28 Cdo 4843/2015

28 Cdo 4843/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně SEPA CREDIT

s.r.o., IČ 28395557, se sídlem v Praze - Horních Počernicích, Náchodská 762/65,

zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám

3170/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji, IČ 70890366, se sídlem v Plzni,

Škroupova 1760/18, o zaplacení částky 2.176.813 Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 EC 430/2011, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 64 Co

90/2014-451, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2014, č. j. 64 Co

90/2014-456, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451,

ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, se

ve výrocích III., IV., V. a VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbylé části se dovolání odmítá.

samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i

státu (výroky III. a IV.). Soud vycházel ze skutečnosti, jež byla v řízení

prokázána a nebyla rozporována ani samotnými účastníky, a sice že na blíže

identifikovaných pozemcích žalobkyně se nachází stavby veřejných komunikací ve

vlastnictví žalovaného, aniž by takové užívání pozemků bylo mezi stranami

jakkoli upraveno. Okresní soud vycházeje z názoru Nejvyššího soudu

prezentovaného v řadě jeho rozhodnutí týkajících se obdobného skutkového stavu

uzavřel, že na straně žalovaného tak vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez

právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši

bezdůvodného obohacení je pak nutné určit jako sumu odpovídající částkám v

místě a čase obvykle vynakládaným na užívání srovnatelných nemovitostí

zpravidla ve formě nájmu. Opětovně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu,

stanovil ji okresní soud dle závěrů znaleckého posudku vypracovaného jím

ustanoveným znalcem Ing. Václavem Vlčkem. Jelikož žalovaný neplnil řádně a

včas, uložil mu soud prvního stupně uhradit žalobkyni i blíže specifikované

úroky z prodlení. Část žalobkyní uplatňovaného nároku (vydání bezdůvodného

obohacení za užívání čtyř blíže označených pozemků) pak vyloučil k samostatnému

projednání, neboť důkazní řízení je v tomto směru nutné dále doplnit, zatímco

ve vztahu k ostatním pozemkům měl soud již dostatek podkladů. V rámci

rozhodování o náhradě nákladů řízení následně zohlednil, že snahy žalovaného o

smírné řešení daného sporu nebyly úspěšné především díky neochotě žalobkyně, a

jejich náhrada proto nebyla s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),

přiznána žádnému z účastníků.

K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v

Plzni, jenž rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění

opravného usnesení ze dne 30. 10. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, odvolání

žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.),

napadený rozsudek ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit

žalobkyni 128.100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17.

12. 2011 do zaplacení, potvrdil (výrok II.), ve zbytku výroku I. jej změnil

tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III.), a rozhodl o náhradě

nákladů účastníků v řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), o náhradě

nákladů státu (výrok V.), jakož i o náhradě nákladů účastníků v odvolacím

řízení (výrok VI.). Krajský soud shledal, že soud prvního stupně správně

zjistil skutkový stav, na němž ničeho nezměnily ani v odvolacím řízení

provedené listinné důkazy. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že nemá-li žalovaný

právní důvod k užívání předmětných pozemků, je vlastnické právo žalobkyně

omezováno, neboť musí uvedené strpět, za což jí náleží náhrada odpovídající

bezdůvodnému obohacení žalovaného. Okresní soud správně dovodil, že tato se

běžně stanoví peněžitou formou a její výše se odvíjí od částek vynakládaných v

daném místě a čase jako obvyklé nájemné. Za korektní pak odvolací soud měl i

jeho postup, pokud výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého

posudku vypracovaného Ing. Václavem Vlčkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně

však považoval za nezbytné přihlédnout ke specifickým okolnostem projednávaného

sporu, a sice že žalobkyně musela již v době nabývání pozemků ve veřejné dražbě

vědět, že vlastnické právo k nim bude moci vykonávat toliko omezeně vzhledem k

pozemním komunikacím na nich postavených. Odvolací soud neuvěřil tvrzení

žalobkyně o plánovaném podnikatelském využití předmětných pozemků, naopak

naznal, že již od počátku předpokládala zisk právě ze situace, v níž jí bude

žalovaný povinen za jejich užívání poskytovat náhradu. Takový výkon práva

žalobkyně shledal rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a

nahlížeje na vztah mezi účastníky jako na obchodněprávní (§ 261 odst. 2 zákona

č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) rovněž se

zásadami poctivého obchodního styku. Výše náhrady, tak jak byla přiznána soudem

prvního stupně, představuje dle krajského soudu nepoměr hodnot vzájemného

plnění mezi účastníky, pročež na základě úvahy dle § 136 o. s. ř., s ohledem na

výši investice žalobkyně a její předpokládanou dobu návratnosti – deset let,

přiznal žalobkyni za užívání pozemků v jejím vlastnictví třetí osobou částku

128.100 Kč, zatímco ve zbytku požadovaného plnění žalobu zamítl.

Proti výrokům I., III., IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala

žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť

se krajský soud v několika otázkách odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího

soudu, a jeho rozhodnutí nadto spočívá na otázce, jež nebyla doposud dovolacím

soudem řešena. Žalobkyně má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně

posoudil, když v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu

stanovil výši bezdůvodného obohacení toliko jako část obnosu jí přiznaného

soudem prvního stupně. Nehledě rozhodovací praxe dovolacího soudu modifikoval

sumu stanovenou znaleckým posudkem za využití korektivu dobrých mravů ve smyslu

§ 3 odst. 1 obč. zák. a výslednou náhradu určil svou vlastní úvahou. Rovněž

došlo k judikatornímu odklonu při rozhodování o náhradě nákladů řízení před

soudem prvního stupně, když tyto nebyly žádnému z účastníků přiznány s odkazem

na § 142 odst. 3 o. s. ř., ačkoliv tak může soud učinit toliko na základě § 150

o. s. ř. Za záležitost v praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou pak žalobkyně

označila otázku, zda může být výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním

cizí nemovitosti určena nikoli na základě znaleckého posudku, nýbrž úvahou

soudu odvíjející se od pořizovací ceny pozemku. Dovolatelka dále namítá, že

bylo rozhodováno nepříslušným senátem, jelikož věc nejprve připadnuvší senátu

10 Co byla následně v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu přidělena k

rozhodnutí senátu 64 Co, ačkoliv se nejedná o spor obchodněprávní, čímž došlo k

porušení dovolatelčina základního práva na spravedlivý proces, neboť byla

odňata svému zákonnému soudci, viz čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod. S ohledem na uvedené proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené

rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření s dovolacími argumenty žalobkyně nesouhlasí.

Ztotožňuje se se závěry soudu odvolacího, jenž se dle něj od ustálené

judikatorní praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil, naopak rozhodl v

souladu s ní, pakliže přihlédl ke specifikům dané situace a aplikoval korektiv

dobrých mravů. Podané dovolání má za nedůvodné, pročež navrhuje jeho zamítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.

2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti

usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o.

s. ř.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolává-li se žalobkyně do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni, napadá

rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, tedy směřuje proti

usnesení, k jehož přezkumu slouží jako mimořádný opravný prostředek žaloba pro

zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), zatímco přípustnost dovolání je podle §

238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v takovém případě vyloučena (srovnej například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3612/2013).

Nejvyšší soud nadto již dříve zdůraznil, že oprávnění podat dovolání svědčí jen

tomu z účastníků, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího

výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl svým rozhodnutím založit, a

výsledku, který jím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma

odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,

publikované v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod pořadovým

číslem 28), přičemž k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž

bylo odvolání odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je oprávněn

pouze odvolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999,

sp. zn. 20 Cdo 2069/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník

1999, pod pořadovým číslem 38, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20

Cdo 211/99, publikované v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod

pořadovým číslem 19). Rozhodnutím, jímž krajský soud odmítl odvolání

žalovaného, nenastala žádná změna v poměrech žalobkyně, proto nelze její

dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí považovat za přípustné ani v

tomto směru. S ohledem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání v

naznačeném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Ve zbylé části je však možné na dovolání žalobkyně pohlížet jako na přípustné i

důvodné.

Soudy obou stupňů hodnotily poměr mezi účastníky zcela v souladu s dosavadní

rozhodovací praxí Nejvyššího soudu jako vztah z bezdůvodného obohacení,

poněvadž žalovaný jakožto vlastník pozemních komunikací na pozemcích ve

vlastnictví žalobkyně tyto nemovitosti užívá, aniž by byl jejich vzájemný vztah

v občanskoprávní rovině jakkoliv (například smlouvou) upraven a žalovanému k

tomu svědčil řádný právní titul, což má za následek vznik bezdůvodného

obohacení na jeho straně plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2

obč. zák. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013). Lze však přisvědčit žalobkyni, že v rozhodnutí

odvolacího soudu došlo k odklonu od náhledu dovolacího soudu na způsob

stanovení výše zmíněného bezdůvodného obohacení, pročež je dovolání možno

považovat za přípustné. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se

podává, že není-li uživatel nemovitosti bez právního důvodu získané bezdůvodné

obohacení schopen jejímu vlastníku vrátit, je povinen poskytnout mu za to

odpovídající peněžitou náhradu, v daném případě pak ve výši v místě a čase

obvyklého nájemného (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, či jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28

Cdo 1537/2009). V projednávané věci však odvolací soud, chtěje zohlednit

specifičnost situace, stanovil výši bezdůvodného obohacení svou vlastní úvahou

ve smyslu § 136 o. s. ř., a to výpočtem na základě pořizovací ceny vynaložené

žalobkyní na koupi pozemků ve veřejné dražbě a předpokládané návratnosti této

investice. Výsledný obnos poté určil jako 15 procent z pořizovací ceny pozemků,

jež nebyly soudem prvního stupně vyloučeny k samostatnému řízení, protože

naznal, že obecně lze navrácení investovaných prostředků na trhu s nemovitostmi

očekávat za deset let a domáhá-li se žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za

dobu jednoho a půl roku, je právě tento poměr spravedlivým určením peněžité

náhrady za užívání předmětu jejího vlastnictví třetí osobou. Přiznal-li takto

odvolací soud žalobkyni pouze část žalobou požadované sumy s odkazem na § 136

o. s. ř., nelze jeho postup považovat za korektní, neboť aplikace citovaného

ustanovení má místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými

obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je

nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či

úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej

obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002). V posuzovaném případě však nebylo ze spisu patrno, že by byly naplněny zákonné

podmínky pro využití postupu v intencích § 136 o. s. ř.

Je-li naopak výše

zmiňovaného bezdůvodného obohacení seznatelná z vyhotoveného znaleckého

posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace

(jako například, že se nejedná o běžně obchodovatelné pozemky, pročež nelze

využít srovnávací metody), bylo by chybným určit ji volnou úvahou soudu, který

ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k

obdobnému přistupuje soudní znalec. Jak ostatně naznal Nejvyšší soud v rozsudku

ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, soud musí při určování přiměřené

výše nároku vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž toto nemůže být

projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (k tomu srovnej dále

např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a

ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010). Pokud pak odvolací soud zamýšlel

provést odklon od stávající judikatury Nejvyššího soudu upřednostňující při

stanovení výše bezdůvodného obohacení v obdobných případech obvyklé nájemné v

daném místě a čase (zvýrazněním hlediska pořizovací hodnoty ve spojení s

návratností investice, což opět zcela neodpovídá aplikaci § 136 o. s. ř.), bylo

zapotřebí tento postup náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, přičemž

ani takový krok by dovolací soud v nastalých poměrech neshledal adekvátním. Měl-

li by snad odvolací soud o správnosti závěrů znaleckého posudku pochybnosti,

může se od nich oprostit toliko tím, že znalci uloží povinnost podat

vysvětlení, posudek doplnit nebo jinak odstranit jeho nedostatky, popřípadě

vypracovat posudek nový, nebo je možné ustanovit jiného znalce, který by věc

znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti původního posudku (k tomu srovnej

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Zmíněné pochybnosti o správnosti posudku by přitom mohl vyvolat zjevný nesoulad

mezi pořizovací cenou předmětných pozemků na straně jedné a hodnotou jejich

užívání po dobu zhruba 18 měsíců na straně druhé.

S ohledem na zjevně nesprávný postup odvolacího soudu, jenž moderoval výši

bezdůvodného obohacení ve smyslu § 136 o. s. ř., ač k tomu neměl řádný důvod,

by se mohlo zdát nadbytečným podrobněji zkoumat přiléhavost jeho úvah stran

souladu výkonu v žalobě uplatňovaného práva s dobrými mravy, sluší se však

přinejmenším upozornit na dosavadní závěry, jež ve své rozhodovací praxi

vyslovil dovolací soud a které je zapotřebí respektovat i v nyní projednávané

věci. Zdůraznil především, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním

normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza

není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby ji

podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem

neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.

2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s

dobrými mravy, se pak vždy odvíjí od okolností určitého skutkového stavu; její

zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné

případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. je v

každém jednotlivém případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž

uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn. 33 Odo 337/2006). Dle řečeného se proto jeví vhodnějším posuzování

souladu výkonu konkrétního subjektivního práva s dobrými mravy svěřit do rukou

soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti

řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými

skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Soud

dovolací proto může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu

toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů

(srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo

3704/2014, či další rozhodnutí, na něž odkazuje).

Přistoupí-li tedy odvolací soud k aplikaci citované právní normy na daný

skutkový stav, musí ctít její mimořádnost a dbát skutečnosti, že odepření

výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k

nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k

oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených

zákonem (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.

2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, či

jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). V konkrétním

případě vztahů z bezdůvodného obohacení pak nelze přehlédnout, že takový

závazek (jak ostatně již dovolací soud dovodil ve své dřívější rozhodovací

praxi, viz například jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo

4238/2011) je objektivního charakteru, a vzniká v zákonem předvídaných

situacích (vypočtených v ustanoveních § 451 a § 454 obč. zák.) bez ohledu na

to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí.

Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího

vkládat do tohoto vztahu prvky, které výslovná právní úprava neobsahuje, a

negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo

neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu. Modifikoval-li pak

odvolací soud v projednávané věci výši bezdůvodného obohacení především na

základě svého úsudku o zištném jednání žalobkyně při koupi pozemků, nelze jeho

úvahy považovat ve světle zmiňovaných závěrů Nejvyššího soudu za přiléhavé. K

možnosti naznačovaného snížení se nadto dovolací soud již dříve negativně

vyjádřil, když připomenul, že pomocí § 3 odst. 1 obč. zák. soud posuzuje základ

nároku, nikoliv však jeho výši, pročež nelze v tomto ohledu u bezdůvodného

obohacení uvažovat o jakémsi soudcovském moderačním právu, jež by zmíněný

postup umožňovalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 2168/2014). Zamýšlel-li konečně (ač se to z odůvodnění jeho

rozhodnutí jednoznačně nepodává) odvolací soud ustanovením o „dobrých mravech“

ospravedlnit odchýlení se od stávající judikatury týkající se výše bezdůvodného

obohacení, je nezbytné i takový záměr odmítnout s ohledem na vše, co bylo

uvedeno výše.

Má-li žalobkyně dále za to, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát, čímž došlo

k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť byla

odňata svému zákonnému soudci, nelze mít její námitku za důvodnou. Z rozvrhu

práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2014, jenž je v projednávané věci

určujícím, se podává, že ve sporu rozhodující senát 64 Co je příslušný ve

věcech obchodněprávních, jež se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním

zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v agendě občanskoprávní,

zatímco senát 10 Co, jemuž byla věc původně přidělena, pouze k rozhodování o

odvolání ve věcech občanskoprávních. V okamžiku, kdy otázka povahy daného sporu

nemohla být prozatím s jistotou vyhodnocena, se proto jeví vhodným svěřit

rozhodování senátu, který vzhledem ke své specializaci dokáže uvedené

kvalifikovaněji posoudit. Je tedy zřejmé, že přidělením věci senátu 64 Co

nemohlo dojít k zásahu do práva žalobkyně na zákonného soudce ve smyslu čl. 38

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se tak stalo v souladu s

pravidly vyplývajícími z rozvrhu práce.

S ohledem na shora uvedené se jeví nadbytečným věnovat se dále námitkám

dovolatelky směřujícím proti způsobu přiznání, respektive nepřiznání, náhrady

nákladů řízení, neboť ta bude předmětem rozhodování v rámci dalšího řízení před

odvolacím soudem. Z výše vysloveného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž Nejvyšší

soud neshledal, že by byly naplněny podmínky pro jeho změnu ve smyslu § 243d

písm. b) o. s. ř., pročež jej podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s.

ř. v naznačené části, jakož i v akcesorických nákladových výrocích, zrušil a

věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.

s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 10. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu