Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
IV. ÚS 319/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J.P., 2) J.P., obou zastoupených JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1998, čj. 19 Co 437/97-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Prostějově, jímž jim byla uložena povinnost vyklidit parcelu č. 129/5 v k. ú. N., a zdržet se dalšího užívání tohoto pozemku, stěžovatelé uvádí, že se cítí být postupem obecných soudů dotčeni ve svých právech zakotvených v článku 11 a článku 36 Listiny základních práva a svobod. Co se týče práva na ochranu vlastnictví, stěžovatelé mají za to, že v řízení před obecnými soudy prokázali existenci dobré víry jako podmínky oprávněné držby sporného pozemku, a že tedy 2 IV.
ÚS 319/98 k němu vydržením nabyli vlastnického práva. Co se týče práva na soudní ochranu, stěžovatelé vytkli obecným soudům, že ponechaly bez povšimnutí jejich návrh ze dne 19. 11. 1991, aby F. a A.H., navrhovatelům v řízení před obecnými soudy, byla uložena povinnost odprodat jim sporný pozemek, což lze podle nich považovat za uplatnění nároku podle ustanovení § 872 odst. 5 občanského zákoníku. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 171/91 a sp. zn. 7 C 199/95, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy v řízení o vyklizení pozemku vzaly za prokázáno, že stěžovatelé, přestože sporný pozemek užívali přibližně od roku 1969, k němu vlastnické právo vydržením nezískali. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně vysvětlil, proč držbu stěžovatelů nelze považovat za oprávněnou, zejména podrobně rozebral důvody zakládající absenci dobré víry stěžovatelů. Stěžovatelé tedy v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumenty vznesené již v řízení před obecnými soudy a vzhledem k tomu, že tyto soudy se s jejich argumentací podrobně vypořádaly, není jejich ústavní stížnost v této části ničím jiným než polemikou s právními závěry obecných soudů.
Tato polemika by mohla být úspěšná jen za předpokladu, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť i podle názoru Ústavního soudu na straně stěžovatelů již zmíněná absence dobré víry existuje. Námitku stěžovatelů o tom, že obecné soudy pominuly jejich návrh na určení povinnosti manželům H. prodat jim sporný pozemek, přičemž tento návrh stěžovatelé považují za uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 872 odst. 5 občanského zákoníku, a tvrzení, že tento postup obecných soudů znamenal jejich omezení v právu na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za evidentně neopodstatněné.
Právo na uzavření kupní smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení lze uplatnit pouze vůči státu, a to jen na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, nikoliv tedy vůči fyzickým osobám tak, jak to činí stěžovatelé.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutí došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se mu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. 3 IV. ÚS 319/98
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu