USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, o 961.410 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 160/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2024, č. j. 17 Co 27/2024-1712, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství (výroky II – V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI) i státu (výrok VII). Ve většině tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně z pozice spoluvlastnice blíže identifikovaných pozemků a budovy v XY, k. ú. XY, domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výnosech z řečených nemovitostí za definovaná období a nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou, která byla i správkyní společné věci. Soud po provedení obsáhlého dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
Žalobkyně se stala spoluvlastnicí nemovitostí po smrti svého otce, přičemž jí příslušel podíl o velikosti 1/8. Na základě darovací smlouvy mezi žalobkyní a jejím bratrem se stala čtvrtinovou spoluvlastnicí. Z předložených výsledovek, jakož i ze znaleckých posudků a vázán žalobním žádáním (v případě kompenzace za bránění v užívání bytu po otci žalobkyně) usoudil, že žalobkyni náleží žalovaná suma sestávající ze čtyř částek – A) čtvrtina příjmu domu za rok 2008 (86.801 Kč), B) podíl na zisku z přelomu let 2008–2009 ve výši 500.000 Kč, C) poměrná část ze zisku domu za rok 2010 (615.169 Kč) a D) náhrada za nemožnost užívání bytu č. 20 v celkové výši 378.968 Kč. Aplikuje na zjištěný skutkový stav zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kvalifikoval uplatněné právo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Poněvadž bylo žalovanou získáno úmyslně (v podobě nepřímého úmyslu), není právo na jeho vydání v intencích § 107 odst. 2 obč. zák. promlčeno. Uběhnout nemohla ani případná subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., dozvěděla-li se žalobkyně o bezdůvodném obohacení až po předložení účetnictví za roky 2008 a 2009 na schůzi spoluvlastníků dne 26. 5. 2011. Z vylíčených důvodů soud prvního stupně žalobě co do jistiny v plném rozsahu vyhověl.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 17 Co 27/2024-1712, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu do částky 619.528 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl, jinak jej ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastníků (výrok II) i státu (výroky III a IV). Městský soud částečně zopakoval dokazování, ale ve většině skutkových zjištění i právních závěrů odkázal na podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou samotné výše bezdůvodného obohacení.
Akcentoval, že při jejím stanovení je zapotřebí zohlednit velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně v konkrétním období. Přisouzenou částku tudíž patřičně ponížil, vycházeje přitom z faktu, že se žalobkyně spoluvlastnicí s podílem o velikosti 1/8 stala až v průběhu roku 2008, ke dni smrti svého otce (XY), a čtvrtinovou spoluvlastnicí pak až ode dne 27. 8. 2010, kdy byl proveden vklad do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi ní a jejím bratrem. Odmítl dílčí odvolací argumenty žalované ohledně procesního postupu obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho názorem stran namítaného promlčení.
S ohledem na řečené rozhodl, jak bylo uvedeno shora.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive v přítomnosti otázky, jež doposud nebyla v judikatuře řešena. Dovolatelka považuje znalecký posudek za procesně nepoužitelný, neboť nepřípustně obsahuje i závěry právní, konkrétně v otázce „přiměřenosti“ obohacení, vyčísluje-li výnos ze spoluvlastněných nemovitostí či tržní nájemné. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 557/2004 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 15/2022. Dovolatelka pak žalovaný nárok považuje za nedůvodný a opakuje, že žalobkyně jej měla (co se týče výnosů za rok 2008 a aktiv rozdělovaných mezi spoluvlastníky na přelomu let 2008/2009) uplatnit již v dědickém řízení po svém otci, což neučinila. Právní mocí usnesení o dědictví tak počala běžet subjektivní promlčecí doba, která uplynula před podáním žaloby (k tomu cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 590/2012), a je proto nerozhodný běh objektivní promlčecí doby. Nesouhlasí nadto, že by se obohatila úmyslně, odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 134/2002. Zisk z nemovitostí za rok 2010 sice za promlčený nepokládá, má však za to, že pro absenci hmotněprávní výzvy není tato pohledávka žalobkyně prozatím splatná. Co se pak týče částky odpovídající obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu znepřístupněním bytu po zemřelém otci žalobkyně, dovozuje i zde žalovaná, že právo na jeho vydání je promlčené. Část získaná v období od smrti právního předchůdce žalobkyně do rozhodnutí o dědictví pak nemusí být žalovanou ve smyslu § 455 odst. 1 obč. zák. vydána, domnívala-li se na základě závěti (později prohlášené za neplatnou), že je sama dědičkou. Dále namítá, že žalobkyně se nestala univerzálním právním nástupcem svého bratra, pročež nemá právo domáhat se nároků, které vznikly jemu v době před uzavřením darovací smlouvy, jíž byl jeho podíl na dotčených nemovitostech na žalobkyni převeden. Konečně pak dovolatelka s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v několika aspektech. Odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 593/17 a sp. zn. I. ÚS 74/06), považuje napadené rozhodnutí za neřádně odůvodněné, obsahuje-li stručné odkazy na rozhodnutí obvodního soudu, aniž by se odvolací soud vypořádal se všemi argumenty žalované stran zjištěného skutkového stavu a jí navrhovanými důkazy (I. ÚS 3067/10, I. ÚS 854/09). Mimo jiné též míní, že řízení nebylo vedeno nestranně, vyzýval-li soud žalovanou k prokázání tvrzení, čímž ulehčoval žalobkyni. Vzhledem k řečenému navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností ve všech částech a následně přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání řekl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí daného mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2589/2015, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2136/2023).
10. Nutno zprvu uvést, že vytyčenému požadavku aktuálně řešené dovolání nedostává v částech, jimiž žalovaná brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ukládajícímu jí vydat žalobkyni příslušný podíl na zisku z nemovitostí za rok 2010 (žalovaný nárok označený shora písmenem C) a náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou (žalovaný nárok označený shora písmenem D). Ve vztahu k těmto částem rozhodnutí dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje naplnění některého z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., toliko bez dalšího namítá prozatímní nesplatnost vymezené pohledávky u požadavku „C“, respektive promlčení a nedůvodnost s poukazem na § 455 odst. 1 obč. zák. u požadavku „D“ (o přijetí promlčeného dluhu, popřípadě dluhu neplatného jen pro nedostatek formy, se však s ohledem na předestřenou skutkovou situaci, v níž žalovaná předpokládala nabytí vlastnictví na základě závěti později shledané neplatnou, jednat nemůže), pročež v tomto rozsahu nelze její podání projednat, a dovolací soud je v této části pro vady odmítl.
11. Ve zbytku shledal Nejvyšší soud dovolání řádným, a proto přistoupil k prověřování jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.
nároků a jejím důsledkům pro právní posouzení konkrétních aspektů sporu (kupř. promlčení) se jeví vhodným úvodem poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, jakož i jeho usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021.
13. Dovolatelka nejprve namítá nepoužitelnost znaleckého posudku. Vzdor mínění žalované jsou však její argumenty veskrze rozporováním způsobu hodnocení důkazů a přijatých skutkových zjištění, přičemž tyto v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, neboť Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné, nepřísluší jejich revize (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015, spolu s rozhodnutími v něm jmenovanými). Samotné hodnocení důkazů není možné úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Postup soudů nižších stupňů (odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně veskrze převzal) se nadto, co se týče použití znaleckého posudku v řízení jako podkladu pro stanovení výše bezdůvodného obohacení zde odpovídající hladině obvyklého nájemného, respektive výnosu z nájmu nemovitostí (nikoliv tedy přebírání právního názoru znalce, jak míní žalovaná), nikterak neprotiví požadavkům ustálené judikatury (reprezentované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1945/2023, ke způsobu hodnocení znaleckého posudku pak viz též jeho usnesení ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020). O korektním postupu nalézacího soudu svědčí rovněž skutečnost, že se již soud prvního stupně správně vypořádal s námitkami dovolatelky akcentujícími formulaci užitou znalcem („přiměřenost“), z níž tato dovozuje že znalec nepřípustně přijímal právní závěry (viz bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, pak nelze pokládat za relevantní z důvodu odlišnosti od aktuálně řešeného případu, pojednává-li o otázkách spojených s nároky z vadného plnění, konkrétně stanovení přiměřené slevy z kupní ceny. Jako nepřípadný pro věcnou nesouvislost je taktéž nutné odmítnout poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu (jeho rozsudek ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 1 Afs 15/2022). V tomto směru tak Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným.
14. Přípustnost dovolání není možné dovodit ani v té části, jíž žalovaná brojí proti přiznání práva žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v příslušném podílu na výnosech z nemovitostí za rok 2008 a rozdělení zisku z přelomu let 2008/2009 (nároky označené výše písmeny A a B), majíc je za promlčené.
15. Dovolací soud ve svých rozhodnutích konstantně artikuluje, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž rozdílným je okamžik, od něhož plynou. Zmíněné promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se tedy promlčí uplynutím té promlčecí doby, jež skončí dříve (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021, jakož i v něm citovaná rozhodnutí, nebo též jeho usnesení ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2134/2022).
16. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je v intencích § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019).
17. V intencích výše připomenutého pak zcela postupovaly nalézací soudy, respektive odvolací soud právní názory obvodního soudu stran běhu promlčecí doby převzal (jak lze vyčíst zejména z obsahu bodu 23 ve spojení s bodem 21 odůvodnění jeho rozsudku). Obvodní soud se otázce promlčení věnuje především v bodě 91 svého rozhodnutí, uzavíraje, že ke dni podání žaloby nemohla proběhnout ani objektivní, a vzdor přesvědčení žalované ani subjektivní promlčecí doba. Počátek subjektivní doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. váže ke dni spoluvlastnické schůze (26. 5. 2011), na níž žalobkyně z předloženého účetnictví zjistila, že došlo na její úkor k bezdůvodnému obohacení, což se ve vztahu k žalovaným částkám označeným písmeny A a B jeví jako s judikaturou konformní. Brojí-li pak dovolatelka proti závěru o počátku plynutí subjektivní promlčecí doby, prosazujíc, že se žalobkyně o bezdůvodném obohacení v tomto rozsahu dozvěděla právní mocí usnesení o dědictví, napadá tím (byť v této souvislosti jmenuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 590/2012, aniž by však konkretizovala, jak se v něm vysloveným tezím má právní názor odvolacího soudu příčit) skutková zjištění nalézacích soudů, jež není možné v dovolacím řízení revidovat (z mnoha srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018). Přitakat dovolatelce nelze ani v tom směru, že měla žalobkyně svou pohledávku uplatnit v rámci dědického řízení, podává-li se ze skutkových zjištění, že se o ní dozvěděla až po jeho konci (viz počátek běhu subjektivní promlčecí doby). Nadto lze souhlasit se závěry odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle nichž takové uplatnění pohledávky vliv na běh promlčecí doby nemá (srov. i dovolatelkou zmiňovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 590/2012). Dodat se sluší, že dovolatelka jmenované rozhodnutí uvádí toliko v souvislosti se svým úsudkem o okamžiku vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení, nikterak ale nepřibližuje, v jaké právní otázce se napadené rozhodnutí s uvedeným rozsudkem rozchází.
18. Přípustnost dovolání nepřivodí ani námitky žalované o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe v úsudku o úmyslném bezdůvodném obohacení žalované, a tedy uplatnění desetileté objektivní promlčecí doby. Soudy jej založily na zřetelně popsaných skutkových zjištěních (vědomost žalované o nároku žalobkyně na podíl na zisku, jakož i na užívání bytu) a nikterak se přitom od judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo jeho usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 326/2011), včetně té zmiňované dovolatelkou, neodchýlily. Nadto i v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, je artikulováno, že posouzení, byl-li na straně obohaceného dán úmysl, je úzce provázáno se skutkovými zjištěními přijatými v nalézacím řízení, jež, jak bylo připomenuto již shora, dovolacímu přezkumu nepodléhají.
19. K argumentu žalované, že se žalobkyně nemůže domáhat nároku za svého bratra, lze dodat, že s tímto aspektem se patřičně vypořádal již odvolací soud, zohlednil-li v přisouzené částce velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně v jednotlivých obdobích, a rozhodnutí obvodního soudu v tomto smyslu korigoval.
20. Závěrem lze uvést, že se opodstatněnými nejeví námitky dovolatelky o zásahu do jejího práva na spravedlivý proces neřádným, respektive nedostatečným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, či postupem nalézacích soudů v řízení. Napadené rozhodnutí Nejvyšší soud shledal srozumitelným, přesvědčivým, přezkoumatelným a řádně odůvodněným, tedy plně dostávajícím požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že odvolací soud v podrobnostech odkázal na rozsáhlé detailní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, připojil-li současně vlastní nosné úvahy i argumentaci (k tomu viz blíže například nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1566/2019).
21. K argumentům dovolatelky stran neúplného provedení důkazů, jimiž vytýká vady řízení, k nimž lze přihlížet pouze v případě již přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se pak sluší připomenout, že dle ustálené rozhodovací praxe účastník řízení nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení každého jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu blíže např. shora jmenované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1566/2019). Dovolatelkou nastíněné vady řízení přitom v nyní projednávané věci Nejvyšší soud neshledal. Soudy dostály své povinnosti, vysvětlily-li náležitě důvody, pro které měly za prokázané, že v poměrech projednávané věci se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, přičemž se současně vypořádaly i s navrženými, avšak neprovedenými důkazy (viz zejména body 53 a 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Konečně nelze ani souhlasit s dovolatelkou, že by soudy jednaly tendenčně a prosazovaly zájmy žalobkyně na úkor žalované. Naznačené není možné spatřovat v naplňování poučovací povinnosti soudu kladené mu procesními předpisy (§ 118a o. s. ř.). IV. Závěr
22. Pro shora vylíčené je zjevné, že dovolání týkající se části nároků označených písmeny A a B (viz výše) nelze shledat přípustným, zatímco dovolací argumentace směřující proti zhodnocení požadavků označených písmeny C a D odvolacím soudem postrádá náležitosti umožňující dovolání shledat řádným (bezvadným). Nejvyšší soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady v této fázi řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu