25 Cdo 3666/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce L. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Praha 9,
Jandova 8, proti žalované Dott. arch. R. C., zastoupené Mgr. Petrem
Mimochodkem, advokátem se sídlem Praha 4, Nuselská 375/98, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 51/2010, o dovolání
žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 64 Co 443/2012-167, takto:
Dovolání žalobce i dovolání žalované se odmítá.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že
považoval nesprávně existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a
vzniklou škodou za otázku právní a nikoli skutkovou a že – na rozdíl od soudu
prvního stupně – posoudil odlišně spoluodpovědnost žalobce na vzniklé škodě,
aniž byly náležitě zjištěny skutkové okolnosti, za nichž škoda vznikla,
případně aniž zopakoval či doplnil dokazování ohledně skutečností zjištěných
soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení věci shledává v absenci
právně významných skutkových zjištění ve vztahu k závěru o jeho 75%
odpovědnosti za vzniklou škodu, když z odůvodnění rozhodnutí vůbec nevyplývá,
proč je spoluodpovědný za vzniklou škodu v uvedeném rozsahu. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná; ta
shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
odůvodňuje jej vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
hodnocení věci [§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Žalovaná se neztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je opodstatněný z jedné
čtvrtiny, jelikož má za to, že vznik škody byl důsledkem výlučného jednání
žalobce, neboť ze strany žalované k porušení žádné povinnosti nedošlo. Popisuje
skutkové okolnosti případu a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce souhlasí se žalobcem potud, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odkazuje dále
na odůvodnění svého dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po nabytí účinnosti zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tj. po 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud podle čl. II bodů 1 a 7 tohoto zákona rozhodl o dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
(dále též jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací
řízení končí, upravuje § 237 a § 238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak § 241a
o. s. ř.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§
241a odst. 2 o. s. ř.), a to tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního
posouzení (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek
uvedených v § 237 považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
V dovolání žalované nejsou uvedeny shora popsané obligatorní
náležitosti. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno
až po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a tedy dovolání musí mít náležitosti
stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. Dovolatelka
však zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012.
Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž odkazuje na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli na vzájemném vztahu (diformitě)
rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu přípustnost dovolání již
nezávisí a ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 již na odstavce a
písmena členěno není. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst.
2 písm. a), b) o. s. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází z
nesprávného právního názoru“, ač § 241a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013
upravuje (v odstavci 1) jen jeden dovolací důvod - nesprávné právní posouzení
věci. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §
237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké
(konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil,
která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem
vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se
dovolací soud má odchýlit. Tomuto požadavku dovolání rovněž nevyhovuje.
Dovolání, které neobsahuje údaj, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadným podáním, které
může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty
(§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom
dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Protože
dovolatelka nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v
dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat, dovolací soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2
o. s. ř.).
K dovolání žalobce lze uvést, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje,
zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá
škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je
otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má
být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Ač
tedy odvolací soud označil otázku příčinné souvislosti nepřesně jako otázku
právní, na věcnou správnost rozhodnutí neměla tato nepřesnost vliv. Odvolací
soud totiž shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že
příčinou vzniku škody bylo nejen jednání žalované, ale též jednání žalobce,
který v rozporu s odborným doporučením vložil do stropní konstrukce
železobetonovou desku, a tím konstrukci přetížil. Současně korigoval nesprávný
právní názor soudu prvního stupně, že navzdory uvedenému zjištění odpovídá za
škodu výlučně žalovaná, neboť v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním
žalobce ke škodě nedošlo a nelze ani určit, jaký podíl měla tato rekonstrukce
bytu žalobce „na přetvoření a průhyb stropní konstrukce mezi 2. a 3. podlažím,
když zde byly i další znalcem vyjmenované okolnosti, které se na tomto průhybu
stropní konstrukce podílely“. Uvedené okolnosti však nejsou okolnostmi, které
příčinnou souvislost mezi jednáním žalobce a vzniem škody vylučují, bylo tedy
zcela namístě, aby podíl žalobce na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák. byl
zohledněn.
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se
na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu
sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin
vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení ze
dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Odvolací soud v tomto směru
postupoval podle výše uvedených závěrů a uvedl skutková zjištění, jež ho vedla
ke zvýšení míry spoluodpovědnosti žalobce za vzniklou škodu; v tomto směru není
jeho závěr nepodložený a z hlediska dispozice relativně neurčité právní normy
obsažené v § 441 obč. zák. ani nepřiměřený.
Námitky žalobce směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu
(nezopakování či nedoplnění dokazování ohledně skutkových zjištění, na základě
nichž došlo k odlišnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, dostatečné
odůvodnění závěru o spoluúčasti žalobce na vzniku škody) nepředstavují
způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.). V této souvislosti lze dodat, že odvolací soud může důkaz listinou
hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně,
aniž jej znovu provedl při odvolacím jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je
podle § 234c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání
směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu;
o všech dosavadních nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu