zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v
Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o náhradu nákladů řízení, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 132/2013, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016, č. j. 12 Co
439/2014-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 9.002,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
jí částku 439.535 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Nepřitakal žalobním tvrzením, dle nichž se žalovaný měl na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
užíváním v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S., obec P., ve
vlastnictví žalobkyně. Předmětné pozemky jsou svým charakterem i lokalizací
určeny k plnění funkce veřejné zeleně a mohou sloužit všem jako místo k
relaxaci a souvisejícím aktivitám. Prostřednictvím užívání pozemků jako
veřejného prostranství byla ovšem v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 plněna zákonná povinnost uspokojovat
potřeby občanů ze strany městské části Praha 10, a nikoliv hlavního města
Prahy. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného tedy soud
žalobu zamítl. Současně s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalovanému
odepřel právo na náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaný disponuje
dostatkem právně erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu pro advokátní
zastoupení.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, zrušil a
věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, i judikaturu na
něj navazující, a oproti tomu na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 6. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, z nichž se podává odlišný náhled na subjekt pasivně
věcně legitimovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním
pozemků v hlavním městě Praze jako veřejného prostranství. Rozdílnost názorů
vyslovených ve vzpomínaných rozhodnutích nasvědčuje tomu, že předestřená otázka
doposud nebyla jednoznačně vyřešena a je možné vyjít i ze závěru odlišného od
teze vyřčené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, pročež lze
pokládat za subjekt pozemky užívající (a tudíž i pasivně věcně legitimovaný)
žalovaného, jehož povinnost vydat nabytý majetkový prospěch není možné vyloučit
ani s ohledem na úvahy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/2014. Odvolací soud tudíž přistoupil ke zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud následně k dovolání žalovaného zmíněné rozhodnutí odvolacího
soudu usnesením ze dne 1. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 2491/2015-155, zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud upozornil na skutečnost,
že v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1265/2011 nebyla
otázka pasivně věcně legitimovaného subjektu v nynějšímu případu obdobných
situacích vůbec zodpovídána. S akcentem právě na specifické postavení městských
částí v hlavním městě Praze (vymezené na rozdíl od ostatních statutárních měst
– kupř. města Brna, jež mohou být rovněž dělena na městské části, speciálním
zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze) připomenul svou ustálenou
judikaturu vycházející z teze, dle níž užíváním pozemků jako veřejné zeleně
plní právě městská část svou povinnost dbát o potřeby svých občanů a jejíž
správnost pak bez dalšího nejsou s to popřít ani námitky týkající se subjektu o
pozemky pečujícího, úpravy územního plánování či vybírání poplatku za zvláštní
užívání veřejného prostranství. Úvahu odvolacího soudu stran pasivní věcné
legitimace žalovaného v daném sporu proto neshledal přiléhavou.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 12 Co
439/2014-168, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). Vázán
právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v kasačním usnesení přitakal
skutkovým zjištěním i právním závěrům obvodního soudu, jehož rozsudek (s
poukazem na jeho odůvodnění a posouzení věci dovolacím soudem) spolu s
rozhodnutím o náhradě nákladů řízení potvrdil. Náklady vynaložené žalovaným na
zastoupení advokátem považoval za neúčelné, pročež, odkazuje současně na § 150
o. s. ř., mu k náhradě přiznal toliko částku za zaplacený soudní poplatek z
odvolání a dovolání v celkové výši 31.980 Kč, již měl za vydanou účelně.
Proti posledně zmíněnému rozsudku (v části výroku I. potvrzující rozhodnutí
obvodního soudu o náhradě nákladů řízení a ve výroku II.) brojí žalovaný
dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Za s rozhodovací praxí
nekonformně vyřešenou označuje otázku aplikace § 150 o. s. ř., při níž městský
soud v rozporu s konkrétními v dovolání citovanými rozhodnutími Nejvyššího
soudu komplexně neposoudil veškeré judikaturou vyžadované aspekty. Rozsáhle též
kritizuje úsudek odvolacího soudu o dostatečném personálním vybavení
žalovaného, pro něž není nutné, aby za něj v soudních řízeních jednal zástupce
z řad advokátů, přičemž je přesvědčen, že okolnosti nyní projednávané věci
právě advokátní zastoupení žalovaného opodstatňovaly. Dále za v judikatuře
Nejvyššího soudu doposud neřešenou pokládá problematiku, zda lze za neúčelné
označit výdaje na právní zastoupení advokátem v situaci, v níž procesní obraně
účastníka přisvědčí až dovolací soud. Akcentuje specialitu dovolacího řízení,
má právní pomoc advokáta v naznačených případech za nevyhnutelnou. Odvolací
řízení bylo nadto dle jeho mínění zatíženo vadou s potenciálním vlivem na jeho
výsledek, poněvadž mu jako účastníku řízení nebyl dán prostor se k aplikaci §
150 o. s. ř. vyjádřit. Pro vylíčené tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a současně s ním i výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nepřípustné dle § 238 o. s. ř.
pro nedostatečnou výši částky, jež dle jejího názoru představuje předmět
dovolacího řízení. Vyjadřujíc se rovněž k účelnosti nákladů vynaložených
hlavním městem Prahou na advokátní zastoupení v dotčeném sporu, navrhuje
odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem není možné pokládat za přípustné.
Z konstantní judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že u
statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i
personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně
hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní
pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, není možné
náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Přiznává-li pak
soud nárok na náhradu nákladů vydaných na advokátní zastoupení statutárnímu
městu, vyžaduje se, aby přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci
(zejména složitosti řešených otázek) a přiblížil úvahy, pro něž by bylo v daném
případě důvodné na takové náklady pohlížet jako na účelně vynaložené (srovnej
zejména i odvolacím soudem, byť nepřesně, citované usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či v něm uváděná usnesení téhož
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp.
zn. 26 Cdo 366/2013, dále též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 25, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, i
jeho usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1510/13). Ostatně v důsledku opačného postupu,
nereflektovaly-li by obecné soudy výše uvedené principy, hrozil by zásah do
práva druhého z účastníků (zde žalobkyně) na spravedlivý proces dle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz kupř. nález Ústavního soudu ze
dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 120). Vyřčeným tezím se však úvaha
odvolacího soudu, jenž v nyní posuzované věci, která svým charakterem nikterak
nevybočuje z oblasti agendy řešené žalovaným, nezjistil tak mimořádné
okolnosti, jež by opodstatňovaly nezbytnost advokátního zastoupení, a tudíž ani
účelnost takto vynaložených nákladů, nikterak nepříčí, pročež lze jeho
rozhodnutí shledat v tomto směru správným (k tomu srovnej rovněž usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016). Nutno dodat, že
krom prosté polemiky se závěrem o účelnosti na právní zastoupení vydaných
prostředků dovolatel nepoukazuje na konkrétní judikaturu, s níž by právě
popsaný závěr odvolacího soudu měl být v rozporu.
Nepodařilo-li se žalovanému zpochybnit shora nastíněné posouzení odvolacího
soudu o (ne)účelnosti vydaných prostředků na právního zástupce z řad advokátů,
jeví se již irelevantním zabývat se jeho argumentací stran nedostatečného
posouzení všech rozhodných aspektů dané věci, jež by mělo předcházet využití
moderačního práva soudu ve smyslu § 150 o. s. ř., neboť ani její eventuální
přiléhavost by nemohla s ohledem na dovoláním nezvrácené konkluze soudu o
neúčelnosti vynaložených prostředků přivodit pro žalovaného příznivější
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Je-li pak účelem
dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování soudů, nikoli podávání
teoretických rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzované věci,
nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelem předestírané
otázce věnovat (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 223/2014, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, a ze dne 1.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5407/2014, či jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2016, sp. zn.
28 Cdo 3042/2015). Bylo by též nadbytečným prověřovat soulad napadeného
rozsudku s dovolatelem jmenovanými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu
věnujícími se aplikaci § 150 o. s. ř. a jejím předpokladům (včetně poskytnutí
prostoru účastníkům vyjádřit se k možnému použití daného ustanovení).
Poukazuje-li dále dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5047/2015, týkající se mimo jiné týchž účastníků, již jsou
stranami i aktuálně souzeného sporu s tím, že přitakávalo jeho argumentaci
shodující se s obranou uplatňovanou v nynější kauze, jeví se nezbytným
upozornit, že důvodem kasace rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo v daném případě
právě nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu odvolacím soudem v
otázce aplikace § 150 o. s. ř. Problematika účelnosti vynaložení nákladů na
právní zastoupení nebyla ve zmiňovaném rozhodnutí vůbec řešena, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí na této otázce nespočívalo. Nelze tudíž konstatovat uznání
nastíněného názoru dovolatele Nejvyšším soudem. Ve vylíčeném je tak nutné
spatřovat rozdíl od nyní řešené věci, v níž bylo nepřiznání náhrady nákladů na
právní zastoupení dovolatele odvolacím soudem odůvodněno jejich neúčelností
vzhledem k charakteru žalovaného jako statutárního města. Pro uvedené tedy není
možné usuzovat na odklon městského soudu od posledně odkazovaného usnesení
Nejvyššího soudu.
V souvislosti se shora řečeným je zjevné, že nelze uvažovat ani o případnosti
mínění dovolatele ohledně judikaturou Nejvyššího soudu doposud neřešené otázky.
Problematice účelnosti nákladů řízení spočívajících v úhradě advokátního
zastoupení hlavního města Prahy se dovolací soud věnoval již v řadě svých
rozhodnutí (viz ta shora připomenutá nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015), přičemž ani kasaci rozhodnutí odvolacího
soudu pro nesprávnost jeho právního hodnocení nelze považovat za okolnost tak
mimořádné intenzity, jež by odůvodňovala nezbytnost právní pomoci advokáta.
Zrušení soudního rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení některé z pro věc
rozhodných otázek totiž samo o sobě nesvědčí o právní náročnosti či pro
složitost výjimečnosti daného sporu. Stejně tak dovolatelem akcentovaná
„specialita“ dovolacího řízení vyznačujícího se krom dalšího požadavkem
povinného zastoupení účastníka subjektem s právním vzděláním (srov. § 241 o. s.
ř.) potřebu zvolit si zástupce nutně mezi advokáty neimplikuje. Ostatně
ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. předvídá, že, je-li dovolatelem
(mimo jiné) obec, jedná za ní osoba uvedená v § 21, § 21a, anebo v § 21b o. s.
ř. mající právnické vzdělání. Je tedy nabíledni, že ani tato část dovolací
argumentace přípustnost mimořádného opravného prostředku založit nemůže.
Prosazuje-li žalovaný v závěru dovolání svůj nárok na náhradu hotových výdajů,
odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS
39/13, nelze opomíjet, že takovou kompenzaci své procesní obrany nepožadoval,
což odpovídá tomu, že k hájení svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy §
137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. je nahradit výdaje účastníkem
skutečně upotřebené k hájení práva, nikoliv náklady hypotetické, k jejichž
vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně (srovnej
již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Jelikož žalovaný ve svém podání dovolacímu soudu nepředložil otázku naplňující
kriteria § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho dovolání v souladu s
§ 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), vycházeje přitom z částky vyčíslené dovolatelem a
odpovídající náhradě nákladů řízení, jež mu měla být odepřena (150.427,20 Kč).
Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.140 Kč, po připočtení
paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §
137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 9.002,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu