U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce H. G., zastoupeného
Mgr. Lucií Luhanovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Chvalšinská 236,
proti žalované Akvaglas – Procházka, spol. s r. o., IČ 606 17 462, se sídlem ve
Vyšším Brodě, Poschoďová 370, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se
sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, o zaplacení 1.200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C
171/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 534/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českém Krumlově po žalované
domáhal zaplacení částky 1.200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení.
Usnesením ze dne 18. 7. 2011, č. j. 5 C 171/2011-34, Okresní soud v Českém
Krumlově zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Uvedl přitom,
že žalobce zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, poněvadž na něj byl prohlášen
konkurs, který dosud nebyl skončen, přičemž pohledávka, jejíhož uspokojení se v
nynějším řízení dožaduje, náleží do konkursní podstaty, a k jejímu vymáhání je
tak dána věcná legitimace toliko na straně konkursního správce.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 10. 2011, č. j. 22 Co
1865/2011-50, usnesení soudu prvního stupně, jež žalobce napadl odvoláním,
potvrdil, jelikož shodně s okresním soudem konstatoval, že žalobce uplatňuje
pohledávku náležející do konkursní podstaty, a nadto zdůraznil, že zřejmá
bezúspěšnost žaloby je dána rovněž tím, že žalobce evidentně není
(spolu)vlastníkem nemovitostí, od jejichž vlastnictví se měl odvíjet jeho nárok
na vydání bezdůvodného obohacení.
Usnesením ze dne 18. 5. 2012, č. j. 5 C 171/2011-86, následně Okresní soud v
Českém Krumlově řízení o věci samé zastavil pro nezaplacení soudního poplatku
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co
1606/2012-94, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně o zastavení
řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podáním ze dne 2. 1. 2013 na č. l. 110 žalobce požádal o ustanovení právního
zástupce pro sepis a podání dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 C
171/2011-114, návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítl s tím, že dovolání
proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu zastavení řízení pro nesplnění
poplatkové povinnosti není přípustné, tudíž by se ze strany žalobce jednalo o
zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pokud by se je pokoušel
dovoláním napadnout.
Naposledy zmíněné rozhodnutí okresního soudu, proti kterému žalobce podal
odvolání, potvrdil usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. 22 Co 534/2013-123,
Krajský soud v Českých Budějovicích, který byl se soudem prvního stupně
zajedno, že proti jeho usnesení ze dne 18. 10. 2012 nebylo v režimu občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 dovolání přípustné. I kdyby tedy
majetkové poměry žalobce ustanovení zástupce odůvodňovaly, nebylo jeho žádosti
dle § 30 o. s. ř. možné vyhovět.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2013 brojí žalobce dovoláním,
jehož přípustnost má zakládat existence otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu dosud neřešené. Dovolatel považuje za neslučitelné s čl. 36 odst. 1 a čl.
37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dovodil-li odvolací soud, že jeho
usnesení ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 1606/2012-94, dovoláním napadnout
nelze. Rozhodnutím o zastavení řízení byla žalobci upřena možnost, aby bylo o
jeho právu rozhodnuto nezávislým soudem. V dovolání je dále rozporován názor
odvolacího soudu na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, a to s
poukazem na skutečnost, že správce konkursní podstaty vyjádřil o předmětnou
pohledávku nezájem. Dovolatel také odmítá, že by jím vznesený nárok byl zřejmě
bezúspěšným z jiných důvodů, a odkazuje na předložené listinné důkazy, jež
oprávněnost jeho požadavků dokládají. Rovněž akcentuje, že soudům předložil
podklady týkající se jeho majetkových poměrů, ze kterých jednoznačně plyne, že
podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly v jeho případě dány, soudy
však tyto dokumenty náležitě nevyhodnotily. Svou argumentaci proto dovolatel
završuje návrhem, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu ze dne 18. 6.
2013, jakož i usnesení okresního soudu ze dne 11. 2. 2013 zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
Nejvyšší soud na prvním místě podotýká, že projednávané dovolání směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně o neustanovení zástupce k podání dovolání proti usnesení potvrzujícímu
zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Dovolatel by tedy se
svou argumentací mohl být úspěšným, toliko pokud by se mu podařilo zpochybnit
závěr odvolacího soudu, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 1606/2012-94, jež muselo být v
souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. projednáno podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebylo přípustné, a že tedy
využití tohoto mimořádného opravného prostředku žalobcem představovalo zřejmě
bezúspěšné uplatňování práva. Judikatura Nejvyššího soudu vykládající rozhodné
znění právní úpravy dovolacího řízení si však osvojila názor, že dovolání proti
usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není přípustné, neboť se nejedná o
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1846/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 398/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2.
2014, sp. zn. 26 Cdo 45/2014). Toto stanovisko jako ústavně konformní
akceptoval též Ústavní soud (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
11. 2005, sp. zn. I. ÚS 318/05, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3.
2011, sp. zn. II. ÚS 229/11). Z předeslaného vyplývá, že soudy nižších stupňů
postupovaly zcela korektně, když žalobci pro podání dovolání proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2012 právního zástupce neustanovily, poněvadž
využití objektivně nepřípustného opravného prostředku je typickým příkladem
zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2038/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4059/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3482/2014). Správnost napadeného usnesení nemůže být
ohrožena ani tvrzením, že by poměry žalobce jeho osvobození od soudních
poplatků odůvodňovaly, protože nemajetnost účastníka je toliko nezbytnou,
nikoli však postačující podmínkou ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř.
Zabývat se ostatními argumenty rozvinutými v dovolání se pak ve světle výše
uvedeného ukazuje nadbytečným, jelikož i kdyby jim dovolací soud přitakal,
nemohlo by to nic změnit na skutečnosti, že řízení o předmětné žalobě bylo již
pravomocně zastaveno, přičemž rozhodnutí o zastavení tohoto řízení dovolací
soud nemohl podle aplikovatelné procesní úpravy přezkoumat. V tomto kontextu by
se jevilo neslučitelným s účelem dovolacího řízení, jež slouží k přezkumu věcné
správnosti rozhodování soudů, nikoli k podávání teoretických rozborů
postrádajících dopad na řešení posuzované věci (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014), aby se Nejvyšší soud
vyjadřoval k otázce, zda i žalobu samotnou bylo ze strany soudů nižších stupňů
přiléhavé pokládat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst.
1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto nemohl než žalobcovo dovolání dle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu