28 Cdo 3042/2015

28 Cdo 3042/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce F. P., O.-H.,

zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské

Ostravě, Preslova 9, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému

úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a,

jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se

sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení

266.267.257,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod

sp. zn. 4 C 89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 9. dubna 2015, č. j. 20 Co 83/2015-102, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

označené částky s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok II.). Žalobce si činil nárok na dané finanční plnění jako na

náhradu za pozemky, jež mu nemohly být vydány v režimu zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), uváděje, že tyto pozemky byly

ještě před přechodem na stát částečně zastavěny a zčásti byly k zastavění

určeny. Soud zjistil, že mezi žalobcem coby oprávněnou osobou ve smyslu zákona

o půdě a Pozemkovým fondem České republiky došlo v letech 1994 až 1996 k

uzavření osmi dohod o vypořádání restitučních nároků, v souladu s nimiž žalobce

obdržel ujednané množství náhradních pozemků. Obvodní soud nebyl zajedno se

žalovanou, že by se jednalo o dohody o narovnání dle § 585 zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),

přiklonil se proto k závěru, že kdyby převody pozemků uskutečněnými na základě

těchto smluv nebyly restituční nároky žalobce zcela uspokojeny, mohl by se vůči

žalované domáhat dalšího plnění. Žalobcova práva na poskytnutí náhrady za

nevydané pozemky však prostřednictvím naturálního plnění úplně vypořádána byla,

neboť se mu dostalo náhradních pozemků odpovídajících svou výměrou a bonitou

pozemkům původním. Možnost saturace restitučního nároku vydáním náhradních

pozemků je specifikem zákona o půdě, v němž se odráží účel tohoto předpisu

spočívající v odškodnění minulých majetkových křivd za současného zajištění

zemědělsky využitelné půdy pro ty z původních vlastníků (potažmo jejich

právních nástupců), jimž nemůže být vrácen majetek, o nějž byli připraveni

nedemokratickým režimem. Při plnění na restituční nárok převodem náhradních

pozemků nelze mechanicky porovnávat úřední cenu těchto nemovitostí s hodnotou

pozbytého majetku, nýbrž je třeba poměřovat rozměry a jakost odňatých pozemků s

rozlohou a kvalitou pozemků náhradních. Pakliže by přece jen zůstala některá z

práv žalobce na náhradu neuspokojena, musel by soud k námitce žalované

konstatovat jejich promlčení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 20 Co 83/2015-102,

rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.)

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že

dohody uzavřené mezi žalobcem a Pozemkovým fondem České republiky mají

charakter ujednání o privativní novaci dle § 570 odst. 1 obč. zák., neb vůle

jejich stran směřovala k úplnému vypořádání restitučních nároků žalobce, tj. k

nahrazení původních nároků, jež byly specifikovány ve dříve vydaných

rozhodnutích pozemkového úřadu, oprávněními na převod pozemků upravenými v

těchto dohodách. S ohledem na obsah řečených dohod tak již podle názoru

odvolacího soudu, jenž v tomto směru zaujal jiné stanovisko než soud prvního

stupně, žalobci nesvědčí žádná další práva na plnění za pozemky odňaté jeho

právnímu předchůdci.

Jinak se městský soud ztotožnil s obvodním soudem jak v

závěru, že žalobci se dostalo kvalitativně a kvantitativně odpovídající

náhrady, tak v úsudku, že jakákoli jeho reziduální práva by v každém případě

musela být shledána promlčenými. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jež označuje za

přípustné v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel v první řadě zpochybňuje názor, podle něhož

mohou mít dohody účastníků přednost před § 28a zákona o půdě v tom smyslu, že

odpovídá-li plnění, jehož se žalobci dostalo, uzavřeným dohodám, je jeho

restituční nárok vypořádán bez ohledu na to, zda byla výše plnění určena v

souladu s citovaným ustanovením zákona o půdě. Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. I. ÚS 755/06 vyslovil myšlenku, že ve vztazích

vyplývajících z povinnosti poskytnout náhradu za nevydané pozemky nedisponuje

stát autonomií vůle. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1189/2009

dovodil, že v případě, že se oprávněné osobě dostane náhradního pozemku v ceně

převyšující hodnotu pozemku odňatého, vzniká jí tím bezdůvodné obohacení. Odvolací soud v předmětné věci naopak § 28a zákona o půdě i judikaturu z něj

vycházející v podstatě popřel. Dovolatel dále upozorňuje, že v jedné z dohod, jež s Pozemkovým fondem České

republiky uzavřel, se uvádí, že je jí vypořádávána jen část nároku, z čehož

vyplývá, že oprávnění žalobce na další náhradu až do výše odpovídající § 28a

zákona o půdě mělo danými dohodami zůstat nedotčeno. Soudy nižších stupňů ve

svých rozhodnutích dostatečně nezohlednily etický smysl zákona o půdě jakožto

nástroje nápravy minulých majetkových křivd, nikoli jen prostředku pro převod

přiměřeného množství zemědělské půdy právním nástupcům původních vlastníků. Žalobce též rozporuje způsob, jakým oba soudy nazíraly na otázku promlčení,

jelikož nevzaly na zřetel vývoj postoje judikatury k možnosti oprávněných osob

domáhat se žalobou vydání konkrétních pozemků k uspokojení svých nároků dle

zákona o půdě, respektive nereflektovaly legislativní změny, jež mohly mít na

běh promlčecí doby ve vztahu k žalobcovým právům dopad. Z těchto důvodů

dovolatel navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce bylo shledáno přípustným, neboť otázka, zda je možné uzavřít

dohodu o novaci nároků na náhradu dle zákona o půdě, v rozhodovací praxi

Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena. Judikatura vrcholných soudů dlouhodobě zastává názor, že restituční nároky mají

v zásadě soukromoprávní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne

7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000, a ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo

2796/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2006, č. j. 5 As

67/2005-88, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS

176/03, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, bod 17, dále srovnej

např. též plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS

6/05, v němž byly v intencích právě vyslovené teze jako soukromoprávní

kvalifikovány vztahy mezi oprávněnou osobou a Pozemkovým fondem České republiky

vyplývající z existence nároku na převod náhradních pozemků). V případě, že

určité otázky zůstávají restituční legislativou neupraveny, lze tudíž podpůrně

aplikovat ustanovení občanského zákoníku, jenž je vůči restitučním zákonům v

pozici obecného předpisu (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5190/2007, a ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4806/2007,

či usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Zároveň však platí, že ani tam, kde stát vystupuje jako účastník

soukromoprávního poměru, není možné jeho postavení bez dalšího připodobňovat

postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho

jednání se vždy musí řídit zákonem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, eventuálně nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, bod 15).

Na základě této premisy Nejvyšší soud

dovodil, že ani při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu

zákona o půdě nedochází z hlediska státu k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k

prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou

ocenění pozemků odňatých. Obdržela-li tedy oprávněná osoba rozsáhlejší plnění,

než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí

bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat (viz např. rozsudky Nejvyššího

soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014). Od naznačené

situace, ve které stát oprávněné osobě plní více, než jí podle práva náleží, je

však nutno odlišit případ, v němž se restituent nedomáhá vydání veškerých

hodnot, na něž má v souladu s restitučními zákony právo. Oprávněná osoba totiž

není na rozdíl od státu ve výše uvedeném smyslu co do autonomie vůle omezena a

nemá žádnou povinnost uplatnit své restituční nároky v plném rozsahu. Zatímco v

prvém ze zmíněných případů nemůže být pro nedostatek autonomie vůle na straně

státu překročen zákonný limit pro poskytnutí náhradního plnění (stát by zde

plnil nad rámec právním předpisem stanovené povinnosti z veřejných prostředků),

ve druhém z nich z logiky věci není namístě upírat oprávněné osobě možnost

požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než

by jí podle zákona příslušelo, s čímž koresponduje oprávnění státu takový

požadavek respektovat. Se zřetelem ke shora připomenutému Nejvyšší soud dospívá

k závěru, že zde není principiálního důvodu pro to, aby bylo restituentovi

znemožněno uzavření dohody o novaci, jíž původní práva na poskytnutí náhrady

plynoucí ze zákona o půdě nahradí novými oprávněními konstituovanými zmíněnou

dohodou (k pojmu privativní novace viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne

21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo

327/2012). Je zajisté třeba vést v patrnosti, že svobodu účastníků právních vztahů

utvářejících se v rámci restitučního procesu vymezovat svá vzájemná práva a

povinnosti limituje též smysl restitučního zákonodárství spočívající (jak v

obecné rovině správně upozorňuje dovolatel) primárně ve snaze společnosti

alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd spáchaných v tzv. době nesvobody (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 234/98, nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS

2578/10, bod 18, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS

1895/14, bod 23). Je proto nutno zjišťovat, zda dohoda o novaci restitučních

nároků respektuje naznačený účel; sám fakt, že oprávněná osoba rezignuje na

uplatnění části svých práv, se arci smyslu restituční legislativy neprotiví. Ústavní soud v dovolatelem odkazovaném nálezu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, upřel relevanci dohodě, jež směřovala k účelovému negování

přiznaných restitučních nároků, neboť na jejím základě oprávněná osoba v

podstatě neobdržela žádného plnění.

Zatímco sjednání obdobné smlouvy vedoucí

toliko k obmyslnému krácení práv restituenta představuje (se zřetelem k

hodnotám, na nichž restituční předpisy spočívají) právem reprobované jednání,

uzavření dohody sledující coby svůj účel definitivní, komplexní a konsensuální

řešení restitučních nároků není se zájmem na efektivní a včasné nápravě

historických bezpráví v rozporu. Promítnuto do kontextu přezkoumávané kauzy lze říci, že pokud žalobce s

povinnou osobou uzavřel soubor dohod, jejichž cílem bylo úplné vypořádání

veškerých jeho restitučních nároků, přičemž povinná osoba v souladu s těmito

právními úkony posléze skutečně jednala a žalobci poskytla bezúplatné naturální

plnění ve formě pozemků odpovídajících svou kvantitou a kvalitou pozemkům

odňatým (čímž se řešený spor diametrálně odlišuje od skutkového stavu, z něhož

Ústavní soud vycházel v posledně citovaném nálezu), není na újmu platnosti

vzpomínaných dohod, že v nich byla práva žalobce na plnění ze strany povinné

osoby sjednána v rozsahu menším, než by potenciálně vyplýval přímo ze zákona o

půdě. Bylo-li, jak konstatoval odvolací soud, úmyslem žalobce a Pozemkového

fondu České republiky, případné reziduální nároky oprávněné osoby opírající se

o zákon o půdě potlačit, není zde důvodu tuto jejich intenci nereflektovat. Jelikož pak výklad obsahu právního úkonu (potažmo zjišťování, co bylo mezi jeho

stranami ujednáno) představuje v souladu s ustálenou rozhodovací praxí

Nejvyššího soudu otázku skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2093/2015), není dovolacímu přezkumu (jemuž podléhají

výhradně otázky právní, srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) otevřen závěr, že vůle

účastníků projevená ve zmíněných dohodách skutečně směřovala k vyloučení

dalších eventuálních nároků žalobce dle zákona o půdě, přesahujících oprávnění

sjednávanými dohodami upravená. Proto je nezávažnou dovolatelova námitka

(rozcházející se se skutkovými zjištěními odvolacího soudu), že z některé ze

sporných dohod byla seznatelná vůle daných osob ponechat zbývající restituční

nároky žalobce nedotčeny. V napadeném rozsudku artikulovaný úsudek, podle něhož byla žalobcova práva na

náhradu za nemovitosti, jež mu nemohly být vydány postupem předvídaným zákonem

o půdě, v plné míře vytěsněna oprávněními vyplývajícími z dohod uzavřených v

letech 1994 až 1996 mezi ním a Pozemkovým fondem České republiky s tím, že

posléze uvedené nároky byly následně bezezbytku saturovány bezúplatným převodem

náhradních pozemků, se tudíž dovolateli přesvědčivě zpochybnit nepodařilo. Vzhledem k tomu, že nastíněná úvaha odvolacího soudu sama o sobě postačovala k

zamítnutí žaloby, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné, aby se blíže zaobíral

dalšími dovolacími námitkami žalobce, zejména tou částí jeho argumentace, jíž

je rozporován závěr (vyslovený oběma soudy nižších stupňů toliko jako dodatečný

důvod, pro nějž nebylo lze předmětnému návrhu vyhovět) o promlčení jakýchkoli

jeho dosud neuspokojených restitučních nároků založených zákonem o půdě.

Ani

přitakání těmto dovolatelovým myšlenkám by totiž nemohlo ničeho změnit na

meritorním výsledku sporu a podávání toliko teoretických rozborů neodpovídá

smyslu dovolacího řízení (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014). S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zkoumal, zda nebylo řízení

zatíženo vadami, jež by mohly ohrozit správnost rozhodnutí ve věci samé. Sám

dovolatel existenci takovýchto pochybení nenamítal a ani z obsahu spisu nebyla

jejich přítomnost zjištěna. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud sice učinil

jiná skutková zjištění než soud prvního stupně (když oproti obvodnímu soudu,

jenž uvedl, že z dohod mezi žalobcem a Pozemkovým fondem České republiky

nevyplýval záměr stran způsobit nahrazení nároků žalobce konstituovaných

zákonem o půdě, dovodil, že právě k tomuto následku vůle zmíněných subjektů

směřovala), aniž by zopakoval, respektive doplnil dosud provedené dokazování,

což úprava civilního procesu v zásadě nepřipouští (srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1885/2012). Jelikož se však

jednalo o pouhý výsledek odlišného hodnocení listinných důkazů, nezakládá

popsaný postup vadu řízení, k níž by Nejvyšší soud musel v souladu s § 242

odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti (obdobně viz kupř. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010, nebo usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013). Dovolací soud tedy, shledav napadené rozhodnutí věcně správným, přistoupil k

zamítnutí žalobcova dovolání dle § 243d písm. a) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu v zásadě měla právo,

žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.