Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 684/2023-637 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 6 To 55/2022-549, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel společně s obviněným M. K. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že společně s druhým obviněným M. K. napadli poškozeného J. S., a to v úmyslu donutit jej, aby vrátil zapůjčenou herní konzoli Sony PlayStation. Při napadení oba obvinění používali hrubé násilí a poškozený v důsledku jejich jednání utrpěl sérií zranění, která jej omezovala v běžném způsobu života po dobu až čtyř týdnů. Na základě popsané intenzity útoku bylo dovozeno, že oba obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že svým jednáním mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Uvedeným rozsudkem městského soudu byla stěžovateli i obviněnému K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému S. na náhradě nemajetkové újmy částku 10 000 Kč a dalším poškozeným stanovené částky na náhradu škody. Rozhodnutí o vině ze spáchání popsaného trestného činu bylo učiněno na základě prohlášení viny podle § 206c trestního řádu, které stěžovatel (stejně jako obviněný K.) učinil v průběhu hlavního líčení.
3. Proti rozsudku městského soudu podala státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele i spoluobviněného K. odvolání, a to do výroků o trestech obou obviněných a do výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě tohoto odvolání napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích o trestech, o náhradě nemajetkové újmy poškozenému, o náhradě škody Pražské správě sociálního zabezpečení, Územnímu pracovišti Příbram, a o odkazu poškozeného S. se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byla stěžovateli i obviněnému K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému S. na náhradu nemajetkové újmy částku 100 000 Kč (se zbytkem nároku, tj. po 100 000 Kč na náhradě majetkové i nemajetkové újmy, byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních) a další poškozené stanovenou částku na náhradu újmy.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek vrchního soudu, jímž mu byl podstatně zpřísněn uložený trest, představuje překvapivé rozhodnutí v tom smyslu, jak jej vymezuje judikatura Ústavního soudu. Tvrdí, že jakkoli bylo z odvolání státní zástupkyně zřejmé, že směřovalo primárně proti výši trestu, přesto měl odvolací soud stěžovatele poučit o zamýšleném přezkumu výše trestu podstatným způsobem, aby mu tak poskytl možnost zaujmout stanovisko a připravit obhajobu. Má za to, že jak ve vztahu k uloženému trestu, tak ve vztahu k výši stanovené povinnosti nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích, jde o tak zásadní změnu rozhodnutí, že vrchním soudem neměl být aplikován apelační princip, ale spíše kasační, a věc měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Stěžovatel připomíná, že městský soud mu původní trest vyměřil na základě splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které jsou vymezeny v § 58 trestního zákoníku a které spočívaly jednak v přijetí prohlášení viny a jednak v tom, že byl uznán vinným nikoli z dokonaného trestného činu, ale pouze z jeho pokusu. Má za to, že vrchní soud postupoval svévolně, když sice konstatoval porušení trestního zákoníku soudem prvního stupně, ale v celku i v detailu přijal závěry téhož soudu a uložil trest přísnější, neboť odmítl aplikovat § 58 odst. 6 trestního zákoníku. Spatřuje v tomto postupu vrchního soudu nejen porušení práva na spravedlivý proces, ale i porušení principu rovnosti účastníků řízení a zásady, že není trestu bez zákona.
7. Stěžovatel brojí rovněž proti tomu, že vrchní soud zvýšil náhradu nemajetkové újmy v penězích, jíž je povinen (společně a nerozdílně s obviněným K.) uhradit poškozenému, na 100 000 Kč. Opět odvolacímu soudu vytýká, že toto rozhodnutí učinil bez předchozího upozornění, a navíc navzdory konstatování, že přes doplněné dokazování nebyl poškozený schopen svůj nárok prokázat ani odvolacímu soudu. Tvrdí, že z napadeného rozsudku vrchního soudu je patrné, že provedené dokazování výslechem poškozeného nebylo tím důvodem, pro který vrchní soud rozhodl o desetinásobném zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Domnívá se, že důvodem takového rozhodnutí byla pouze ničím nepodložená úvaha odvolacího soudu o tom, že i náhrada nemajetkové újmy musí být pro stěžovatele odstrašující. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil tím, že vadný postup vrchního soudu nijak nenapravil.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že nepředstavuje vrchol soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy) a v zásadě nedisponuje oprávněním bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace podústavních předpisů, patří mezi úkoly obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, Ústavní soud k tomu předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(74/49 SbNU 119) či usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v § 37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
11. Ústavní soud předně nesouhlasí s názorem stěžovatele, že napadený rozsudek vrchního soudu představoval tzv. překvapivé rozhodnutí. Z rekapitulace odvolání státní zástupkyně proti rozsudku městského soudu, kterou vrchní soud uvedl na stranách 3 a 4 napadeného rozsudku, je jasně patrné, že státní zástupkyně brojila proti mírnému trestu, který stěžovateli i obviněnému K. uložil městský soud, přičemž jedním ze stěžejních argumentů bylo její tvrzení, že při vyměřování trestu nemělo být postupováno podle § 58 odst. 6 trestního zákoníku (k tomuto argumentu se vrchní soud přiklonil - viz dále).
Vrchní soud dále na straně 5 napadeného rozsudku uvedl, že se stěžovatel prostřednictvím svojí obhájkyně k podanému odvolání stručně vyjádřil. Vrchní soud ve věci konal veřejné zasedání. Ústavnímu soudu tak není jasné, jak jinak měl ještě odvolací soud dát stěžovateli možnost se vyjádřit k podaným odvoláním a nabídnout vlastní argumentaci. Skutečnost, že se vrchní soud bude zabývat přezkumem uloženého trestu a stanovené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích, byla jasně patrná již ze samotných odvolání podaných státní zástupkyní a poškozeným S.
12. Tvrzení stěžovatele, že měl vrchní soud postupovat nikoli v souladu s apelačním principem, ale podle principu kasačního, tedy že měl vadný rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, je jednak nelogické a jednak v zásadním rozporu s právní úpravou obsaženou v trestním řádu. Odvolací řízení je založeno na principu apelačním s prvky kasace (srov. § 259 odst. 1 a 3 trestního řádu). V posuzované věci nebyl splněn žádný zákonný předpoklad k tomu, aby vrchní soud volil procesně zdlouhavější variantu v podobě vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Změna uloženého trestu (ať již ku prospěchu, nebo k tíži obžalovaného) je ostatně typickým případem, kdy odvolací soud o podaném odvolání sám rozhodne rozsudkem a uloží jiný trest, než který uložil soud prvního stupně.
13. Ústavní soud nenalezl žádný ústavněprávní deficit ani v úvahách vrchního soudu, že je trest uložený městským soudem nepřiměřeně mírný. Vrchní soud akceptoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to na základě skutečnosti, že bylo přijato stěžovatelovo prohlášení viny. Odmítl ovšem aplikovat § 58 odst. 6 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody založeném na odsouzení pachatele za pokus trestného činu. Vrchní soud tento závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil na stranách 6 až 8 napadeného rozsudku, a to primárně s ohledem na závažnost činu (odvozenou zejména z intenzity útoku na poškozeného) a skutečnost, že k zamýšlenému následku v podobě těžké újmy na zdraví (a tedy k dokonání činu) nedošlo jen díky náhodě.
Jelikož stěžovatel na tuto argumentaci žádným způsobem nereaguje, Ústavní soud na ni v podrobnostech odkazuje a konstatuje, že v postupu vrchního soudu nenalezl žádné prvky svévole či porušení ústavně zaručených práv a svobod.
14. Opodstatněné nejsou ani námitky k zvýšení náhrady nemajetkové újmy v penězích na 100 000 Kč. Vrchní soud zvýšení odůvodnil obtížemi poškozeného s pohybem a kontaktem s dalšími osobami, což byly okolnosti, na něž poškozený právě ve své výpovědi před vrchním soudem poukazoval. V odůvodnění rozsudku vrchního soudu se neobjevuje žádná zmínka o tom, že by náhrada nemajetkové újmy měla působit odstrašujícím dojmem, takže takové úvahy stěžovatel vrchnímu soudu podsouvá. Ústavní soud tedy ani v argumentaci, jakou vrchní soud odůvodnil zvýšení přiznaného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, nenachází projevy svévole či jiné závažné vady, které by mohly být důvodem k tomu, aby Ústavní soud do těchto úvah zasáhl.
15. Opodstatněné nejsou ani námitky k rozhodnutí Nejvyšší soudu. Ten na základě adekvátní argumentace dovodil, že se stěžovatelem uváděné důvody dovolání míjí s těmi, které pro tento účel vymezuje § 265b odst. 1 trestního řádu. Jestliže tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, Ústavní soud v tom neshledal žádné pochybení.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu