USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) B. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Trnkova 555/16, PSČ 779 00, a 2) O. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení 4.722.746,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 189/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 127/2021-385, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) B. S. na náhradě nákladů dovolacího řízení 33.299,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) O. Š. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit žalobkyni částku 4.722.746,16 Kč“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2018, č. j. 13 Cm 189/2018-182, jímž soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 4.722.746,16 Kč, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 184/2019-271, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní „jednali s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí, v okamžiku, kdy potřebovali pomoc odborníka, tuto pomoc vyhledali, neporušili tedy svou povinnost“ podle § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní).
I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání. 3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí.
Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj.
prizmatem skutečností, které
jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil.
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře. 6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu.
Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). 7) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (jednatele), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
8) Každý manažer, členy statutárních orgánů (jednatele) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře. 9) Samotná skutečnost, že jednatel společnosti neuhradí řádně a včas závazky společnosti, nemusí bez dalšího znamenat porušení péče řádného hospodáře. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněný pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 153/2018“), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2292/2020.
[7] Odvolací soud v souladu s popsanými závěry posuzoval všechny okolnosti projednávané věci. Jeho závěrům, podle nichž: - oslovili-li žalovaní po odchodu společníka „renomovanou společnost“ a na základě jí provedeného auditu a zpracovaného projektu rozdělení odštěpením sloučením se snažili koncern XY „ozdravit a posunout dál“, jde o projev řádné péče bez ohledu na to, že se očekávané pozitivní důsledky této přeměny nakonec neprojevily, a
- rozhodnutí žalovaných oslovit další poradenskou společnost „bylo za daných okolností odpovídající reakcí na vzniklé problémy …“, nelze ničeho vytknout.
[8] Dovolatelka v dovolání ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (srov. zejména odst. 22. až 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z nichž odvolací soud vycházel.
[9] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[10] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[11] Dovolatelka brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobou vylíčený skutek nelze „alternativně právně posuzovat“ podle ustanovení § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť nároky a skutkové okolnosti, z nichž vychází, jsou zcela jiné. Tato námitka však dovolání přípustným nečiní.
[12] Nejvyšší soud v R 153/2018 formuloval a odůvodnil závěry, podle
nichž:
1) Ustanovení § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neslouží jako právní prostředek k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popřípadě že tato povinnost (vznikla-li až poté, kdy společnost převzala takový závazek) nebyla řádně splněna, a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci insolvenčního řízení.
Uvedený účel plní jiný právní institut, a to (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh upravená v § 99 insolvenčního zákona. 2) Jakkoliv obě ustanovení (§ 194 odst. 6 obch. zák. i § 99 insolvenčního zákona) upravují nároky věřitelů vzniklé v důsledku porušení zákonných povinností členů statutárního orgánu společnosti, jde o odlišné právní instituty, vycházející z (částečně) odlišných skutkových okolností. 3) Pro posouzení, zda jednatel společnosti s ručením omezeným ručí za závazek společnosti podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., není významné, zda jsou splněny předpoklady vzniku jeho odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona).
4) Pro vznik nároku na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona musí být splněny jiné předpoklady (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), než pro vznik nároku z titulu zákonného ručení podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák. (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, a v něm citovanou judikaturu).
Z řečeného se podává, že
domáhá-li se věřitel společnosti vůči členovi statutárního orgánu společnosti zaplacení určité částky, jež svojí výší odpovídá výši pohledávky věřitele za společností, musí být z jeho skutkových tvrzení patrné, zda se této částky domáhá proto, že člen statutárního orgánu nepodal včas insolvenční návrh a věřiteli se dostalo nižšího uspokojení v insolvenčním řízení, než kolik by získal, kdyby byl insolvenční návrh podán včas, anebo proto, že žalovaný jako člen statutárního orgánu způsobil společnosti škodu (porušením svých povinností při výkonu funkce člena statutárního orgánu), věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky za společností z důvodů vymezených v § 194 odst. 6 obch. zák., a proto se domáhá jejího uspokojení vůči členu statutárního orgánu (a to do výše škody, již člen statutárního orgánu způsobil společnosti).
[13] Uvedené závěry se přiměřeně použijí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[14] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že: 1) Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět.
2) Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem. 3) Podstatu skutku (skutkového děje) představujícího základ procesního nároku lze spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
4) Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. 5) Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3972/2009, ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3205/2011, ze dne 30. 11.
2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020, či ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 898/2021, a v nich citovanou judikaturu.
[15] V poměrech projednávané věci se ze skutkových tvrzení dovolatelky, o která opírá žalobou uplatněný nárok na zaplacení 4.722.746,16 Kč s příslušenstvím, (mimo jiné) podává (srov. žalobu ze dne 4. 5. 2018 na č. l. 1 až 5 spisu), že žalovaní jako jednatelé společností S. J. H., S. A. a S. T.. porušili péči řádného hospodáře, čímž měli uvedeným společnostem způsobit škodu v podobě vzniku (dalších) závazků (k zaplacení smluvních úroků z prodlení). Porušení péče řádného hospodáře spatřuje dovolatelka v tom, že žalovaní podepsali s dovolatelkou čtyři úvěrové smlouvy a ačkoli se blížila splatnost závazků z úvěrových smluv, žalovaní na uvedenou skutečnost „nijak nereflektovali, s dovolatelkou se nespojili a ani žádným jiným způsobem hrozící situaci neodvraceli“, nereagovali na výzvy k úhradě závazků, „nenavrhli žádné splátkové kalendáře a na řešení celé situace naprosto rezignovali“.
Přímým důsledkem bylo prodlení s úhradou závazků a „nastoupení sankčních mechanismů, tedy smluvních úroků z prodlení“. Dovolatelka tvrdí, že jednáním žalovaných došlo k „neúměrnému zadlužování“ společností, což vyústilo v rozhodnutí o jejich úpadku, v důsledku čehož se dovolatelka „nemůže domoci uhrazení pohledávky“ z úvěrových smluv vůči společnostem. Byly naplněny podmínky ustanovení § 159 odst. 3 o. z. a žalovaní „ručí dovolatelce až do výše, v jaké nenahradili škodu“.
[16] Takto vylíčený skutkový děj nepochybně neumožňoval soudu žalobní požadavek posoudit jako nárok z odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou dovolatelce porušením povinnosti podat insolvenční návrh podle § 98 a násl. insolvenčního zákona. V uvedeném případě by totiž dovolatelku tížila (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že společnosti byly v úpadku (v kterékoli z jeho forem), že žalovaní porušili povinnost podat insolvenční návrh na majetek společností a v souvislosti s tímto porušením jí vznikla škoda (nebo jiná újma) spočívající v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou přihlásila u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou v insolvenčním řízení obdržela na uspokojení své pohledávky. Uvedené skutečnosti se však z obsahu žaloby nepodávají a podle obsahu spisu nedošlo ani ke změně žaloby.
[17] Důvodná není ani námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud otázku „(ne)jednání žalovaných s péčí řádných hospodářů hodnotil pouze ve
vztahu S. J. H.. … a nikoliv ve vztahu k jejím dceřiným společnostem“. [18] Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. zejména odst. 22., 26. a 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jež beze zbytku sdílel i odvolací soud, se totiž podává, že oba žalovaní se snažili zlepšit postavení „koncernu XY.
a tento zachránit“, již v roce 2015 provedli „restrukturalizaci koncernu XY.“, odborníci z ekonomické oblasti v roce 2016 „analyzovali celý trust“, a poté došlo ke druhé restrukturalizaci s tím, že „zeštíhlení trustu se podařilo“.
[19] Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud jednání žalovaných posuzoval ve vztahu ke všem třem společnostem, v nichž žalovaní působili jako jednatelé.
[20] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.