Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rešky, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2025 č. j. 22 Afs 2/2025-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, sídlem náměstí Svobody 98/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplynulo následující. Vedlejší účastník stěžovateli v návaznosti na provedenou daňovou kontrolu dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 2789175/20/3019-50523-712340 doměřil za zdaňovací období 2014 daň z příjmů fyzických osob ve výši 2 253 209 Kč. Současně mu stanovil penále ve výši 450 641 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") k odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 14. 7. 2023 č. j. 23178/23/5200-10422-711621 doměřenou daň snížilo na částku 2 217 299 Kč a penále na částku 443 460 Kč. Proti rozhodnutí OFŘ podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 25. 3. 2024 č. j. 62 Af 39/2023-66 zamítl. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2024 č. j. 8 Afs 118/2024-86 Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Dne 20. 7. 2023 podal stěžovatel žádost o odpuštění příslušenství souvisejícího s doměřenou daňovou povinností podle zákona č. 182/2023 Sb., o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů (dále jen "zákon č. 182/2023 Sb."). Dne 14. 9. 2023 vydal vedlejší účastník vyrozumění o nesplnění podmínek pro odpuštění příslušenství daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2014 č. j. 3959022/23/3019-50521-712489, proti kterému stěžovatel podal námitku, již vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 29. 11. 2023 č. j. 4637442/23/3019-50521-712489. Uvedl, že stěžovatel sice nedoplatek na dani uhradil dne 2. 7. 2020, ale vzhledem k proběhnuvšímu odvolacímu řízení byl zaevidován do evidence správce daně až po ukončení odvolacího řízení v den jeho náhradní splatnosti, tj. dne 3. 8. 2023. Nedoplatek tak vznikl a je evidován u správce daně až po rozhodném dni, tj. po 30. 9. 2022 a nesplňuje podmínky pro rozhodný nedoplatek ve smyslu § 3 zákona č. 182/2023 Sb.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2024 č. j. 29 Af 6/2024-32.
5. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud vyložil § 3 zákona č. 182/2023 Sb., který pro účely tohoto zákona definuje pojem rozhodný nedoplatek. Uvedl, že rozhodný nedoplatek musel vzniknout a být evidován u správce daně, obojí do 30. 9. 2022. V případě stěžovatele však došlo k zaevidování nedoplatku po ukončení odvolacího řízení v den náhradní splatnosti daně, konkrétně dne 3. 8. 2023. Nejvyšší správní soud dovodil, že podmínka evidování nedoplatku u správce daně plynoucí z § 3 zákona č. 182/2023 Sb. musí být vykládána ve shodě s tím, jak je tento pojem vykládán podle daňového řádu, tedy podle závěrů rozsudku ze dne 29. 8. 2024 č. j. 9 Afs 69/2024-26. Z tohoto rozsudku přitom vyplývá, že daň je možné evidovat až v okamžiku, kdy je pravomocně stanovena.
6. Stěžovatel namítá, že jednal v důvěře, že bude mít možnost využít dobrodiní milostivého léta, obdobně jako jiní daňoví poplatníci. Tato důvěra byla dle jeho názoru legitimní, neboť zákon ve svých základech nemínil činit rozdíl mezi daňovými dlužníky podle rychlosti postupu finanční správy. Uvádí, že všem jiným daňovým dlužníkům bylo v té době příslušenství odpouštěno, stěžovateli však nikoliv, a to jenom z toho důvodu, že si odvolací orgán dával na čas s vyřízením odvolání. Stěžovatel má za to, že postup orgánu veřejné moci, který liknavostí zmařil uplatnění zákonem přiznané výhody, je v rozporu s principem právní jistoty, ochranou legitimního očekávání a zásadou rovnosti, které jsou imanentní součástí principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Na závěru Nejvyššího správního soudu, navazujícího na předchozí závěry krajského soudu a správních orgánů, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro odpuštění příslušenství souvisejícího s doměřenou daňovou povinností podle zákona č. 182/2023 Sb., není nic neústavního. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, orgány finanční správy a následně též správní soudy stěžovateli vysvětlily, že jeho žádosti nemohly vyhovět z toho důvodu, že nešlo o rozhodný nedoplatek ve smyslu § 3 zákona č. 182/2023 Sb. Vyložily, že stěžovatelův nedoplatek byl správcem daně evidován až po tzv. rozhodném dni, což podpořily odkazem na předchozí judikaturu, použitelnou i v nyní posuzované věci, a podpůrně též odkazem na důvodovou zprávu. Vyloučení stěžovatele z benefitu tzv. milostivého léta 2023 proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že ani sám stěžovatel takto provedený výklad a použití § 3 zákona č. 182/2023 Sb. nerozporuje. Vymezuje se pouze vůči tomu, že soudy a před nimi též orgány finanční správy nevzaly v potaz celkový kontext jeho věci, tedy že nezohlednily průtahy, k nimž mělo tvrzeně dojít v řízení před OFŘ při odvolacím přezkumu shora uvedeného dodatečného platebního výměru. V zásadě uvádí, že rozhodlo-li by OFŘ rychleji, tj. do rozhodného dne, jeho nedoplatek mohl být zaevidován v souladu s požadavky zákona č. 182/2023 Sb. Stěžovatel se tak v konečném důsledku "oklikou" dovolává náhrady škody, jež mu měla tvrzeně vzniknout právě v důsledku namítaného nesprávného úředního postupu OFŘ.
O této otázce však orgány finanční správy a následně ani správní soudy nerozhodovaly, resp. ani rozhodovat nemohly, neboť k jejímu posouzení jsou povolány civilní soudy v řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ve věci stěžovatele Nejvyšší správní soud hodnotil pouze to, zda krajský soud a před ním daňové orgány pochybily, nepřipustily-li odpuštění příslušenství souvisejícího s doměřenou daňovou povinností podle zákona č. 182/2023 Sb., přičemž stěžovateli shora vymezeným a ústavně souladným způsobem vysvětlil, že k žádnému pochybení nedošlo.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu