Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Dagmar Ševčíkové a Milana Górala, obou zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. 1 T 262/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012 č. j. 23 C 158/2011-100 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2013 č. j. 23 C 21/2012-82, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah ústavní stížnosti jakož i napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům znám.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné W. X. P. Adhezní výrok svědčící stěžovatelům se z něj však nepodává. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé byli jako poškození řádně poučeni podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to včetně práva podle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu, avšak nárok na náhradu škody neuplatnili.
Vzhledem k tomu, že napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto pouze o vině a trestu obviněné W. X. P., ale nebylo jím rozhodnuto o právu stěžovatelů na náhradu škody, když toto právo stěžovateli nebylo ani uplatněno, nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o věcech stěžovatelů, resp. se nestali účastníky řízení, a nesvědčí jim tudíž postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadený trestní příkaz nabyl právní moci dne 26. 3. 2010 a ústavní stížnost byla doručena Ústavním soudu dne 21. 10. 2013. Vzhledem k tomu by i v případě, že by šlo osoby oprávněné podat ústavní stížnost, bylo nutné návrh posoudit jako opožděně podaný.
Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, aby stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle posuzovaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04 ,
III. ÚS 519/04 ,
I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy zároveň podala dovolání, o němž Nejvyšší soud dosud nerozhodl. I když tedy stěžovatelka nemůže vědět, zda její dovolání bude shledáno přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využila. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Ústavní stížnost podaná před rozhodnutím o dovolání je předčasná.
Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se vztahuje i k části návrhu směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2013 č. j. 23 C 21/2012-82. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 Co 135/2013-108. Z doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 3. 2014 dále vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu též dovolání, o kterém nebylo dosud dovolacím soudem rozhodnuto.
Pro úplnost je třeba dodat, že stížnost obou stěžovatelů nesměřuje proti pravomocným rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který jim občanský soudní řád poskytuje. V dané věci stěžovatelé pochybili také tím, že podali ústavní stížnost pouze proti rozhodnutím soudu prvního stupně. I z tohoto důvodu je ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě (jako soudu prvního stupně) nepřípustná.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné (§ 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto nemůže rozhodnout o obnově řízení či o navrácení peněžní částky. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný někým zjevně neoprávněným, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj