25 Cdo 2006/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně LÚNULA s. r. o., se sídlem Nové Strašecí, Zahradní 1034, IČO
28546598, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M, MPA, advokátem se sídlem
Praha 7, Jablonského 640/2, proti žalované IESA Logistics a. s., se sídlem
Humpolec, Lnářská 1633, IČO 28142632, zastoupené Mgr. Janem Mikulkou, advokátem
se sídlem Humpolec, Hradská 538, o 120.000 Kč, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 17 C 131/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 1. 2017,
č. j. 15 Co 592/2016-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
131/2015-171, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Okresní soud tak rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu škody ve výši 120.000
Kč, kterou jí měla žalovaná způsobit poškozením dobrého jména, reputace a
podnikatelských aktivit žalobkyně vyvěšením upozornění na spolupráci se
žalobkyní v databázi dopravních informací a přeprav v roce 2015. Na základě
poznámky odmítly přepravní společnosti poptávku po přepravě objednaného zboží,
čímž žalobkyni vznikla škoda odstoupením odběratelů od smlouvy a uplatněním
smluvních pokut za pozdní dodávku zboží. O skutkovém stavu nebylo v zásadě mezi
účastníky sporu, soud však nepovažoval za věrohodná potvrzení třetích dopravců
o odmítnutí přepravy objednaného zboží. Po právní stránce soud uzavřel, že
žalovaná neporušila smluvní povinnost ve smyslu § 2913 o. z., ani jinou právní
povinnost, avšak pro věc je podstatný především nedostatek příčinné souvislosti
mezi jednáním žalované a skutečností, že žalobkyně nemohla zrealizovat dodání
zboží svému odběrateli a v této souvislosti musela zaplatit smluvní pokutu
120.000 Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 15 Co 592/2016-213, potvrdil rozsudek
okresního soudu a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud neshledal pochybení v procesu hodnocení důkazů soudem prvního stupně ani
ve způsobu, jak z těchto důkazů zjistil skutkový stav a jak jej odůvodnil.
Ztotožnil se s hodnocením věrohodnosti prohlášení dopravců a jejich výpovědí
před soudem, neboť úvahy soudu prvního stupně mají oporu v obsahu spisu.
Odvolací soud proto odmítl námitky žalobkyně a potvrdil rozsudek okresního
soudu, aniž by zkoumal povahu sporné poznámky z hlediska její způsobilosti
poškodit dobré jméno žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je
formalistický postup odvolacího soudu při hodnocení vymezení odvolacích důvodů
a správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ačkoli dovolatelka v odvolání
uvedla, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, odvolací soud se
zabýval pouze skutkovými závěry a jeho právní závěry odmítl přezkoumat. Dle
dovolatelky měl odvolací soud pochybit, pokud ji nepoučil, že řádně
nevyargumentovala tvrzený odvolací důvod a nenavrhla potřebné důkazy, jeho
rozhodnutí je též překvapivé, čímž zatížil odvolací řízení nezhojitelnou vadou.
Dovolatelka je přesvědčena, že pokud by odvolací soud postupoval procesně
správně, přezkoumal by správnost právního posouzení okresního soudu a jejímu
odvolání by vyhověl. Ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není
však přípustné podle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně spočívá na závěru
o neprokázání příčinné souvislosti mezi spornou poznámkou ve spediční databázi
a vznikem škody v podobě nemožnosti realizovat dodávku zboží svému odběrateli a
povinnosti zaplatit mu smluvní pokutu. Takto svůj žalobní nárok formulovala
žalobkyně. Okresní soud na základě provedených důkazů po skutkové stránce
neshledal věrohodnými předložená prohlášení spedičních společností
potvrzujících, že přepravu zboží z Ukrajiny pro žalobkyni odmítli právě na
základě sporné poznámky ve spediční databázi, a konstatoval, že neexistuje
příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a škodou
vzniklou žalobkyni. Tyto závěry byly předmětem přezkumu odvolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že existence příčinné
souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda
protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná,
vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu
škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popřípadě jaké
okolnosti jsou způsobilé kauzální vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1025 a C 5514).
V tomto směru odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela správně vymezil, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována v
souladu se žalobou uplatněným nárokem. Byť dovolatelka tvrdila, že se jedná o
nesprávné právní posouzení věci okresním soudem, odvolací soud posuzoval
odvolání podle jeho obsahu
a nikoli pouze z hlediska odvolatelem uplatněného odvolacího důvodu právě ve
smyslu
§ 212a o. s. ř. Dovolatelka ostatně v odvolání zpochybňovala hodnocení důkazů a
skutkové závěry, jež soud na jejich základě učinil. Dovolatelka ve svém
odvolání právní závěry ohledně posouzení příčinné souvislosti nezpochybňovala,
ostatně ani v dovolání žádné konkrétní námitky proti němu nevznáší, a
odvolacímu soudu, ač není vázán odvolacími důvody, nelze důvodně vytýkat, že za
této situace právní posouzení příčinné souvislosti neshledal nesprávným, aniž
by se mohl vypořádat s konkrétními právními námitkami, které odvolání
postrádalo, a soustředil se na zkoumání správnosti skutkových zjištění, s nimiž
odvolání polemizovalo.
Z uvedeného rovněž vyplývá, že judikatura, jíž dovolatelka citovala, není na
projednávanou věc přiléhavá, neboť odvolací soud neodmítl odvolání pro vady
odvolání spočívající v nevymezení odvolacího důvodu, ani odvolací řízení
nezastavil, jako tomu bylo v případech dovolatelkou citovaných.
Námitka nesplnění poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího
soudu představuje vadu řízení, jež sama o sobě nemůže přípustnost dovolání
založit. V této souvislosti je však vhodné zdůraznit, že zamítnutí žaloby není
založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na závěru, že
žalobkyní navržené důkazy byly vyhodnoceny jako nevěrohodné, a proto soudy obou
stupňů po skutkové stránce uzavřely, že příčinná souvislost mezi jednáním
žalované a škodou žalobkyně není dána. Rozhodnutí soudu založené na zjištěném
skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014,
uveřejněné v Souboru pod C 14022).
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a
proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu