28 Cdo 4806/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR– Ú. pro z. s. ve
v. m., jednajícího prostřednictvím Ú. p. B. – o. O. p. U. H., o uznání
postavení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 6 C 253/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně ze dne 19.7.2007, č. j. 59 Co 461/2006-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9.
2006, č. j. 6 C 253/2005-28, uznal žalobce za oprávněnou osobu podle § 4 odst.
1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k uplatnění nároku u
pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 téhož zákona k zemědělským pozemkům –
parcelám č. 672/39, 765/11, 1029/19 a 1156/4 v katastrálním území L. (výrok I),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalobce
uplatnil nárok na vydání předmětných zemědělských nemovitostí dne 21. 12. 1992
u Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně, který nárok žalobce neuznal, neboť
žalobce neprokázal, že je oprávněnou osobou k vydání předmětných zemědělských
nemovitostí ve smyslu § 4 zákona o půdě; usnesením ze dne 24.5.1999, č. j.
Rozh. PÚ 2155/99-Ga, odkázal proto žalobce podle § 4a odst. 5 zákona o půdě
jako domnělou oprávněnou osobu s nárokem na soud. Řízení před soudem bylo
zahájeno podáním žaloby dne 6.9.2005 a žalobce v něm podle závěru soudu prvního
stupně prokázal, že je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o
půdě, neboť předmětné zemědělské nemovitosti byly ve vlastnictví jeho rodičů,
kteří vlastnické právo k nim nabyli přídělem podle dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. Za neopodstatněnou soud prvního stupně označil námitku
promlčení, kterou během řízení vznesla žalovaná, se odůvodněním, že předmětem
řízení není majetkový nárok, nýbrž rozhodnutí o žalobě podle zvláštního
předpisu, zda domnělá oprávněná osoba podle § 4a zákona o půdě je oprávněnou
osobou k uplatnění nároku, tedy zda jsou doloženy skutečnosti o vlastnictví
podle § 4a odst. 3 zákona o půdě.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 19.7.2007, č. j. 59 Co 461/2006-59, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se
ztotožnil, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci v otázce promlčení
žalobou uplatněného práva. Přijal právní názor, že i nárok domnělé oprávněné
osoby podle § 4a odst. 5 zákona o půdě na uznání za oprávněnou osobu k
uplatnění nároku na vydání nemovitostí před pozemkovým úřadem je majetkovým
právem, které podléhá promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.), a to v obecné
tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., jíž běh počíná dnem, v němž mohlo
být právo vykonáno poprvé. U soudu je mohl žalobce uplatnit již 20.7.1999, po
právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o odkázání žalobce jako domnělé
oprávněné osoby na soud. Žalobu (vůči ve věci pasivně legitimované žalované)
podal až 6.9.2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Jelikož se žalovaná
v řízení promlčení dovolala, nelze uplatněné právo žalobci přiznat (§ 100 odst.
1 obč. zák.). Bez vlivu na běh promlčecí doby zůstala okolnost, že žalobce
dříve uplatnil právo na určení oprávněné osoby vůči P. f. Č. r., subjektu,
který nebyl ve věci pasivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce jeho
přípustnosti se nevyjádřil, dovozoval však, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Za nesprávný
označil závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného práva. Namítal,
že předmětem tohoto řízení není majetkové právo, nýbrž uznání žalobce za
oprávněnou osobu podle § 4 zákona o půdě. Až výsledek tohoto řízení (rozhodnutí
v něm vydané) může být podkladem pro řízení u pozemkového úřadu o nároku
oprávněné osoby na vydání nemovitosti. V řízení před soudem se zkoumá toliko
postavení žalobce jako oprávněné osoby, který je nemohl hodnověrně prokázat v
řízení před pozemkovým úřadem. Nemajetkový nárok uplatněný v tomto řízení
promlčení nepodléhá. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) přípustné,
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1)
a z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Shledal, že
dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, případně jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož existence
takových vad neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud
opodstatněností žalobcem uplatněného dovolacího důvodu, jak jej žalobce vylíčil
v dovolání.
Vzhledem k obsahovému vylíčení dovolacího důvodu je předmětem dovolacího
přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu o promlčení
práva domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě k uplatnění restitučních
nároků na vydání zemědělských nemovitostí.
Otázku promlčení nároku domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě
Nejvyšší soud řešil v minulosti v řadě svých rozhodnutí (srovnej kupříkladu
usnesení ze dne 30.3.2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004; rozsudek ze dne 27.6.2006,
sp. zn. 28 Cdo 2893/2005; usnesení ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1395/2006;
popřípadě rozsudek ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2990/2006). Vždy
dovodil, že i právo domnělé oprávněné osoby patří k restitučním nárokům
majetkové povahy. Odkáže-li pozemkový úřad domnělou oprávněnou osobu s jejím
nárokem na řízení před soudem podle § 4a odst. 5 zákona o půdě (rozhodnutím
tohoto úřadu, popřípadě i přípisem či sdělením; srov. stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, zn. Cpjn 36/95),
nelze podání žaloby vázat na zachování (prekluzívní) lhůty podle § 13 zákona o
půdě, jelikož jde o lhůty upínající se k uplatnění nároku na vydání nemovitosti
podle § 9 zákona o půdě. Lhůtu k uplatnění nároku domnělé oprávněné osoby podle
§ 4a zákona o půdě zákon o půdě nestanoví. Při absenci úpravy v tomto zvláštním
zákoně je třeba použít obecný předpis (srov. § 1 odst. 3 zákona o půdě), jímž
je pro oblast soukromoprávních vztahů občanský zákoník. Ten stanoví, že všechna
majetková pravá, vyjma práva vlastnického, která nebyla vykonána ve lhůtě
stanovené tímto zákonem (§ 101 až 110), se promlčují (§ 100 odst. 1, § 100
odst. 2 obč. zák.). Jelikož občanský zákoník zvláštní promlčecí dobu pro daný
případ nestanoví, uplatní se ust. § 101 obč. zák. o obecné promlčecí době,
která je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. O
uplatnění vlastnického práva (jež promlčení nepodléhá), se zde zřetelně
nejedná.
V zájmu stručnosti dovolací soud v dalším odkazuje na právní argumentaci
obsaženou v odůvodnění shora označených rozhodnutích, jež jsou uveřejněny na
jeho webových stránkách, a nenalézá důvody, pro které by se od ní měl odchýlit
právě v nyní posuzované věci. Dodává, že shodný právní názor o promlčení práva
domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě je zastáván i v odborné
literatuře (srov. publikaci Restituce majetku podle zákona o půdě, JUDr. I. P.,
1. vyd., Praha: C. H. Beck, 1997, str. 172-173). Výklad právních předpisů
podaný Nejvyšším soudem při řešení této právní otázky v typově obdobné věci byl
předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, který jej shledal ústavně
konformním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.8.2007, sp. zn. II. ÚS
856/07).
S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, jejichž správnost napadena není, mohl
žalobce uplatnit nárok u soudu již 20. 7. 1999, po právní moci rozhodnutí
pozemkového úřadu o jeho odkázání se svým nárokem na soud. Žalobu proti ve věci
legitimované žalované podal až 6. 9. 2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí
doby. Jelikož se žalovaná v tomto řízení promlčení dovolala, nelze uplatněné
právo žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je třeba
upozornit i to, že důvodem zamítnutí žaloby je promlčení v tomto řízení
uplatněného nároku na uznání žalobce za oprávněnou osobu, nikoliv promlčení
jeho nároku na vydání předmětných zemědělských nemovitosti, pokud jej dříve
řádně uplatnil u pozemkového úřadu, v prekluzívní lhůtě stanovené § 13 zákona o
půdě.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho
obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a
dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část vyty
před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy
žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v
tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu