28 Cdo 1121/2018-775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně SEPA CREDIT
s.r.o., IČ 283 95 557, se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Náchodská
762/65, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K
Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji, IČ 708 90 366, se sídlem
v Plzni – Jižním Předměstí, Škroupova 1760/18, zastoupenému JUDr. Karlem
Palečkem, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, o zaplacení částky
1.846.689 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn.
21 EC 430/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 26. září 2017, č. j. 64 Co 90/2014-718, ve spojení s usnesením ze dne 15.
listopadu 2017, č. j. 64 Co 90/2014-744, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni
částku 19.360 Kč k rukám advokáta JUDr. Emila Flegela do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i
státu (výroky III. a IV.). Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že na blíže
identifikovaných pozemcích žalobkyně se nachází stavby veřejných komunikací ve
vlastnictví žalovaného, aniž by takové užívání pozemků bylo mezi stranami
jakkoli upraveno. Vědom si názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v řadě jeho
rozhodnutí týkajících se skutkově obdobných věcí uzavřel, že na straně
žalovaného tak vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve
smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jeho výši je nutné určit jako sumu
odpovídající částkám v místě a čase obvykle vynakládaným na užívání
srovnatelných nemovitostí zpravidla ve formě nájmu. Odkázav opětovně na
judikaturu Nejvyššího soudu, stanovil ji dle závěrů znaleckého posudku
vypracovaného jím ustanoveným znalcem Ing. Václavem Vlčkem. Jelikož žalovaný
neplnil řádně a včas, uložil mu soud prvního stupně uhradit žalobkyni i blíže
specifikované úroky z prodlení. Část žalobkyní uplatňovaného nároku (vydání
bezdůvodného obohacení za užívání čtyř blíže označených pozemků) pak vyloučil k
samostatnému projednání, neboť důkazní řízení je v tomto směru nutné dále
doplnit, zatímco ve vztahu k ostatním pozemkům měl soud již dostatek podkladů.
V rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení následně zohlednil, že snahy
žalovaného o smírné řešení daného sporu nebyly úspěšné především díky neochotě
žalobkyně, a jejich náhrada proto nebyla s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), přiznána žádnému z účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Plzni, jenž rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění
opravného usnesení ze dne 30. 10. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, odvolání
žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.),
napadený rozsudek ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni 128.100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17.
12. 2011 do zaplacení, potvrdil (výrok II.), ve zbytku výroku I. jej změnil
tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III.), a rozhodl o náhradě
nákladů účastníků v řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), o náhradě
nákladů státu (výrok V.), jakož i o náhradě nákladů účastníků v odvolacím
řízení (výrok VI.). Krajský soud shledal, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav, na němž ničeho nezměnily ani v odvolacím řízení
provedené listinné důkazy. Souhlasil rovněž s jeho závěrem o bezdůvodném
obohacení žalovaného a určením jeho výše podle v místě a čase obvyklého
nájemného. Za korektní pak odvolací soud měl i jeho postup, pokud výši
bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing.
Václavem Vlčkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval za nezbytné
přihlédnout ke specifickým okolnostem projednávaného sporu, a sice že žalobkyně
musela již v době nabývání pozemků ve veřejné dražbě vědět, že vlastnické právo
k nim bude moci vykonávat toliko omezeně vzhledem k pozemním komunikacím na
nich postavených. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobkyně o plánovaném
podnikatelském využití předmětných pozemků, naopak naznal, že již od počátku
předpokládala zisk právě ze situace, v níž jí bude žalovaný povinen za jejich
užívání poskytovat náhradu. Takový výkon práva žalobkyně shledal rozporným s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a nahlížeje na vztah mezi
účastníky jako na obchodněprávní (§ 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) též se zásadami poctivého
obchodního styku. Výše náhrady, tak jak byla přiznána soudem prvního stupně,
představuje dle krajského soudu nepoměr hodnot vzájemného plnění mezi
účastníky, pročež na základě úvahy dle § 136 o. s. ř., s ohledem na výši
investice žalobkyně a její předpokládanou dobu návratnosti – deset let, přiznal
žalobkyni za užívání pozemků v jejím vlastnictví třetí osobou částku 128.100
Kč, zatímco ve zbytku požadovaného plnění žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 28 Cdo
4843/2015-574, rozhodnutí krajského soudu ve výrocích III., IV., V. a VI.
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbylé
části dovolání odmítl. V odůvodnění se stran věci samé ztotožnil s náhledem
soudů obou stupňů, jež hodnotily poměr mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného
obohacení, poněvadž žalovaný skrze pozemní komunikace užíval nemovitosti pod
nimi ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč.
zák.). Rozporným s ustálenou judikaturou ovšem shledal způsob, jímž rozhodnou
částku odpovídající získanému prospěchu určil odvolací soud, přiznal-li
žalobkyni pouze část žalobou požadované sumy s odkazem na § 136 o. s. ř., byť
bylo myslitelné vycházet ze znaleckého posudku doplněného případně výslechem
znalce, eventuálně se jinak pokusit odstranit pochybnosti o jeho závěrech.
Připomněl, že aplikace citovaného ustanovení má místo pouze tam, kde výši
nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec,
přičemž se nesmí jednat o libovůli soudu. Postup odvolacího soudu, jenž
naznačenou úvahou nepřípustně modifikoval výši bezdůvodného obohacení s odkazem
na korektiv dobrých mravů, jímž lze ovšem poměřovat toliko základ nároku, ne
však z pozice soudu moderovat výši přiznané částky, označil za nesprávný, a
proto přistoupil ke kasaci jeho rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni následně rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 64 Co
90/2014-718, ve spojení s usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. 64 Cdo
90/2014-744, rozsudek okresního soudu v části výroku I., jíž byla žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1.846.689 Kč s příslušenstvím, potvrdil,
ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej změnil tak, že se žaloba v částce 330.124
Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky i státu (výroky II. a III.). Odkázav na dřívější skutková zjištění,
připomněl, že spornou zůstala toliko otázka výše bezdůvodného obohacení, jež
odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému. Nepochybuje o závěrech znalce Ing.
Vlčka, vyšel z jím vyhotoveného posudku a jeho doplňku reagujícího na upřesnění
výměry pozemků žalobkyně i účelu jejich užívání v důsledku digitalizace
dotčených katastrálních území. Uzavřev, že bezdůvodné obohacení vzniká toliko v
rozsahu, ve kterém jsou pozemky zatíženy předmětnými komunikacemi, přičemž ve
zbytku nejsou žalovaným využívány, vypočetl s použitím nově zjištěných výměr
prospěch, jehož se žalovanému dostalo. V tomto duchu pak revidoval závěry
okresního soudu stran výše bezdůvodného obohacení a jeho rozsudek změnil.
Proti posledně zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalovaný (podle obsahu
podání s výjimkou měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu). Avizuje
nesoulad s judikaturou Nejvyššího soudu, napadá způsob, jímž se odvolací soud
dobral konečné výše bezdůvodného obohacení. Vytýká mu, že přes pochybnosti o
závěrech znaleckého posudku nepřistoupil k výslechu znalce, jak je vyžadováno §
127 odst. 1 o. s. ř., jakož i judikaturou (jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06). Nesouhlasí
rovněž s úsudkem o míře užívání pozemků, při jejímž zjišťování vycházel
odvolací soud toliko z údajů v katastru nemovitostí, aniž by byl vyhotoven
geometrický plán, a nesprávně tak (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5750/2015)
hodnotil v řízení provedené důkazy, jež nesvědčí ve prospěch žalobkyně, která
dle dovolatelova mínění v tomto směru neunesla důkazní břemeno o výměře
žalovaným užívaných pozemků. Za příčící se judikatuře Nejvyššího soudu má také
závěr přiznávající bezdůvodné obohacení i za užívání pozemků v částech
ochranných pásem, jež již nejsou zastavěny silnicemi, a za něž přísluší snad
jen náhrada za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 1022/2014). V judikatuře dovolacího soudu postrádá řešení otázky
použitelnosti § 980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), týkajícího se materiální publicity v projednávané věci (pro niž jsou
rozhodné normy obč. zák.). Zdůrazňuje, že pro nesprávný postup odvolacího
soudu, jenž ho (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu – viz sp. zn. 29 Cdo
1829/2011, sp. zn. 23 Cdo 807/2006 a sp. zn. 29 Odo 1069/2003) nepoučil ve
smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., nemohl účelně zpochybnit pro věc klíčové údaje
v katastru nemovitostí, jež nejsou v souladu se skutečným stavem. Odklon od
ustálené rozhodovací praxe pak spatřuje rovněž v nevypořádání se odvolacím
soudem s žalovaným navrženými důkazy, pročež jeho rozsudek pokládá za
nepřezkoumatelný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).
Závěrem navrhuje zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření, ztotožňujíc se s rozhodnutím krajského
soudu, navrhla dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem za přípustné pokládat nelze.
Dovolatel napadá zejména východisko úvahy odvolacího soudu stran výše
bezdůvodného obohacení, jež je představováno znaleckým posudkem. V tomto směru
ovšem nemohou jeho námitky přípustnost dovolání založit. Odvolací soud vzhledem
na proběhnuvší digitalizaci katastrálních záznamů nechal vyhotovit doplněk
znaleckého posudku nastalé změny reflektující, přičemž neměl (a ze spisu se ani
nepodávají skutečnosti, na jejichž základě by mohl mít) pochybnosti o jeho
závěrech (zohledňujících specifika dané věci jako např. neexistenci trhu s
obdobnými nemovitostmi), jež by bylo třeba odstraňovat skrze další (nový,
žalovaným požadovaný) výslech znalce či pomocí jiných metod. Jeho postup pak
zcela odpovídá požadavkům i dovolatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu
(srov. především usnesení ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či dále
žalovaným citované rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, a ze
dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Dovolatelem poukazovaný nález
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, se pak věnuje
otázce znaleckého posudku jako důkazu v trestním řízení. Nesouhlasí-li žalovaný
se zhodnocením posudku jako důkazu, opomíjí, že proti způsobu hodnocení důkazů,
jakož i proti skutkovým zjištěním brojit dovoláním s úspěchem zásadně nelze,
resp. že tyto nemohou být dovolacím soudem přezkoumávány (k tomu viz především
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015, a
judikaturu v něm citovanou).
Vyvolat přípustnost dovolání nemohou ani výtky dovolatele, jimiž zpochybňuje
výměru pozemků užívaných skrze pozemní komunikace, neboť jimi brojí toliko
právě proti skutkovým zjištěním. Namítá-li pak, že mělo být vycházeno z
geometrického plánu, postrádají jeho výhrady opodstatnění, neboť katastrální
údaje, o něž se doplněk znaleckého posudku, resp. odvolací soud opíral, se po
realizované digitalizaci zakládají rovněž na patřičném geodetickém zaměření.
Stejně tak se nepřípadnými jeví argumenty akcentující, že užíván je pouze
pozemek bezprostředně pod pozemní komunikací, neboť právě jen zastavěná plocha
byla předmětem oceňování (srov. stranu 4 naříkaného rozhodnutí). S ohledem na
to nemohou být relevantní ani námitky brojící proti zahrnutí ochranného pásma
pozemních komunikací do celkové výměry bezesmluvně užívaných pozemků, pročež
nejsou příhodnými ani odkazy dovolatele na rozhodnutí řešící náhradu, jež
přísluší vlastníku pozemku za omezení jeho práva skrze ochranná pásma.
Nepřiléhavou se pak jeví potřeba řešení možnosti aplikace § 980 o. z., poněvadž
na této otázce rozhodnutí odvolacího soud nespočívá. Je-li účelem dovolacího
řízení přezkum věcné správnosti rozhodování soudů, nikoli podávání teoretických
rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzované věci, nebylo by
slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelem předestírané otázce
věnovat (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 223/2014, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3562/2017, či jeho rozsudek
ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015). Vyjadřuje-li tímto způsobem
dovolatel opětovně nesouhlas s výměrou pozemků, za jejichž užívání má žalobkyni
vydat bezdůvodné obohacení, platí shora uvedené o nemožnosti přezkumu
skutkových závěrů nalézacích soudů.
Námitka nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. není
opodstatněnou, jelikož lze připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané
věci nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným, čemuž
by jím postrádané poučení mělo předcházet, nýbrž vycházelo z prokázané výměry
bezesmluvně užívaných pozemků. Rozhodnutí soudu vystavěné na zjištěném
skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014,
a ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017). Irelevantními se proto jeví
odkazy žalovaného na rozhodnutí naznačené otázky se dotýkající.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani dovolatelovy námitky stran
nepřezkoumatelnosti či překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť je možné
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za řádně odůvodněné, a sledující tak
zákonné požadavky ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., jakož ani nelze pochybovat
o jeho předvídatelnosti, reaguje-li adekvátně na v průběhu řízení vyvstanuvší
okolnosti. Odůvodňuje-li rovněž přesvědčivě neprovedení důkazů navržených
žalovaným (znalecké posudky oceňující věcné břemeno, v pořadí několikátý
výslech znalce aj.), není proč uvažovat o odklonu od žalovaným poukazované
judikatury zabývající se otázkou nepřezkoumatelných rozhodnutí.
Se zřetelem ke shora uvedenému lze proto uzavřít, že se odvolací soud od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředložil-li pak žalovaný
dovolacímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria § 237 o. s.
ř., nezbylo než jeho dovolání coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o.
s. ř.) odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu). Dle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí
sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 15.700
Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 %
DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 19.360 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu