Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z místopředsedy Jaroslava Fenyka a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavních stížností stěžovatele Josefa Brtníka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, jedné směřující proti zásahům ze strany Policie České republiky v rámci trestního řízení ( sp. zn. IV. ÚS 319/17 ) a druhé obsahující návrh na zrušení ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a obecně závazné vyhlášky města Domažlice č. 4/2010, o místním poplatku z ubytovací kapacity, ve znění pozdějších předpisů ( sp. zn. I. ÚS 754/17 ), takto:
Ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami I. ÚS 754/17 a IV. ÚS 319/17 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 319/17.
Ústavní soud v současné době projednává ve výroku uvedené ústavní stížnosti, podané totožným stěžovatelem. První z nich, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 319/17 , se podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá ochrany proti zásahům v rámci trestního stíhání, zahájeného proti němu na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Domažlice, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 1.
11. 2016 č. j. KRPP-138180-305/TČ-2015-030181, pro pokračující přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterého se měl dopustit tím, že řádně neodvedl poplatky z ubytovací kapacity podle níže specifikované obecně závazné vyhlášky města Domažlice. Následně podanou ústavní stížností, vedenou pod spisovou značkou I. ÚS 754/17, stěžovatel navrhuje zrušení ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a obecně závazné vyhlášky města Domažlice č. 4/2010, o místním poplatku z ubytovací kapacity, ve znění pozdějších předpisů - tedy právní úpravy, stanovící právní povinnost, pro jejíž porušení je stěžovatel trestně stíhán.
Podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení ty věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti podal totožný stěžovatel a týkají se trestního řízení proti němu vedeného, jeví se jako účelné spojit obě ústavní stížnosti ke společnému řízení.
V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. Org. 60/15 v platném znění a s rozvrhem práce pro rok 2017 č. Org 1/17 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Jan Musil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. března 2017
Jaroslav Fenyk v. r. místopředseda Ústavního soudu
možnost, aby se v probíhajícím trestním řízení prostřednictvím svého obhájce řádně hájil, bylo mu odepřeno právo dát vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků obžaloby. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v odnětí práva na veřejné projednání (vyšetření) jeho věci, tak aby se mohl prostřednictvím svého obhájce vyjádřit k prováděným důkazům, zejména vyslýchaným svědkům. Vedle zásahu do svých základních práv stěžovatel tvrdí i porušení článku 4 odst. 4 Listiny, neboť procesním postupem a opatřením policejního orgánu byl zneužit institut podání vysvětlení dle § 158 tr.
řádu a omezeno právo obhajoby dle § 41 tr. řádu. Ve zbývajícím rozsahu stěžovatel podrobně líčí jednotlivé skutkové okolnosti dané trestní věci, rozporuje dosavadní zjištění policejního orgánu, namítá, že jeho důkazní návrhy policejní orgán buďto odmítl, anebo se jimi vůbec nezabýval. Stran návrhu na zrušení ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a návrhu na zrušení vyhlášky města Domažlice č. 4/2010, o místním poplatku z ubytovací kapacity, ve znění pozdějších novel, stěžovatel uvádí, že napadené normy nesplňují obecné požadavky, jež by měly být dodrženy při tvorbě právních předpisů.
Ustanovení § 7 zákona o místních poplatcích vytýká jeho přílišnou vágnost. V důsledku toho mohou být subjekty, které uvedené ustanovení interpretují odlišně od obcí, ohroženy trestním stíháním, jako tomu je v případě stěžovatele. Napadená vyhláška města Domažlice pak z uvedeného ustanovení zákona o místních poplatcích vychází, v důsledku čehož dochází k libovůli na straně obce při jejím výkladu.
IV. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti, posouzení návrhů stěžovatele a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je za dané situace nepřípustná. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pojmový znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavněprávně garantovaných základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že proti napadenému postupu a opatření policejního orgánu mu právní úprava neposkytuje žádný opravný prostředek (a ústavní stížnost by tak měla být posouzena jako přípustná), z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal dne 20. ledna 2017 k Okresnímu státnímu zastupitelství v Domažlicích "stížnost na postup policejního orgánu". Jak uvádí sám stěžovatel, Okresní státní zastupitelství v Domažlicích o této "stížnosti" v době podání ústavní stížnosti nerozhodlo. Stěžovatel doslova uvádí, že "tuší jak jeho stížnost dopadne, protože obhájce je ústně komisařkou ujištěn, že se státním zastupitelstvím má vše předjednáno". Na tomto místě je třeba říci, že "stížnost" stěžovatele ze dne 20. ledna 2017 je na místě (s ohledem na její obsah) posoudit jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09
(jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) vyslovil závěr, že "Namítané protiústavní zásahy do jiných základních práv a svobod, mající toliko procesní povahu, lze zpravidla účelněji objasnit a v případě potřeby reparovat v rámci trestního řízení, které disponuje dostatečně účinnými kontrolními mechanismy. Zejména námitky zaměřené proti provádění důkazů lze efektivně uplatňovat před samotnými orgány činnými v trestním řízení, a to v kterémkoli stadiu trestního řízení, zejména též i v řízení soudním.
V probíhajícím a dosud neskončeném trestním řízení neplatí zásada koncentrace důkazního řízení, návrhy na provedení důkazů, jakož i námitky proti nim lze předkládat v kterémkoli stadiu řízení. Odporovalo by smyslu ústavního soudnictví, zejména zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud vstupoval do probíhajícího a pravomocně neskončeného trestního řízení a posuzoval oprávněnost vznášených námitek za situace, kdy jejich prověření a eventuální náprava zjištěných vad je realizovatelná běžnými procesními prostředky.
(...) Takovým efektivním prostředkem, kterým se může obviněný již v průběhu přípravného řízení bránit proti postupu orgánů přípravného řízení, je i institut žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle § 157a tr. řádu."
Námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu v projednávané trestní věci přitom směřují proti údajným zásahům do základních práv stěžovatele, majícím procesní povahu (nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele, nepřipuštění jeho obhájce k podání vysvětlení). Takové zásahy lze účelně objasnit a případně i reparovat právě v rámci přípravného řízení, přičemž státní zástupce je v tomto směru nadán dostatečně účinnými kontrolními mechanismy, resp. dozorovými oprávněními. Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že pokud v době podání ústavní stížnosti probíhalo řízení o "stížnosti" před Okresním státním zastupitelstvím v Domažlicích, ústavní stížnost nesplňuje požadavky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož před podáním ústavní stížnosti stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje, respektive o jím podané žádosti podle § 157a tr. ř.
nebylo státním zástupcem rozhodnuto. Samotná skutečnost, že stěžovatel předjímá výsledek přezkumu postupu policejního orgánu, jenž pro něj má vyznít negativně, přípustnost ústavní stížnosti založit nemůže. K otázce přítomnosti obhájce při podání vysvětlení lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 176/06 , pod bodem 14. K provádění výslechu v přípravném řízení ve fázi vyšetřování srov. § 164 odst. 1 větu třetí tr. řádu. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Protože návrhy stěžovatele na zrušení zákona a jiného právního předpisu mají ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze je od ústavní stížnosti oddělit, sdílejí (v případě odmítnutí ústavní stížnosti) její osud. Z tohoto důvodu Ústavní soud tyto návrhy stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Obdobně sdílí osud ústavní stížnosti i návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu; zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu