28 Cdo 2807/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu R., zastoupenému advokátem, o náhradu za
nemovitosti ve výši 2,362.797 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp.zn. 9 C 370/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.7.2005, čj. 7 Co
1465/2005-188, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.července
2005, čj. 7 Co 1465/2005-188, a dále rozsudek Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 14.dubna 2005, čj. 9 C 370/99-173, s výjimkou výroku ad
IV.,týkajícího se vrácení soudního poplatku, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 14.4.2005, čj. 9 C
370/99-173, rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu za znehodnocené a odstraněné
budovy bývalé zemědělské usedlosti. Nárok, opírající se o § 14 a § 16 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, (dále jen „zákon o půdě“), shledal sice po právu, a zjistil, že byl v
prekluzivní lhůtě uplatněn u povinné osoby, avšak návrh zamítl z důvodu
promlčení, jehož se žalovaný dovolal.
Krajský soudu v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 20.7.2005, čj. 7 Co 1465/2005-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Vyšel z jeho skutkových zjištění, podle nichž pozemkový úřad rozhodl o vydání
nemovitostí dne 20.1.1995 a žalobkyně učinila písemnou výzvu žalovanému k
náhradě za nemovitosti dne 25.8.1995. Po učiněné výzvě měl žalovaný do šesti
měsíců plnit, a pokud tak neučinil, začala dnem 26.2.1996 běžet obecná tříletá
promlčecí lhůta, jež skončila dne 26.2.1999. Žaloba byla podána až dne
14.5.1999, tedy po jejím uplynutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože má
zato, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolání
odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b)
o.s.ř. Podle jejího názoru neměla být aplikována obecná ustanovení občanského
zákoníku, jde-li o nároky přiznané restitučními zákony, jež jsou vlastnickým
právem a tedy nepromlčitelné. Podle nich mělo dojít k obnově vlastnických práv
v co nejširším měřítku. Zákon o půdě je zákonem speciálním a jde tedy o právní
pojetí restitučního nároku, tj. zda se jedná o pohledávku či o vlastnické
právo. Dále poukazuje na to, že mezi ní a žalovaným, který neplnil v době
určené mu zákonem o půdě, následně probíhala jednání. Soud podle ní nerozhoduje
o existenci nároku, ale jen o formě náhrady. Existence práv na náhradu nebo
vydání nemovitosti je konstituována správním rozhodnutím pozemkového úřadu ze
dne 20.1.1995, jež bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24.5.1995 a nabylo právní moci dne 2.6.1995. Vlastnické
právo žalobkyně, chráněné Listinou základních práv a svobod jako zákonem
nejvyšší síly, tak bylo konstituováno až rozhodnutím pozemkového úřadu.
Dále upozorňuje na to, že s ohledem na jednání účastníků připadá počátek
promlčecí doby na 17.5.1996, kdy byla skončena jednání o způsobu náhrady za
znehodnocené budovy. I pokud by se tedy mělo přihlížet k promlčení, byla žaloba
dne 14.5.1999 podána včas a k promlčení nedošlo. Navrhla, aby rozsudky
odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud, když konstatoval, že dovolání splňuje formální
náležitosti stanovené v § 241 a § 241 o.s.ř., posuzoval jeho přípustnost, tj.
zda napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., když důvody jeho přípustnosti podle § 237
odst. 1 písm.a) nebo b) nejsou dány. Přitom vycházel z obsahu dovolání (§ 242
odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka v podstatě uplatňuje dva argumenty - v prvé řadě, že s
ohledem na specifika zákona o půdě nelze aplikovat obecná ustanovení o
promlčení, včetně toho, že právo na náhradu za znehodnocené nemovitosti podle
zákona o půdě nepředstavuje nárok závazkový, ale jde o právo vlastnické. Tímto
argumentem se dovolací soud nezabýval pro jeho zřejmou nesprávnost, a odkazuje
v tomto směru na správné posouzení charakteru práva, obsažené v rozsudku
odvolacího soudu. Ostatně otázkami prekluze tohoto práva a jeho promlčením se
zabýval dovolací soud např. již v rozsudku ze dne 16.1.2001, sp.zn. 28 Cdo
2022/99, a běžná judikatura, včetně rozsudku napadeného v této věci dovoláním,
je v souladu s ním.
Dovolací soud však považuje dovolání za důvodné, pokud jde o stanovení
počátku běhu promlčecí lhůty. V rozsudku ze dne 22.10.2002, sp.zn. 28 Cdo
1266/2002, dovolací soud uzavřel, že závěry odvolacího soudu, týkající se
použití ustanovení občanského zákoníku pro institut promlčení považuje za
správné, v invencích rozhodování Ústavního soudu však zastává názor, že je
třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti,
které provázely uplatňování nároků podle zákona o půdě a způsob jejich
vypořádávání. Nešlo o obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z
klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu
účastníků, a vypořádání se často realizovalo nesnadno a v dlouhých časových
termínech. To se týká případů, kdy povinné osoby nárok uznávaly a jednaly s
oprávněnými osobami dále o formě náhrady, jež v době transformace právnických
osob, přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních nároků
jakož i změn zákona o půdě často nebyla od počátku jasná. To vede i k posunu
v právním hodnocení počátku subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků.
Rovněž může z dohody účastníků (výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky vzniku
nároku) vyplynout i pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby
závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu.
V rozsudku ze dne 14.5.2002, sp.zn. 28 Cdo 1898/2001, dovolací soud
dospěl k závěru, že promlčecí lhůta u nároků podle § 20 zákona o půdě počíná
běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nároky
plnit. Tento závěr lze bez dalšího aplikovat i na náhradu za znehodnocené a
odstraněné stavby. Obdobně posoudil dovolací soud počátek promlčecí doby v
rozsudku ze dne 23.1.2003, sp.zn. 28 Cdo 995/2002, totiž že v případech,
kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o
podmínkách poskytnutí náhrady, počíná promlčecí doba běžet až dnem, kdy
oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit. Stejně rozhodl
dovolací soud též v rozsudku ze dne 20.2.2002, sp.zn. Cdo 2334/2000. V rozsudku
ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2786/2000, dovolací soud dále vyslovil, že
při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobou, je namístě
zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 obč. zák.( viz též nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 309/95).
Z hlediska uvedené judikatury považuje dovolací soud za rozhodné, jak
probíhalo jednání účastníků po uplatnění nároku na náhradu za odstraněné
stavby, a zejména posoudit obsah jejich jednání, o němž byl učiněn zápis z
3.5.1996 na Okresním úřadu v J. H. Podle něj žalované družstvo přistoupilo na
určité řešení nároku žalobkyně na tuto náhradu, a počítalo se s další schůzkou
k jejímu řešení ve lhůtě 14 dnů. Touto okolností se odvolací soud z hlediska
počátku běhu promlčecí lhůty nezabýval a jeho rozsudek proto není z hlediska
judikatury Nejvyššího soudu přezkoumatelný.
Dovolací soud proto zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního
stupně podle § 243b odst. 2, 3 a 5 o.s.ř., a věc v souladu s ním vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí bude nově rozhodnuto
o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu