Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek Jaroslavy Kučerové a Moniky Horké, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem, sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 992/2023-259, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a X, příspěvkové organizace, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví napadeného rozsudku Nejvyššího soudu tvrzením, že soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelky - herečky domáhaly určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřené mezi nimi a vedlejším účastníkem.
3. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2022 č. j. 9 C 131/2021-133, určil, že obě dohody o rozvázání pracovního poměru jsou neplatné. Nebyl naplněn důvod skončení pracovního poměru obsažený v obou dohodách (nadbytečnost), protože stěžovatelky měly po skončení pracovního poměru hrát ještě v řadě inscenací a jejich reprízách. Soud navíc shledal jednání vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy. Podepsání dohod bylo podle soudu vynucené poskytnutím možnosti dohrávat nazkoušené inscenace; navíc jim nebyl dán dostatečný prostor na to, aby si celou věc promyslely. Podle soudu všechny tyto okolnosti způsobily ve svém souhrnu nesvobodu v rozhodování obou stěžovatelek a uzavřel, že dohody byly uzavřeny v tísni.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 č. j. 60 Co 185/2022-203, potvrdil rozsudek okresního soudu. Ztotožnil se se závěry okresního soudu o skutkovém stavu, nikoliv však již s jeho právním hodnocením. Podle krajského soudu bylo primárně třeba se věcí zabývat z pohledu § 587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a postup vedlejšího účastníka posoudil jako psychický nátlak směřující k donucení stěžovatelek k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru. Podle soudu byl nátlak takové intenzity, která vyloučila svobodnou vůli stěžovatelek při uzavření dohody. Zdůraznil přitom, že zaměstnání herce si vybírají osoby za účelem realizace svých uměleckých zájmů, jež jsou mnohdy jejich životní náplní. To vytvářelo na stěžovatelky větší tlak, než by tomu bylo při jednání o ukončení obvyklého pracovního poměru a jejich vůle tedy byla výrazně deformována výhrůžkou, že by již v budoucnu nemohly účinkovat v inscenacích divadla, pokud neuzavřou dohodu o rozvázání pracovního poměru. Tento psychický nátlak byl podle soudu zesílen tím, že vedlejší účastník požadoval rozhodnutí o ukončení pracovního poměru ihned, bez možnosti si věc rozmyslet či se o věci poradit.
5. Nejvyšší soud výrokem I. napadeného rozsudku změnil rozsudek krajského soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu a zamítají se žaloby na určení, že dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřené mezi stěžovatelkami a vedlejším účastníkem jsou neplatné. Vedlejší účastník nebyl oprávněn hrozit neuzavřením následné licenční smlouvy za tím účelem, aby přiměl zaměstnance k rozvázání pracovního poměru dohodou. Šlo proto o bezprávnou výhrůžku. Podle soudu však již nebylo možné dovodit, že by k právnímu jednání byly stěžovatelky přinuceny hrozbou duševního násilí, a důvod, pro který se domáhaly určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru, proto dán nebyl.
6. Stěžovatelky tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatky v jeho odůvodnění. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelky dále v tom, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným právním hodnocením.
7. Nesouhlasí konkrétně s tím, že Nejvyšší soud sám vymezil otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisel rozsudek krajského soudu; tento postup je podle stěžovatelek v rozporu s dispoziční zásadou. Současně Nejvyššímu soudu vytýkají, že ačkoliv dospěl k odlišnému závěru než soudy nižších instancí, pokud jde o míru intenzity bezprávné výhružky, odůvodnění tohoto jeho závěru "čítá jeden krátký odstavec, ze kterého není možné seznat, jakými úvahami byl Nejvyšší soud veden a jeho odůvodnění je strohé a nedostatečné". Nejvyšší soud neuvedl, z jakých konkrétních důvodů možnost dohrávání v již nazkoušených inscenacích, možnost hraní a nárok na honorář, nedosahuje svojí povahou, ani svojí intenzitou významu právního jednání vedoucího k rozvázání pracovního poměru. Podle stěžovatelek Nejvyšší soud nezohledňuje osobní vlastnosti stěžovatelek, kterým bylo vyhrožováno, tj. zejména specifika herecké profese. Jako nesprávný označují závěr Nejvyššího soudu, že povaha herecké profese nemá žádná specifika oproti jiným zaměstnáním.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud se nijak nevypořádává s právní argumentací okresního soudu, jehož rozhodnutí mění. Poukazují též na požadavek výkonu práv v souladu s dobrými mravy, což umožňuje soudci zmírňovat nepřiměřenou tvrdost zákona. Nejvyšší soud však nikde neuvádí, zda tento "korektiv" vzal v úvahu či nikoliv.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275)]. O takový případ však nyní nejde.
11. Ústavní soud z obsahu napadeného rozsudku ověřil, že Nejvyšší soud při svém právním hodnocení vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, od nichž se nijak neodklonil. Dospěl dokonce i k (témuž) závěru o tom, že vedlejší účastník přiměl stěžovatelky k podpisu dohody pomocí bezprávné výhružky. Pokud nedovodil takovou povahu či intenzitu použité výhružky, aby byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu stěžovatelek, bez níž by dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely, jde o dostatečně odůvodněný právní závěr, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytýkat.
Stěžovatelkám byly známy podmínky dohody o rozvázání pracovního poměru, bez níž by jim byla dána výpověď pro nadbytečnost. Nejvyšší soud rovněž neopomněl zohlednit individuální okolnosti daného případu, konkrétně zejména krajským soudem zdůrazňovaná "specifika" herecké profese. Přitom fakticky odmítl závěr, že by na stěžovatelky v pracovním poměru hereček byl v dané situaci vytvářen výrazně větší tlak, než jaký by mohl pociťovat kterýkoliv jiný zaměstnanec v "obvyklém" pracovním poměru. Námitky stěžovatelek, že Nejvyšší soud své závěry dostatečně neodůvodnil, jsou proto neopodstatněné.
12. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatelek, podle kterých Nejvyšší soud vymezil otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisel rozsudek krajského soudu, v rozporu s dispoziční zásadou. Stěžejní otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení podle Nejvyššího soudu závisel rozsudek krajského soudu (srov. bod 17 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), odpovídají obsahu dovolání.
13. Ústavní soud uvádí dále k námitce stěžovatelek o absenci posouzení jednání vedlejšího účastníka optikou dobrých mravů, že takové hodnocení přísluší zásadně obecným soudům; není v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod [k tomu srov. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97
(U 14/10 SbNU 383)]. Pokud stěžovatelky odkazují na rozsudek okresního soudu, jeho závěry korigoval již krajský soud (srov. bod 6 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), který zdůraznil, že bylo primárně zapotřebí zabývat se věcí z pohledu § 587 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud Nejvyšší soud na tyto závěry krajského soudu výslovně odkazuje, nemění je a věc v souladu s nimi posuzuje podle stejné právní úpravy, je zjevné, že s nimi souhlasí. Obecné soudy se tedy rozporem právního jednání s dobrými mravy i výkonem práva v rozporu s dobrými mravy zabývaly (bod 21 rozsudku krajského soudu), neshledaly jej, přičemž závěry podle Ústavního soud nevybočují z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud uzavírá, že z jeho pohledu je podstatné, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, na věc aplikoval relevantní právní předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud v úvahách Nejvyššího soudu nespatřuje žádnou kvalifikovanou vadu při aplikaci podústavního práva k tíži stěžovatelek, vyžadující jeho kasační zásah. Závěry soudu obsažené v napadeném rozsudku nevykazují ani přílišný formalistický postup; napadené usnesení do základních práv stěžovatelek nezasahuje. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodovací praxi dovolacího soudu mimo ústavněprávní dimenzi.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu