Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Pouchov, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2024 č. j. 8 To 316/2024-103, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel vykonává svůj třetí nepodmíněný trest odnětí svobody. Z výkonu prvního trestu byl podmíněně propuštěn a ve zkušební době se osvědčil. Podmíněně propuštěn byl i z výkonu druhého trestu, avšak tentokrát se ve zkušební době neosvědčil, neboť spáchal několik trestných činů (zpronevěra, podvod, ohrožení pod vlivem návykové látky, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), za něž byl odsouzen ke třetímu, aktuálně vykonávanému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
3. Stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu nynějšího trestu odnětí svobody Okresní soud v Břeclavi zamítl. Stěžovatel totiž splňuje pouze první ze tří podmínek podmíněného propuštění, a to vykonání stanovené části trestu. Neprokázal ale své polepšení (druhá podmínka) a ani od něj nelze očekávat, že by v budoucnu vedl řádný život (třetí podmínka). Stěžovatelova trestná činnost se nijak neutlumila navzdory jeho postupujícímu věku (53 let). Trestnou činnost spáchal již den po svém druhém podmíněném propuštění, ve zkušební době rezignoval na spolupráci s probační a mediační službou a choval se, jako kdyby nad ním žádný dohled vysloven nebyl.
Stěžovatelovo chování ve výkonu trestu je sice pozitivní, ale z jeho výslechu provedeného při veřejném zasedání plyne, že důvody páchání trestných činů zlehčuje a poukazuje na vnější faktory a chování jiných osob, jako je např. rozvod, zneužití stěžovatelovy důvěry jeho bratrancem nebo v souvislosti s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky partnerská hádka s družkou a náhodné přeparkování automobilu. Dosavadní postoje a chování stěžovatele nesvědčí o polepšení, naopak spíše o velkém riziku, že by se trestné činnosti opět dopouštěl.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dodal, že stěžovatel má sklony k páchání trestné činnosti a předchozí tresty se u něj minuly účinkem.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyčítá krajskému soudu čtyři pochybení. Zaprvé, porušení zákazu dvojího přičítání, neboť při hodnocení, zda stěžovatel povede v budoucnu řádný život, hrála klíčovou roli stěžovatelova trestní minulost a porušení podmínek předchozího podmíněného propuštění. To však hrálo roli již při uložení samotného trestu odnětí svobody. Zadruhé nebyla zohledněna stěžovatelova osobnost, stav jeho nápravy a prostředí, v němž by se ocitl při podmíněném propuštění. Zatřetí se krajský soud nevypořádal s důkazními návrhy uvedenými ve stížnosti, konkrétně se zprávou Probační a mediační služby a zprávou místopředsedy Okresního soudu v Nymburce. Kromě toho soudy nedostatečně hodnotily zprávu věznice, podle které je stěžovatel připraven na zařazení do běžného života a současný výkon trestu plní svůj účel. Konečně usnesení krajského soudu bylo doručeno přímo stěžovateli, ačkoli byl v řízení zastoupen advokátem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Třeba předeslat, že neexistuje ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Je na trestních soudech, aby posoudily, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, a aby své úvahy dostatečně odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout, pouze pokud jejich postup vybočí ze zásad řádného procesu [viz nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16
(N4/84 SbNU 69), bod 16]. V této věci se obecné soudy žádného ústavněprávního excesu nedopustily.
8. Zásada zákazu dvojího přičítání se sice při rozhodování o podmíněném propuštění uplatní, avšak ne tak striktně, jak tvrdí stěžovatel. Posuzování polepšení (druhé podmínky pro podmíněné propuštění) sleduje aktivitu a změnu chování odsouzeného v blízké minulosti (viz nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3024/23 , bod 20), polepšení může mj. nasvědčovat, jestliže odsouzený rozezná a reflektuje okolnosti, které přispěly k páchání trestné činnosti, získává náhled na svou trestní minulost a upřímně lituje svého jednání [viz nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N195/91 SbNU 411), bod 33]. Třetí podmínka, prognóza řádného života, směřuje naproti tomu do budoucnosti, je nicméně s podmínkou polepšení úzce svázána, neboť na ni navazuje (viz nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23 , bod 25). Porušení zákazu dvojího přičítání nastává v případě, že závěry soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života jsou založeny primárně či výlučně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody. Trestní minulost však je důležitým hlediskem při posuzování splnění této podmínky (viz např. nález II. ÚS 482/18 , bod 41).
9. Závěry krajského soudu (ani okresního soudu) nejsou s těmito obecnými východisky v rozporu. Soudy založily svá rozhodnutí kromě trestní minulosti a předchozího neosvědčení stěžovatele na tom, že stěžovatel odmítá zohlednit své vlastní chování jako příčinu páchání trestné činnosti, místo toho poukazuje na vnější okolnosti, jako je chování jiných osob nebo náhoda. Soudy dostatečně zohlednily okolnosti stěžovatelova případu, včetně jeho osobnosti a procesu nápravy, a dospěly k závěru, že stěžovatelovo polepšení nebylo prokázáno a v návaznosti na něj nebyla prokázána ani garance řádného života. Tyto závěry považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a ústavně souladné. Jelikož stěžovatel z těchto důvodů nesplňoval zejména druhou podmínku pro podmíněné propuštění, bylo by nadbytečné, aby se soudy u třetí podmínky navíc detailně zabývaly tím, zda má stěžovatel pro případ propuštění zajištěnou práci a ubytování.
10. Ani v námitce opomenutých důkazů nelze stěžovateli přisvědčit. Obecně lze porušení práva na spravedlivý proces shledat v případech, kdy soud navržené důkazy neprovede a zároveň nevyloží, proč tak učinil [viz např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. Ne každý neprovedený důkaz nicméně zakládá neústavnost rozhodnutí. Může jít např. o důkazy bez relevance k projednávané věci, které nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [viz nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14
(N54/76 SbNU 747), bod 21, nebo podrobněji nález II. ÚS 1026/21 , bod 29, včetně výčtu starší judikatury]. Pozornost a pečlivost, kterou musí soud věnovat vypořádání důkazního návrhu, je přímo úměrná relevanci a závažnosti navrženého důkazu.
11. Zpráva místopředsedy Okresního soudu v Nymburce, kterou stěžovatel navrhl provést jako důkaz, je s touto věcí mimoběžná. Obsahuje pouze stručné sdělení místopředsedy soudu o postupu soudů při rozhodování o podmíněném propuštění. Podobně nepodstatná je zpráva Probační a mediační služby, která má dokazovat, že si stěžovatel pro případ podmíněného propuštění zajistil práci a ubytování. Jak Ústavní soud vysvětlil již v bodě 9 shora, tyto skutečnosti nebyly v této věci rozhodné. Zprávu věznice Břeclav oproti předchozím listinám okresní soud jako důkaz provedl a učinil z ní skutková zjištění. Tato zjištění však nevedla k právnímu závěru požadovanému stěžovatelem.
12. Stěžovatelova námitka týkající se vadného doručení usnesení krajského soudu je čistě procesního charakteru. Stěžovatel ani netvrdí, jak by tato namítaná vada mohla zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv.
13. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu