Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 322/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K.N., zastoupeného JUDr. R.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, čj. 22 Co 333/96-64, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1998, čj. 2 Cdon 1824/96-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů setrvává stěžovatel na svém tvrzení, že v projednávané věci nebylo doloženo, že by došlo k vyplacení náhrady a že je navíc dán restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť věc byla vyvlastněna pro účely splnění směrného plánu, který však v době vyvlastnění neexistoval. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí. 2 IV. ÚS 322/98
Z obsahu spisu 5 C 91/92 Okresního soudu Praha - východ Ústavní soud zjistil, že o restitučním nároku stěžovatele, opřeném o ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 87/1991 Sb., rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že k vyvlastnění došlo, jak vyplývá z usnesení bývalého Lidového soudu ze dne 12. 11. 1960 ve věci sp. zn. 8 Nc 401/60, za náhradu, takže nepřichází v úvahu restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona.
Pokud jde o další restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) tohoto zákona, byly, jak zjistil krajský soud, nemovitosti vyvlastněny k osvětovým účelům a tomuto účelu slouží doposud. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR již citovaným rozhodnutím tak, že toto dovolání zamítl. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR závěry soudů obou stupňů o vyvlastnění předmětných nemovitostí za náhradu nejsou zpochybnitelné. Pokud pak jde o další restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., konstatoval Nejvyšší soud ČR, že jde-li o přechod věci na stát vyvlastněním, napravuje restituční zákon křivdu způsobenou odnětím vlastnictví v rozporu s tehdy platným objektivním právem jen ve dvou, již konstatovaných, případech.
Systematickým a logickým výkladem ustanovení § 6 restitučního zákona lze podle názoru Nejvyššího soudu ČR dovodit, že jiné případy křivd, vzniklých odnětím vlastnického práva v rozhodném období vyvlastněním, zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neodčiňuje (na rozdíl od křivdy vzniklé odnětím vlastnického práva znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona).
Také Ústavní soud má za to, že restituční důvody související s vyvlastněním jsou přesně vymezeny v ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, což znamená, že za odškodnitelné podle tohoto restitučního zákona lze považovat pouze tyto křivdy související s vyvlastněním, nikoli však již křivdy jiné, tedy kupř. ani křivda způsobená vyvlastněním, vykonaným, jak je tomu u znárodnění, v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Právě okolnost, že rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy je upraven v ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona jako restituční důvod pouze u znárodnění, nasvědčuje současně nemožnosti aplikace ustanovení § 6 odst. 2 tohoto zákona, neboť vyvlastnění jako restituční důvod je upraveno v odst. 1, přičemž skutečnost, že se tak případně stalo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, lze stěží posunout do roviny ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona, týkajícího se politické perzekuce a IV.
ÚS 322/98 postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. V této souvislosti třeba rovněž poukázat na preambuli k tomuto restitučnímu zákonu obsahující princip pouhého zmírnění některých křivd.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. září 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu