28 Cdo 5190/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. s. J.,
s. p., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 644.019,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1763/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007,
č. j. 31 Co 228/2007-121, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 25.305,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalovaného.
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek
Okresního soudu Praha-západ ze dne 11.1.2007, č.j. 7 C 1763/2002-87, a to tak,
že se žaloba o zaplacení částky 635.320,-Kč se 4% úrokem z prodlení od
14.9.2002 do zaplacení se zamítá. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení
žalovanému před soudy obou nižších stupňů; též bylo rozhodnuto, že Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce, jako právní nástupce
svého otce J. N., zemřelého 11.9.2002, uplatnil restituční nárok na náhradu za
živý a mrtvý inventář. Částka sama nebyla předmětem bližšího zpochybnění.
Rozhodnutí ve prospěch žalobce však vázlo na právním posouzení námitky
promlčení nároku (co do uplatnění nároku před soudem), vznesené v řízení
žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že pro toto promlčení platí obecná tříletá
lhůta podle § 101 obč. zák. Poněvadž otec žalobce uplatnil restituční nárok
vůči právnímu předchůdci žalovaného výzvami již koncem roku 1992, a povinnému
uplynula 60-ti denní lhůta k poskytnutí náhrady podle zákona o půdě, oprávněný
poté mohl již uplatnit nárok u soudu a k promlčení došlo na přelomu roku 1995 a
1996. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalobcovu tvrzení, že námitka promlčení
žalovaného je uplatněna v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák).
Žalobci muselo být podle odvolací instance jasné, že jeho nárok nebude
dobrovolně uspokojen, povinný reagoval od počátku negativně, nárok neuznal a
bylo zřejmé, že jedinou možností je uplatnění nároku u soudu. Ani rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ČR ze dne 8.11.2004 o určení žalovaného jako povinné
osoby nemohlo promlčení nároku zabránit. K tomuto určení došlo až v průběhu
tohoto soudního řízení z iniciativy soudu poté, kdy žalovaný ve věci svou
pasivní legitimaci zpochybnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm,
že odvolací soud nesprávně posoudil jak otázku promlčení nároku, tak i případně
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák o rozporu výkonu práv s dobrými mravy.
Stran promlčení nároku je rozhodný nikoliv občanský zákoník, ale zákon o půdě
(č. 229/1991 Sb.). Jestliže jeho § 1 odst. 3 odkazuje na zvláštní předpisy, pak
nelze dovodit platnost tříleté obecné promlčecí lhůty. Žalobcův nárok nemohl
být promlčen ani s ohledem na § 20 odst. 7 zákona o půdě; rozhodné je tu určení
povinné osoby ministerstvem zemědělství ze dne 8.11.2004. Námitka promlčení
vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, a to i proto, že jak žalobce
se žalovaným tak i otec žalobce s právním předchůdcem žalovaného vedli jednání
o poskytnutí náhrady; žalobce poté, co nárok v roce 2002 zdědil. Žalobce proto
závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v dovolání napadených
výrocích (meritorním, návazně náklady řízení II., III.) rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Zastával
nadále názor, že otázka promlčení nároku před soudem byla ze strany odvolacího
soudu posouzena správně podle § 101 obč. zák. Žalovaný se ve vyjádření zabýval
též vztahem zákona o půdě k občanskému zákoníku, jednáním mezi oprávněnou a
povinnou osobou (stanovisko povinné osoby bylo vždy zamítavé) a dovozoval též,
že postoj povinné osoby byl od počátku řízení zřejmý.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla
dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud v meritorním
výroku zcela změnil výrok soudu prvního stupně. Dovolací důvod byl uplatněn s
poukazem na nesprávné právní posouzení věci, tedy podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Dovolání však není důvodné.
Ohledně včasného uplatnění nároku na náhradu podle § 20 zákona o půdě u
povinné osoby otcem žalobce může dovolací soud jen konstatovat, že právní
závěry odvolacího soudu jsou správné. Tento právní aspekt věci je upraven jak v
ustanovení § 13 odst. 4, tak i v § 20 odst. 5 zákona o půdě a dalších
ustanoveních. Podstatné je, že zde byla dodržena šestiměsíční subjektivní lhůta
již právním předchůdcem povinného (jakož i právní rámec do 31.3.1993). Otec
žalobce uplatnil svůj tehdejší nárok včas, nejpozději výzvou z 21.12.1992, u
níž nebylo zpochybněno její doručení právnímu předchůdci nynějšího žalovaného.
Shodně s těmito zjištěními se obecně vyjádřil k této právní otázce již Nejvyšší
soud, například v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 230/2004.
Zásadní problém však nastal při posouzení včasnosti uplatnění nároku u
soudu poté, co povinný nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář dobrovolně
neuspokojil. Z úpravy restitucí podle zákona o půdě je dobře známo, že
speciální lhůta pro tento nárok upravena výslovně není. Přitom je zřejmé, že
povinnost k plnění restituční náhrady má povinná osoba podle § 20 odst. 2
zákona o půdě ve lhůtě 60 dnů od doručení výzvy k tomuto plnění. Tato povinnost
tedy měla být v posuzované věci splněna nejpozději do konce února roku 1993.
Při nedostatku speciální úpravy zákona o půdě platí stran lhůty k
uplatnění nároku podle § 20 u soudu obecná právní úprava občanského zákoníku,
neboť restituční předpisy jsou v tomto ohledu shledávány Ústavním soudem jako
občanskoprávní. Podle § 101 obč. zák. není-li uvedeno jinak, je promlčecí doba
tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V nyní posuzované
věci uplynula tříletá promlčecí doba v únoru v roku 1996.
Ve věci je podstatné též zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací
soud vázán, podle něhož bylo při jednání dřívějšího oprávněného a povinného od
počátku zřejmé, že povinný se staví k náhradě nákladů za živý a mrtvý inventář
negativně. Tento závěr nemůže Nejvyšší soud změnit. Nebylo tedy důvodu v
tehdejší době váhat s uplatněním restituční náhrady u soudu.
K problematice charakteru a délky předmětné lhůty se již Nejvyšší soud
podrobně vyslovil. Učinil tak zejména v rozsudcích sp.zn. 28 Cdo 995/2002, 28
Cdo 1898/2001, 28 Cdo 2807/2005. V posledně řečeném rozsudku vyslovil dovolací
soud explicitně právní názor, že jestliže povinná osoba od počátku uplatnění
nároku zjevně odmítá jej uspokojit, pak běží tříletá lhůta k uplatnění nároku
podle § 20 zákona o půdě u soudu již od okamžiku doručení výzvy k plnění s
přičtením zákonné 60-ti denní lhůty podle § 20 odst. 2 cit. zák.
Na právním názoru dovolacího soudu nemůže nic změnit ani zjištění o
dodatečném rozhodování Ministerstva zemědělství ČR o povinné osobě (8.11.2004).
Jde zjevně o rozhodování pro účely soudního řízení, který je smyslu § 20 odst.
7 zákona o půdě autonomní, bez vlivu na otázku uplatnění nároku, a příslušné
rozhodnutí nemohlo odvrátit – i z důvodu právní jistoty - důsledky děje již
dříve nastalého.
Dovolatel namítá, že mělo být aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák o výkonu práva (vznesení námitky promlčení) žalovaným v rozporu s dobrými
mravy. Nejvyšší soud se domnívá, že pro takový závěr, v intencích zastávaných
žalobcem, by musely existovat velmi závažné důvody. Na jedné straně lze
podotknout, že stanovisko žalované strany, stále záporné, mohlo ponechávat
stranu žalující v určité nejistotě ohledně případného vyřízení věci resp.
uspokojení nároku. Na straně druhé však nelze přehlédnout, že v takovém případě
velí zákonné požadavky uplatnit nárok včas u soudu. Roli při uplatnění tohoto
nároku hrál zřejmě věk účastníka na žalující straně. Aktivita nynějšího žalobce
se stala důsledkem jeho dědění v roce 2002. To však samo o sobě nemůže oprávnit
případný závěr o výkonu práva – vznesení námitky promlčení – v rozporu s
dobrými mravy.
Ze všech těchto důvodů bylo žalobcovo dovolání pro správnost napadeného
rozsudku zamítnuto (§243a odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Úspěšné straně žalované vzniklo podle § 243b odst.5 věty první, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladu dovolacího řízení podle
aktuálního znění vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění změn a doplňků. Podle výpočtu
v intencích § 3 citované vyhlášky představuje sazba odměny za úkon zástupkyně
žalovaného, tj. za vyjádření k dovolání, částku 50.010,- Kč. Tuto částku však
bylo nutné krátit na polovinu, tj. na 25.005,-Kč, neboť v řízení učinila
zástupkyně pouze jediný úkon (§15, §18 odst. 1 citované vyhlášky). S přičtením
režijního paušálu 300,- Kč tedy činily náklady na řízení na straně žalovaného
25.305,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu