Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Matějčkové, zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem, sídlem Nad Olšinami 2445/27, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 28 Cdo 2031/2024-1763 a potvrzující části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 17 Co 27/2024-1712, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Daniely Moser, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, eventuálně též potvrzující část výroku I rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka, vedlejší účastnice a další dvě osoby spoluvlastní bytový dům v Praze na Vinohradech. Každá spoluvlastnice vlastní ideální jednu čtvrtinu bytového domu. Stěžovatelka společně se synem vykonávala správu domu včetně rozdělení příjmů z nájmu jednotlivých bytů (na základě předchozí dohody). Právě to se později stalo zdrojem soudního sporu. Stěžovatelka jednak nevyplatila vedlejší účastnici podíly na příjmech z nemovitosti, jednak jí znemožnila užívat byt.
3. Podle vedlejší účastnice se stěžovatelka na její úkor bezdůvodně obohatila, proto stěžovatelku zažalovala o zaplacení 1,580 mil. Kč. Žalovaný nárok se skládal ze čtyř částí: podílu na příjmech za část roku 2008 (86,8 tis. Kč), podílu na příjmech z přelomu let 2008 a 2009 (500 tis. Kč); podílu na příjmech za rok 2010 (615 tis. Kč) a ušlého zisku v důsledku znemožnění užívání bytu (379 tis. Kč).
4. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobě v plném rozsahu vyhověl (rozsudkem ze dne 17. 10. 2023 č. j. 21 C 160/2012-1652). První část žalobního nároku je důvodná. I přes výzvu soudu stěžovatelka neprokázala své tvrzení, že vedlejší účastnici vyplatila podíl na příjmech za část roku 2008 (bod 75). Druhá část taktéž. Ač stěžovatelka zbývajícím spoluvlastnicím jejich podíly vyplatila, vedlejší účastnici nikoli. Přestože stěžovatelka tvrdila, že peníze použila pro různé opravy, své tvrzení neprokázala (bod 76).
Obvodní soud dal vedlejší účastnici též pravdu u třetí části žalobního nároku. Obdobně jako v druhém případě stěžovatelka neprokázala, že měla souhlas ostatních spoluvlastnic s vytvořením rezervy oprav, ani že měla souhlas s použitím peněžních prostředků k různým opravným pracím na bytovém domě (body 77 až 80). A konečně, stěžovatelka věděla, že tu existuje dohoda spoluvlastnic, podle které každá spoluvlastnice může užívat jeden byt. Pokud stěžovatelka bránila vedlejší účastnici v užívání vyčleněného bytu, nejednala po právu.
I v tomto případě se bezdůvodně obohatila (body 81 až 84). Stěžovatelka neuspěla ani s námitkou promlčení.
5. Stěžovatelka se odvolala. Městský soud v Praze jí částečně vyhověl: stěžovatelka musí zaplatit jen 961 tis. Kč. Městský soud v obecné rovině souhlasil se závěrem, že se stěžovatelka bezdůvodně obohatila. Obvodní soud se nicméně dopustil dílčího pochybení. Vedlejší účastnice byla do konce srpna 2008 vlastnicí jen jedné osminy nemovitosti (vlastnicí jedné čtvrtiny nemovitosti se stala až později na základě darovací smlouvy). Jednotlivé části žalobního nároku tak bylo nutné snížit (podrobně bod 27 rozsudku městského soudu).
6. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl zčásti pro nesplnění náležitostí (stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti), zčásti pro nepřípustnost (městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury a dovolací soud neřeší nic nového). Tam, kde dovolání obsahovalo argumentaci ohledně splnění předpokladů přípustnosti, se Nejvyšší soud ve všem ztotožnil s městským soudem.
7. Stěžovatelčinu ústavní stížnost lze argumentačně rozdělit do dvou částí. První část obsahuje stejnou argumentaci, která již zazněla před civilními soudy (kritika znaleckého posudku a promlčení žalobního nároku). V druhé, ústavněprávně relevantní části namítá stěžovatelka dvě věci: nedostatečné odůvodnění soudních rozhodnutí a opomenutí důkazů.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
9. Ústavní soud úvodem předesílá, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a rozsah (čl. 11 odst. 1 Listiny). Nejinak je tomu u podílového spoluvlastnictví [nález ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07
(N 177/51 SbNU 195), body 32]. Tak zvaný spoluvlastnický podíl vymezuje, jaké právní postavení (práva a povinnosti) spoluvlastníci mají vůči sobě navzájem. Právo každého ze spoluvlastníků užívat společnou věc je tudíž omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu [důrazně stanovisko pléna ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (ST 48/91 SbNU 669), body 15 a 17].
10. Protože první část ústavní stížnosti je pokračující polemikou s civilními soudy, a to výlučně v podústavní rovině, Ústavní soud se omezí jen na stručnou reakci. Znalecký posudek ani jeho hodnocení není ústavně problematické. Rovněž neobsahuje žádné právní závěry [srov. bod 43 rozsudku obvodního soudu a bod 13 usnesení Nejvyššího soudu; obecně k znaleckému posudku jako důkaznímu prostředku nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12
(N 132/70 SbNU 221), část IV]. Civilní soudy stěžovatelce vysvětlily, proč neuspěje s námitkou promlčení (viz body 24 a 24 rozsudku městského soudu a body 14 až 18 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Ani v druhé části ústavní stížnosti však stěžovatelka nepředkládá žádné ústavně významné argumenty a toliko "sklouzává" ke skutkové a důkazní polemice. Proto k tomu postačí uvést následující. Zaprvé, pokud se odvolací soud ztotožní s hodnocením soudu nižšího stupně, není nic neústavního na tom, pokud odkáže na jeho podrobně odůvodněné rozhodnutí. Právo na řádné odůvodnění není právem na podrobné odůvodnění každého dílčího argumentu [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Zadruhé, ústavní pořádek nezaručuje stěžovatelce bezbřehé právo na provedení všech jí navržených důkazů. Jestliže civilní soudy odůvodní, proč nevyhoví důkaznímu návrhu, postupují ústavně souladně (v nynější věci byly důkazní návrhy odmítnuty pro nadbytečnost, viz bod 54 rozsudku obvodního soudu).
12. Není ani pravda, že by snad civilní soudy stranily vedlejší účastnici. Jestliže stěžovatelka namítá, že musela prokazovat "příliš hodně", popírá tím klíčové principy civilního sporného řízení. V občanském soudním řízení tvrdí a prokazuje (z hlediska povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) ta procesní strana, které má být tvrzení ku prospěchu (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23 , bod 33).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu