Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Český rozhlas, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2023 č. j. 5 Afs 184/2022-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení a rovné rozhodování ve shodných věcech podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je příjemkyní rozhlasových poplatků, které podle jejího přesvědčení nikdy nebylo možné považovat za úplatu za jím provozované rozhlasové vysílání a zahrnovat je do výpočtu koeficientu pro poměrné snížení jeho nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Orgány správy daní dlouhodobě prosazovaly opačný názor, stěžovatelčin názor potvrdil rozsudkem přímo v její věci Soudní dvůr Evropské unie, v návaznosti na což byla původní rozhodnutí vedlejšího účastníka týkající se zdaňovacích období roku 2009 a 2010 v soudním řízení správním zrušena. Vedlejší účastník poté vydal rozhodnutí, ve kterých posoudil povahu rozhlasových poplatků správně. Mezi stranami se stala nově spornou metoda a kritéria, podle nichž má být stěžovatelce nárok na odpočet daně poměrně snížen, když zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, v rozhodné době příslušnou metodu a kritéria neupravoval. Ve správním řízení týkajícím se rozhodných zdaňovacích období vedlejší účastník nárok stěžovatelky na odpočet DPH snížil na základě poměru zdrojů financování její činnosti. Do plnění, které není plněním za služby stěžovatelky, zahrnul nejen rozhlasové poplatky, ale i úplatu hrazenou Ministerstvem zahraničních věcí za zajištění rozhlasového vysílání do zahraničí, a to přesto, že jde o úplatu hrazenou za zajištění příslušné služby na základě smlouvy.
3. Stěžovatelka napadla 24 rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhověl, rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 8 Af 38/2018-336 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zrušující výrok "opřel" o dva samostatné důvody, z nichž každý jednotlivě vedl k závěru o nezákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Důvody spočívaly v konstatované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nevypořádání otázky rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti stěžovatelky, a to posouzení povahy poskytované služby rozhlasového vysílání do zahraničí a nevypořádání způsobu vyčíslení jejího nároku na odpočet daně.
4. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou, a proto napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. V podání ze dne 19. února 2024 stěžovatelka informovala, že městský soud po vrácení věci Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 20. 12. 2023 č. j. 8 Af 38/2018-397 rozhodnutí vedlejšího účastníka opětovně zrušil a vedlejší účastník napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nejen zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, ale aby "odklidil" i druhý rozsudek městského soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (včetně jejích dvou doplnění) namítá, že podle relevantní právní úpravy zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a podle dosavadní praxe měl Nejvyšší správní soud kasační stížnost vedlejšího účastníka posoudit jako nedůvodnou, či jako nepřípustnou. Napadl-li vedlejší účastník jen jeden ze samostatných důvodů, o který byl opřen výrok rozsudku městského soudu, nebrojil fakticky proti danému výroku, ale ve smyslu § 104 odst. 2 s. ř. s. jen proti jednomu z důvodů rozsudku městského soudu. Závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka totiž z podstaty věci znamená konstatování nemožnosti jejich přezkumu, a tedy i nemožnosti posouzení konkrétních právních otázek a učinění konkrétních právních závěrů, které by mohly být napadeny kasační stížností.
7. Napadený rozsudek vydal Nejvyšší správní soud navíc v nesprávně obsazeném senátu, neboť věc nepostoupil rozšířenému senátu, byť se v řešení otázky důvodnosti kasační stížnosti vedlejšího účastníka odchýlil od své dosavadní praxe.
8. Stěžovatelka si je vědoma toho, že rozsudek Nejvyššího správního soudu není konečným rozhodnutím ve věci. Přesto je přesvědčena, že jí zákon k ochraně jejích práv v tomto případě neposkytuje žádnou jinou efektivní ochranu, než ústavní stížnost. Je přesvědčena, že je-li podstatou ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým řízení nebylo skončeno, námitka, že jim být řízení skončeno mělo, nelze ji hodnotit jako nepřípustnou, neboť by jinak proti tomuto zásahu nebylo obrany. Svým významem přesahuje ústavní stížnost její vlastní zájmy.
9. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní předpoklady řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu a contrario. V této věci shledal, že tomu tak není, byť ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní soud důsledně dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Pokud by Ústavní soud rozhodoval v rozporu se zásadou subsidiarity, nebyly-li by předtím vyčerpány všechny prostředky, jak dosáhnout nápravy tvrzeného protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů.
11. Městský soud (posuzováno podle výroků jeho rozsudků) stěžovatelčině žalobě vyhověl, neboť všechny dodatečné platební výměry zrušil. Tato skutečnost má nevyhnutelné důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Navíc, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o opětovné kasační stížnosti vedlejšího účastníka nelze předjímat, což neumožňuje Ústavnímu soudu, aby ve věci mohl rozhodnout, neboť by se tímto způsobem dostal z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy do pozice orgánu, který určuje, jaký by mohl být obsah rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Takový postup je § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyloučen.
12. Stěžovatelčina námitka, že nemá žádnou další možnost ochrany, protože právně dosud věc není ukončena ani v řízení před orgány daňové správy, neboť druhostupňová rozhodnutí byla rozsudkem městského soudu zrušena, není opodstatněná. Stěžovatelka vůči platebním výměrům vedlejšího účastníka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
13. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení, konstatuje, že v budoucnu se námitkami stěžovatelky může zabývat, to však pouze za takové procesní situace, za které bude možno ústavní stížnost považovat za přípustnou, a budou-li splněny zbývající procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj