Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilého V. T. H., 2. nezletilého V. T. H., zastoupených zákonnými zástupci V. H. a R. H., 3.
V. H. a 4. R. H., všech zastoupených Mgr. Davidem Markem, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. prosince 2023 č. j. 10 C 78/2023-173, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud"). Podle stěžovatelů vydané rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na soudní ochranu, spravedlivé soudní řízení a přístup ke spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Vydané rozhodnutí má porušovat i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že okresní soud nezohlednil zvýšenou ochranu garantovanou nezletilým stěžovatelům v Úmluvě o právech dítěte a 3. stěžovateli v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se u okresního soudu domáhali náhrady škody každý ve výši 7 000 Kč. Škoda měla spočívat v tom, že každému ze stěžovatelů vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za podání dovolání. Dovolání stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2022 č. j. 71 Co 296/2021-126 v návaznosti na nesprávné poučení o možnosti podat dovolání.
3. Dovolání, z něhož vznikla poplatková povinnost, kterou stěžovatelé považují za nahraditelnou škodu, bylo podáno v řízení, ve kterém se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení částky 60 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Nemajetková újma stěžovatelům vznikla tak, že žalovaná obchodní společnost Jalovec, s. r. o., v jí vydávaném periodiku zveřejnila fotografie 1. a 2. stěžovatele (nezletilí synové 3. stěžovatele a 4. stěžovatelky) pořízené v prostředí jimi navštěvované mateřské školy, aniž by k tomu měla svolení 3. stěžovatele a 4. stěžovatelky jako rodičů. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2021 č. j. 7 C 23/2020-72 částečně žalobě vyhověl a obchodní společnosti Jalovec, s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím (výroky I. až IV. uvedeného rozsudku). Co do částky ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výroky V. až VIII. uvedeného rozsudku). Proti rozhodnutí okresního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu částečně změněn a částečně potvrzen a to tak, že 1. a 2. stěžovateli byla přiznána každému částka 25 000 Kč, 3. stěžovateli částka 15 000 Kč a 4. stěžovatelce také částka 15 000 Kč. V rozsudku krajského soudu bylo uvedeno poučení následujícího znění: "Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak."
4. Vzhledem k obsahu poučení podali stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu dovolání, což zdůvodňují zásadou iura novit curia. Vzhledem k pochybnostem o správnosti poučení podat dovolání podali stěžovatelé proti rozsudku i ústavní stížnost. Ústavní soud ji usnesením ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 940/22 odmítl, neboť "podali ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, když by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, ať už z pohledu majetkového censu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), který stěžovatelé považují za protiústavní, nebo z jiného důvodu, byli to stěžovatelé, kdo se rozhodli - byť v souladu s poučením jim daným krajským soudem - dovolání podat." Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2022 č. j. 25 Cdo 1391/2022-147 dovolání žalobců odmítl pro nepřípustnost, a to vzhledem k tzv. "majetkovému censu" zavedenému v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelé podali v pořadí druhou ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. II. ÚS 2508/22 , odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelé se následně domáhali náhrady škody spočívající v uhrazených soudních poplatcích za podané dovolání. Tvrdí, že pokud by rozsudek krajského soudu neobsahoval nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, pak by stěžovatelé dovolání nepodali. V tom stěžovatelé spatřují nesprávný úřední postup, který zakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelé proto vedlejší účastnici vyzvali k úhradě částky celkem 28 000 Kč. Vedlejší účastnice následně ve svém stanovisku ze dne 7.
3. 2023 adresovaném stěžovatelům uznala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu odvolacího soudu v podobě chybného poučení o přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli zastoupeni advokátem a nebyla tak podle vedlejší účastnice naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, požadovanou částku odmítla uhradit. Stěžovatelé se proto obrátili žalobou na zaplacení částek ve výši 4 x 7 000 Kč s příslušenstvím na okresní soud. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu stěžovatelů zamítl a mj. uvedl, že: "Žalobci - zastoupeni advokátem - si podle obsahu svých podání zjevně byli těchto rizik vědomi, rozhodli se dovolání podat a v jeho textu též obsáhle argumentovali, proč jej chtěli podat.
Zaplacený poplatek za úsek řízení, který žalobci svou procesní dispozicí vyvolali, není škodou, kterou by jim měl uhradit stát."
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že postupovali v souladu s poučením obsaženým v rozhodnutí krajského soudu, a vycházeli tak ze zásady iura novit curia. Tím, že okresní soud nárok na náhradu škody stěžovatelům nepřiznal, porušil jejich ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Zároveň se stěžovatelé domnívají, že se na věc nemá vztahovat omezení ústavního přezkumu v bagatelních věcech, protože tzv. kvantitativní stránka věci takový přezkum ospravedlňuje. Kvantitativní stránka podle stěžovatelů spočívá v nemožnosti problematiku předložit krajskému, případně Nejvyššímu soudu, dále v tom, že v této situaci se mohou nacházet i další (zranitelné) osoby a v ústavněprávním přesahu věci. Ústavněprávní přesah stěžovatelé shledávají v potřebě zachovat ústavnost a ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ústavněprávní přesah stěžovatelé shledávají i v tzv. kvalitativní stránce. Tu stěžovatelé vidí v několika aspektech. Stěžovatelé zejména zdůrazňují chráněné postavení, které nezletilým stěžovatelům garantuje Úmluva o právech dítěte a 3. stěžovateli Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. Podle stěžovatelů dále došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními obecného soudu, která vedly stěžovatele k podání žaloby, jejich nesprávnému vyhodnocení, a na to i nesprávným právním závěrům. Obecné soudy se dále řádně nevypořádaly s argumentací stěžovatelů, kterou zdůrazňovali, že by k výzvě k úhradě soudního poplatku a tedy ani jeho zaplacení nedošlo, pokud by rozsudek krajského soudu č. j. 71 Co 296/2021-126 neobsahoval poučení o přípustnosti dovolání. Stěžovatelé navíc museli za tohoto stavu dovolání podat, pokud chtěli podat ústavní stížnost a následně i stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Obecné soudy navíc nerespektovaly stěžovateli v jejich podáních zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu. Dále podle stěžovatelů v České republice existuje systémový problém spočívající v tom, že od soudních poplatků nejsou v jakémkoliv řízení osvobozeni nezletilí a zdravotně postižení žalobci, zatímco Česká republika je osvobozena generálně.
8. Na závěr stěžovatelé navrhují, aby pro případ, že jim bude vyhověno, byla uložena účastníkovi řízení povinnost nahradit stěžovatelům vynaložené náklady řízení.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů tak může zasáhnout pouze v případech, kdy došlo k zásahu do základních práv a svobod jednotlivce. Tento aspekt je o to více akcentován v tzv. bagatelních věcech, které zpravidla nemají významné dopady na osobu stěžovatele. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je tak tzv. bagatelnost částky sama o sobě důvodem pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, ledaže jsou ve věci dány mimořádné okolnosti, které ústavněprávní intenzity dosahují [viz např. nálezy ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260); dále ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je to především stěžovatel, kdo má mimořádné okolnosti mající ústavněprávní význam v ústavní stížnosti vysvětlit. Ústavní soud nicméně shledal, že ústavní stížnost takové okolnosti neobsahuje.
11. Ústavní soud se již mnohokrát nepřesnými formulacemi poučení o možnosti podat dovolání zabýval. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje i roli právního zástupce, který "je seznámen nejen s ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale také s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelových (stěžovatelových) práv" [usnesení ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2598/18
]. V tomto případě navíc nelze přehlédnout, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, si nesprávnosti poučení o možnosti podat dovolání byli dobře vědomi. Ostatně jak vyplývá i ze zjištění okresního soudu, stěžovatelé v pořadí první ústavní stížnosti sami uváděli, že: "je "dost dobře možné", že proti rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti není dovolání přípustné, a to pro majetkový census dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Aby žalobcům v případě nepřípustnosti dovolání neuplynula marně lhůta pro podání ústavní stížnosti, rozhodli se proti vymezeným výrokům rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podat ústavní stížnost.
Pokud by podané dovolání nebylo ze zákona přípustné, pak jeho přípustnost nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu. Žalobci jakožto stěžovatelé dále navrhovali, aby Ústavní soud ČR přerušil řízení o této ústavní stížnosti do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o žalobci podaném dovolání." Pokud se za těchto okolností stěžovatelé rozhodli dovolání podat a vynaložit náklady s tím spojené, nelze takové náklady považovat za nahraditelnou škodu.
12. Výše uvedené odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu: "Jestliže dovolatel podal dovolání jen proto, že jej odvolací soud nesprávným poučením utvrdil v závěru, že dovolání za podmínek popsaných v poučení může být přípustné, může případnou úhradu nákladů, jež mu v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu vznikly, vymáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů" [usnesení ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 10/2003]. Tak tomu nicméně v případě stěžovatelů není.
Poučení obsažené v rozhodnutí krajského soudu bylo zjevně nesprávné, čehož si (jak již bylo uvedeno) stěžovatelé byli vědomi, a v takovém případě zásadně nelze odpovědnost státu dovozovat. Koneckonců, již v ústavní stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu č. j. 71 Co 296/2021-126 stěžovatelé sami konkretizovali, v čem nesprávnost úředního postupu spočívá (tedy v nesprávnosti poučení o přípustnosti dovolání z důvodu majetkového cenzu v § 238 odst. 1 písm. c) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
13. Na uvedeném závěru nemění nic ani stěžovateli odkazované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014 č. 43730/07. Uvedené rozhodnutí není v intencích této věci aplikovatelné. Především se Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí vůbec nezabývá otázkou náhrady škody, ale otázkou přípustnosti opravného prostředku. To vše navíc za situace, kdy opravný prostředek podaný v souladu s nesprávným poučením podává osoba nezastoupená advokátem.
14. Stejně tak nahraditelnost škody nemůže založit ani chráněné postavení stěžovatelů. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti ani nijak nekonkretizují, jaký vliv mělo mít specifické postavení stěžovatelů na vznik škody, tedy způsob, jakým se podle stěžovatelů mělo chráněné postavení projevit. Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byla dána stěžovateli uváděná kvalitativní stránka.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. K žádosti stěžovatelů o přiznání nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že v řízení před Ústavním soudem zásadně nesou náklady řízení samotní účastníci a vedlejší účastníci řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k výsledku řízení pro takový postup Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu