28 Cdo 3573/2020-356
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) M. Č., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 10, a b) J.
C., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému L. Č., narozenému dne XY,
bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení částky 944.348 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2020, č. j. 19 Co
284/2019-297, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2020, č. j. 19 Co
284/2019-297, se v části výroku I. o věci samé, v další části tohoto výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení a rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2019, č. j. 15 C 107/2017-261, ve
výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 20. 4. 2017
domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku
472.174 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že s ním dne 7. 10. 2012 uzavřeli
ústní smlouvu o půjčce celkem částky 944.348 Kč na úhradu jeho dluhu, který byl
vymáhán soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno -
venkov, v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12, přičemž jednotlivé
části půjčky, na níž se podíleli rovným dílem, zaslali na účet soudního
exekutora č. XY, takto: částku 250.348 Kč dne 8. 10. 2012, částku 200.000 Kč
dne 17. 10. 2012, částku 100.000 Kč dne 22. 10. 2012, částku 100.000 Kč dne 19. 11. 2012, částku 46.000 Kč dne 16. 1. 2013, částku 32.000 Kč dne 25. 3. 2013,
částku 26.000 Kč dne 20. 5. 2013, částku 20.000 Kč dne 30. 5. 2013, částku
30.000 Kč dne 30. 5. 2013, částku 100.000 Kč dne 5. 6. 2013, částku 30.000 Kč
dne 16. 8. 2013 a částku 10.000 Kč dne 30. 10. 2013. Žalobci v té době žili ve
společné domácnosti jako druh a družka, přičemž bankovní účet, ze kterého
jednotlivé částky půjčky poskytli, byl účtem společným, k němuž měli oba
přístup, jelikož na něj byly zasílány jejich mzdy a žalobci z něj hradili
veškeré platby. Žalovaný po dohodnutém datu splatnosti půjčky ke dni 30. 6. 2015 ani k výzvě žalobců nic nevrátil. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 C
107/2017-261, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku
472.174 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok I.), dále zamítl
žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 472.174 Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal po
provedeném dokazování za prokázané, že z osobního účtu žalobkyně (vedeného u
České spořitelny a. s. pod č. 2276158043/0800), která byla jedinou disponující
osobou jako jeho majitelka (žalobce k němu neměl zřízeno dispoziční právo ani
na jeho jméno nebyla vydána platební karta), byly v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 zaslány částky uvedené v žalobě na účet soudního exekutora JUDr. Petra
Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov (dále jen „soudní exekutor“), na úhradu
dluhu žalovaného jakožto povinného v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX
7706/12, přičemž exekučním titulem byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
5. 6. 2012, sp. zn. 31 C 2/2010 (pravomocný dne 12. 7. 2012), jímž bylo zrušeno
a vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalovaného a M. B. k „předmětné
nemovitosti“, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jmenované na
vypořádání jejího podílu částku 2.700.000 Kč.
Existence ústní smlouvy o půjčce
žalované částky uzavřené se žalovaným ovšem žalobci v řízení prokázána nebyla,
stejně tak nebyla prokázána dohoda o převodu části domu v XY ve vlastnictví
žalovaného na některého ze žalobců (jakožto protihodnoty za finanční prostředky
zaslané žalobkyní na účet soudního exekutora), a ani nebyla prokázána žalovaným
tvrzená dohoda, že žalobkyně a další tři osoby z její domácnosti si v jeho domě
„odbydlí to, co za něj sama zaplatí exekutorovi“. Dále bylo zjištěno, že
žalobci - poté, co žalobkyně v roce 2012 prodala svůj dům v XY za kupní cenu ve
výši 1.200.000 Kč - bydleli od října 2012 v domě žalovaného, a to žalobkyně s
dcerou do 6. 3. 2015 a žalobce s jejich synem do 3. 9. 2015, přičemž důvodem
jejich odchodu z tohoto domu byly konflikty mezi žalobci. Po právní stránce
soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyně jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že za něj bylo plněno, co po
právu měl plnit sám (§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), současně však - se zřetelem k
námitce promlčení vznesené žalovaným - dospěl k závěru, že byla-li žaloba v
této věci u soudu podána dne 20. 4. 2017, je tento nárok promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Namítala-li žalobkyně, že došlo ke stavení promlčecí doby podle §
112 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že žalobci dne 5. 10. 2015 podali proti
žalovanému návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhali
zaplacení částky 944.348,00 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, pak tuto
námitku nepovažoval soud za důvodnou, neboť tento návrh byl usnesením Městského
soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8, odmítnut pro vady,
neboť byl nesrozumitelný a neurčitý, když navrhovaný petit nebyl vykonatelný, a
toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13, pravomocným dne 15. 3. 2017 (dovolání proti němu
žalobci nepodali). „Z rozkazního řízení tedy nebylo prokázáno, že by bylo řádně
pokračováno v řízení, kde neměl ani návrh náležitosti potřebné k vydání
elektronického platebního rozkazu“. Pokud pak jde o nárok uplatněný žalobcem,
dospěl soud k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť
provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by „plnění do předmětné exekuce“ bylo
poskytnuto rovným dílem i z jeho strany, když účet, z nějž byly jednotlivé
platby poukázány, „byl žalobkyně“, a „nelze tedy mít za prokázané, že by
finanční prostředky na tomto účtu patřily každému ze žalobců rovným dílem“;
proto i jeho žalobu zamítl. Žalobkyní namítaným rozporem námitky promlčení s
dobrými mravy se soud nezabýval. K odvolání žalobkyně proti výroku I. a III. a žalovaného proti
výroku III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 4. 3. 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297, rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III.
potvrdil (výrok I.); dále
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího
řízení částku 25.458 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.), a že „žalobce a
žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok
III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a vzhledem k tomu, že předmětem
odvolacího řízení byla jen částka 472.174 Kč požadovaná žalobkyní, nezabýval se
již tím, zda dvě uhrazené platby (ve výši 100.000 Kč ze dne 22. 10. 2012 a
100.000 Kč ze dne 5. 6. 2013) pocházely z finančních prostředků žalovaného (k
tomu uvedl, že odpočtem částky 200.000 Kč od celkové žalované částky vychází
částka 744.348 Kč, která je vyšší než předmět odvolacího řízení). Dovodil, že
došlo-li k poskytnutí peněz žalobkyní v době od října 2012 do října 2013 a
„nebylo prokázáno nic ohledně jejich případné splatnosti po 1. 1. 2014“,
posuzuje se běh lhůt a dob v souladu s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tj. dle § 107 obč. zák.,
„případně dle § 101 obč. zák., a to v návaznosti na § 451 a násl. obč. zák. o
bezdůvodném obohacení, či v návaznosti na § 563 obč. zák.“. Protože žalobkyně
věděla o zaslání každé částky soudnímu exekutorovi a že plnila za žalovaného,
co ten měl po právu plnit sám, tj. věděla, že na její úkor došlo žalovaným k
bezdůvodnému obohacení, běžela jí od zaslání každé částky dvouletá subjektivní
promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba, přičemž nárok byl promlčen
již uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (obsah spisu nepotvrzuje, že
by se měl žalovaný obohacovat úmyslně). Částka 250.348 Kč zaslaná 8. 10. 2012
tak byla z hlediska subjektivní dvouleté promlčecí doby promlčena k 8. 10. 2014
a z hlediska tříleté objektivní promlčecí doby k 8. 10. 2015, „u 100.000 Kč
zaslaných 22. 10. 2012 uplynula dvouletá promlčecí doba k 22. 10. 2014 a
tříletá promlčecí doba k 22. 10. 2015, u 100.000 Kč zaslaných 19. 11. 2012
uplynula dvouletá promlčecí doba k 19. 11. 2014 a tříletá promlčecí doba k 19. 11. 2015, u částky 200.000 Kč zaslané 17. 10. 2012 uplynula dvouletá promlčecí
doba k 17. 10. 2014 a tříletá promlčecí doba k 17. 10. 2015, u částky 46.000 Kč
zaslané 16. 1. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 16. 1. 2015 a tříletá
promlčecí doba k 16. 1. 2016, u částky 32.000 Kč zaslané 25. 3. 2013 uplynula
dvouletá promlčecí doba k 25. 3. 2015 a tříletá promlčecí doba k 25. 3. 2016, u
částky 26.000 Kč zaslané 20. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 20. 5. 2015 a tříletá promlčecí doba k 20. 5. 2016, u částky 100.000 Kč zaslané 5. 6. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 5. 6. 2015 a tříletá promlčecí doba k
5. 6. 2016, u částky 20.000 Kč zaslané 30. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí
doba k 30. 5. 2015 a tříletá promlčecí doba k 30. 5. 2016, u částky 30.000 Kč
zaslané 30. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 30. 5. 2015 a tříletá
promlčecí doba k 30. 5. 2016, u částky 30.000 Kč zaslané 16. 8.
2013 uplynula
dvouletá promlčecí doba k 16. 8. 2015 a tříletá promlčecí doba k 16. 8. 2016 a
u částky 10 000 Kč zaslané 30. 10. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 30. 10. 2015 a tříletá promlčecí doba k 30. 10. 2016“. Jestliže tedy žaloba byla
podána až dne 20. 4. 2017, uplynuly promlčecí doby pro vydání bezdůvodného
obohacení ve všech případech před tímto datem. To stejné by podle odvolacího
soudu platilo „i o verzi o ústní smlouvě o půjčce bez dohodnuté doby
splatnosti, tj. na výzvu dle § 563 obč. zák., kdy i v případě částky 10.000 Kč
zaslané 30. 10. 2013 by žalobkyně mohla následující den vyzvat žalovaného k
plnění a tím vyvolat splatnost k 2. 11. 2013, od níž by se odvíjela tříletá
promlčecí doba dle § 101 obč. zák.“. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že
„řízení ohledně návrhu žalobců na vydání elektronického platebního rozkazu,
týkajícího se žalované částky 944.348 Kč ze dne 5. 10. 2015, a vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. EPR 208331/2015 žalobcům promlčecí dobu
nezastavilo, neboť v řízení řádně nepokračovali, jak požaduje § 112 obč. zák.“. V tomto ohledu odkázal na soudní praxi i komentářovou literaturu, jimiž bylo
dovozeno, že účastník v řízení řádně pokračuje tehdy, jestliže svými procesními
úkony nebrání náležitému průběhu řízení, které tak může skončit rozhodnutím ve
věci, resp. soudním smírem, tj. meritorním ukončením řízení. Řádně naopak
nepokračuje ten účastník řízení, jemuž mj. je žaloba odmítnuta pro vady. Na
základě toho dovodil, že byl-li návrh žalobců na vydání elektronického
platebního rozkazu ze dne 5. 10. 2015 usnesením Městského soudu v Brně ze dne
22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8, odmítnut pro vady, a toto usnesení bylo
potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co
23/2017-13 (právní moc 15. 3. 2017), neskončilo řízení rozhodnutím ve věci. Odvolací soud dále neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovaným byla v
rozporu s dobrými mravy, jak žalobkyně namítala, neboť z provedeného dokazování
nevyplývá, že „by žalovaný žalobkyni ubezpečoval, že peníze vrátí později, ať
ona prozatím žádnou žalobu nepodává, a ta by mu vyšla vstříc, coby svému otci“. Dále vyslovil názor, že „žalobkyně jednak nebyla dostatečně bdělá, když si
nepohlídala běh lhůt, a zřejmě si ani tyto lhůty příliš nevyjasnila (v
návaznosti na to, co je schopna v řízení prokázat ohledně dohody stran), a dále
jí jde k tíži skutečnost, že v důsledku vadného návrhu na vydání elektronického
platebního rozkazu se jí daným řízením žádné lhůty nestavěly“. I kdyby dvouletá
subjektivní promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba běžely až od 30. 10. 2013, kdy žalobkyně zaplatila poslední částku 10.000 Kč, „došlo by k
promlčení k 30. 10. 2015, resp. k 30. 10. 2016, tj. výrazně dříve, než byla
žaloba podána“. Odvolací soud uzavřel, že promlčecí doby žalobkyni uplynuly
před datem podání žaloby dne 20. 4. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od judikatury
Ústavního soudu, a to:
1) „Pokud žalobce uplatní svůj nárok proti žalovanému u příslušného soudu
návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, avšak jeho žaloba je
odmítnuta z důvodu, že v daném řízení existovala pluralita na straně žalobců,
avšak elektronický formulář žaloby neumožňuje tuto pluralitu zohlednit v
žalobním petitu (jak podrobně vysvětlil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne
24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13), přičemž v tomto specifickém druhu řízení
není možné aplikovat ustanovení § 43 o. s. ř. (tedy vyzvat žalobce k opravě
podání), dochází podáním žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního
rozkazu) ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. ?“. K této otázce dovolatelka odkázala (stejně jako v odvolání) na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, v němž
přiznal účinky stavení promlčecí doby žalobě podané proti procesně
nezpůsobilému subjektu (Ministerstvu financí ČR), což mělo za následek
zastavení řízení, avšak vzhledem k tomu, že žalobce poté podal žalobu proti
České republice, konstatoval, že po dobu původního řízení promlčecí doba
neběžela v souladu s § 112 obč. zák. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016, v němž přiznal účinky stavení promlčecí
doby žalobě podané k rozhodci, který nebyl oprávněn o této žalobě rozhodnout,
neboť rozhodčí smlouva byla neplatná, z čehož podle ní plyne, že uplatnění
práva (podání žaloby) u subjektu, který nemá pravomoc o uplatněném právu
rozhodnout, má účinky stanovené v § 112 obč. zák., na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, v němž konstatoval, že pokud po
skončení trestního řízení poškozený podá v přiměřené době návrh na uspokojení
stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet
dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i
nadále přerušen (zastaven), na usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3856/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatnění nároku na náhradu
škody v trestním řízení, přestože trestní stíhání nebylo řádně zahájeno a věc
byla následně odložena, má za následek stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., a na usnesení ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, v němž tentýž
soud vyslovil závěr, že zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu oprávněného na
základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve
prospěch dříve nařízených exekucí, nelze kvalifikovat jako nedostatek „řádného
pokračování v zahájeném řízení“ ve smyslu § 112 obč. zák. S ohledem na tyto judikatorní závěry dovolatelka namítá, že její
nárok na zaplacení částky 472.174,- Kč nemůže být promlčen, neboť již dne 5. 10.
2015 návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila u soudu
společně se žalobcem nárok na zaplacení částky 944.348,- Kč, a od tohoto dne
tedy promlčecí doba neběží v souladu s § 112 obč. zák., přičemž v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. EPR 208331/2015 řádně pokračovala
(okolnost, že v rozkazním řízení nepodala dovolání na tom nic nemění), když
bezprostředně po jeho skončení podala další žalobu, což mělo za následek, že
promlčecí doba nezačala opět běžet. Odvolacímu soudu vytýká, že odmítl
aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje i na
komentářovou literaturu, z níž vyplývá, že závěr o řádném nepokračování v
řízení se týká pouze situace, kdy je podání odmítnuto proto, že žalobce,
přestože byl řádně vyzván a poučen, neopravil či nedoplnil své podání ve
stanovené lhůtě, a z tohoto důvodu nebylo možné v řízení pokračovat. Návrh na
vydání elektronického platebního rozkazu však byl odmítnut z důvodu existence
plurality na straně žalobců, kterou nelze v elektronickém formuláři zohlednit v
žalobním petitu, jak vysvětlil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13, přičemž není možné aplikovat § 43 o. s. ř. (vyzvat žalobce k opravě podání). V daném případě se tak jednalo o jinou
situaci, spočívající v tom, že žalobkyně nebyla soudem vyzvána a poučena, aby
své podání opravila či doplnila, takže názor odvolacího soudu o řádném
nepokračování v řízení nemůže obstát. Dovolatelka má tedy za to, že odvolací
soud měl dospět k závěru, že podání návrhu na vydání elektronického platebního
rozkazu mělo účinky předpokládané v § 112 obč. zák., tedy že došlo ke stavení
promlčecí doby. 2) „Pokud dcera vyhoví žádosti svého otce a ve snaze mu pomoci v
jeho tíživé životní situaci (exekuce na jeho dům) prodá svůj rodinný dům,
nastěhuje se do domu svého otce (samozřejmě s jeho souhlasem) a za svého otce
zaplatí v průběhu roku v rámci exekuce částku ve výši téměř 1.000.000,- Kč,
avšak následně otec vysloví svůj nesouhlas s jejím bydlením v jeho domě a zruší
dceři trvalý pobyt v tomto domě, a dcera se následně domáhá soudní žalobou
vrácení finančních prostředků, které za otce zaplatila v exekuci vedené na jeho
majetek, avšak otec v tomto řízení uplatní námitku promlčení uplatněného nároku
s tím, že jde o jeho bezdůvodné obohacení, které se u každé platby zaplacené v
exekuci promlčelo dva roky od jejího poukázání na účet exekutora, je možné tuto
otcovu námitku promlčení shledat jako nemravnou (uplatněnou v rozporu s dobrými
mravy), které není možné přiznat právní ochranu“. Při řešení této otázky se
odvolací soud odchýlil zejména od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a
od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016. K této otázce dovolatelka namítá, že námitka žalovaného o
promlčení jejího nároku měla být odvolacím soudem shledána jako nemravná, že jí
neměla být přiznána právní ochrana a že do běhu promlčecí doby nebylo možné
započítat období placení exekučně vymáhaného dluhu od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013, neboť, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp.
zn. I. ÚS 643/04, jsou rodina a vztahy mezi dětmi a rodiči prostředím, kde se dobré
mravy, jako poctivost, čestnost a vzájemná úcta, musí nejen předpokládat, ale
hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle
dovolatelky „vnitřně rozporné (schizofrenní) a nelogické, neboť na jedné straně
neshledává nic zvláštního na tom, že dcera dluhy otce zaplatí bez jakékoli
dohody o půjčce, třeba jen proto, že mu chce pomoci, avšak na druhé straně
dospívá k závěru, že má dcera jednat zároveň tak, aby svému otci nijak
nepomohla, tedy ihned vyžadovat po něm splnění dluhu, který vůči ní otec má a
který nemůže splnit (což by navíc normální člověk považoval za jednání krajně
nemravné)“. Je proto přesvědčena o tom, že v daném případě je třeba závěr, že
po dobu, kdy se snažila otci pomoci a kdy za otce platila jeho dluhy v exekuci,
uplynutí promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení nezavinila, neboť
nemohla jednat jinak a navíc nemravně, tedy nemohla zároveň otci pomáhat a
zároveň mu škodit, tedy vymáhat po něm jeho dluh vůči ní. Stejný závěr by pak
měl platit i pro období, kdy se svojí rodinou bydlela v domě žalovaného a kdy
vzájemné vztahy byly bezproblémové, a nepřicházelo v úvahu, že by v takové
situaci otce vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení a podávala na něho
žalobu, neboť by i takové jednání považovala za nemravné, které by ve svých
důsledcích vedlo k naprostému rozvrácení rodinných vztahů. Promlčení
uplatněného nároku by tak bylo možné počítat až od 29. 4. 2015, kdy se při
ústním jednání před Magistrátem města Brna dozvěděla, že žalovaný s jejím
bydlením v jeho domě nesouhlasí a že jí hodlá zrušit trvalý pobyt, což mimo
jiné znamenalo, že případná žaloba na vrácení částky 472.174 Kč by nemohla být
považována za nemravnou, neboť uvedeným jednáním žalovaného došlo k zásadnímu
narušení vzájemných rodinných vztahů. Dovolatelka je proto přesvědčena, že na
její případ dopadají závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016, tedy že se námitka promlčení vznesená žalovaným
příčí dobrým mravům, neboť je výrazem zneužití tohoto práva na její úkor, když
marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, a že za takové situace by byl zánik
jejího nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem tohoto nároku („aby mohla otci
pomoci, musela prodat svůj rodinný dům a výtěžek z prodeje použila na úhradu
jeho dluhu, aby on o svůj dům nepřišel v exekuci“), a s důvody, proč své právo
včas neuplatnila. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a III. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání vyslovil názor, že
dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce ad 1) jsou
nepřiléhavá a pro souzenou věc „nepoužitelná“ (což podrobně rozvedl u každého z
těchto rozhodnutí). Nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 182/01, na nějž dále
poukázala, pak umožňuje uzavřít, že podáním neurčitého a neprojednatelného
návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyla splněna zákonná
podmínka řádného pokračování v řízení dle § 112 obč. zák., a proto jeho podáním
nedošlo ke stavení promlčecí doby. Žalovaný v podané žalobě spatřuje „nemravný
a nečestný útok na jeho majetek za současného porušení dohody o odbydlení si
peněz, které za něj dovolatelka zaplatila exekutorovi“, přičemž „výlučně na
její útok“ je nutno vztáhnout závěry dále jí odkazovaného nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 (k otázce ad 2). Podle žalovaného si žalobkyně marné
uplynutí promlčecí doby zavinila sama (resp. její zástupce), a soudy obou
stupňů proto k jeho námitce promlčení správně přihlédly. Navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda je
dovolání žalobkyně přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako
soudu prvního stupně) založeno na skutkovém závěru, že žalobci v řízení
neprokázali, že dne 7. 10. 2012 byla mezi nimi a žalovaným uzavřena ústní
smlouva o půjčce částky 944.348 Kč bez dohodnuté doby splatnosti, že stejně tak
nebyla prokázána dohoda o převodu části domu v Hoštické ulici 321/44 v Brně ve
vlastnictví žalovaného na některého ze žalobců (jakožto protihodnoty za
finanční prostředky zaslané žalobkyní na účet soudního exekutora), a ani nebyla
prokázala žalovaným tvrzená dohoda, že žalobkyně a další tři osoby z její
domácnosti si v jeho domě „odbydlí to, co za něj sama zaplatí exekutorovi“. Žalobou uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 472.174 Kč s
příslušenstvím, kterou z jejího bankovního účtu postupně v době od 8. 10. 2012
do 30. 10. 2013 zaslala na účet soudního exekutora na úhradu dluhu žalovaného
jakožto povinného, vymáhaného v exekuční věci vedené pod sp. zn.
137 EX
7706/12, proto soudy posoudily jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého žalovanému tím, že žalobkyně za něj plnila to, co po právu měl plnit
sám (§ 454 obč. zák.). V řízení před soudem prvního stupně bylo mj. zjištěno, že žalobci
již před podáním žaloby v dané věci (dne 20. 4. 2017) podali dne 5. 10. 2015 u
Městského soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž
se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 944.348
Kč s příslušenstvím, který odůvodnili tím, že jako věřitelé uzavřeli se
žalovaným dne 7. 10. 2012 ústní smlouvu o půjčce částky 944.348 Kč s tím, že
jednotlivé specifikované části půjčky byly zasílány z účtu žalobkyně na účet
soudního exekutora a sloužily k úhradě a vyrovnání dluhů žalovaného v exekučním
řízení oprávněné M. B. ve věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12. S ohledem na
tuto skutečnost se žalobci v daném řízení dovolávali aplikace § 112 obč. zák.,
byť tento jejich návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8,
odmítnut pro vadu, neboť navrhovaný petit „nebyl vykonatelný“, a toto usnesení
bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co
23/2017-13, pravomocným dne 15. 3. 2017 (dovolání proti němu žalobci nepodali). V dané věci tak odvolací soud řešil 1) otázku důvodnosti vznesené
námitky promlčení (§ 107 obč. zák.) nároku na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 454 obč. zák. za situace, kdy za jiného - povinného v exekučním řízení
- bylo ochuzeným plněno postupnými platbami na účet soudního exekutora, a zda
došlo ke stavení promlčecí doby (§ 112 obč. zák.), byl-li již před podáním
žaloby nárok uplatněn návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu,
který byl pravomocným usnesením soudu vydaným v elektronickém rozkazním řízení
odmítnut pro vadu (§ 174a odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném od
1. 7. 2012), jež měla spočívat v tom, že petit návrhu nebyl při pluralitě
žalobců vykonatelný. Dále odvolací soud řešil 2) otázku, zda vznesená námitka
promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Protože otázka ad 1) nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena a protože otázku ad 2) odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v žalobkyní napadením
výroku I. o věci samé ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné (jen) pro řešení otázky ad 2).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem
k tomu, že peněžité plnění žalobkyně za žalovaného uhradila na účet soudního
exekutora v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 - podle dosavadních právních
předpisů (viz § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník),
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále
též jen „exekuční řád“), když exekuce proti žalovanému (povinnému) byla soudním
exekutorem vedena pod sp. zn. 137 EX 7706/12 (z čehož plyne, že návrh na
nařízení exekuce byl oprávněným podán před 1. 1. 2013), a podle občanského
soudního řádu ve znění účinném ke dni 5. 10. 2015, kdy žalobci u soudu podali
návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Nejvyšší soud předesílá, že ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně zdůraznil, že právní
kvalifikace skutku je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na
základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní
stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je
povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku
rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí
žalující strana (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 178). Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. se
pokládá za naplněnou za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu
plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho,
kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty,
mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není rozhodující,
zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že
bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem
zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na
úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu
pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho
majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze
svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho
dluh (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4388/2008, uveřejněný pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudky téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn.
32 Odo 970/2006, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a jeho usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 895/2016). Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu
(hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných
případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z
bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby
zvlášť (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky
472.174 Kč (s příslušenstvím) tvrdíc, že na každé platbě zaslané z jejího účtu
na účet soudního exekutora v exekuční věci vedené proti žalovanému jako
povinnému pod sp. zn. 137 EX 7706/12 na úhradu jeho dluhu, se podílela jednou
polovinou, byly předmětem odvolacího řízení (za stavu, kdy žalobce odvolání
proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně nepodal, a tento rozsudek tak ve
výroku II. o věci samé nabyl samostatně právní moci - § 206 odst. 2 věta první
o. s. ř.), a jsou i předmětem dovolacího řízení, částky ve výši jedné poloviny
z částek 250.348 Kč, 100.000 Kč, 100.000 Kč, 200.000 Kč, 46.000 Kč, 32.000 Kč,
26.000 Kč, 100.000 Kč, 20.000 Kč, 30.000 Kč, 30.000 Kč a 10.000 Kč, tj. částky
125.174 Kč, 50.000 Kč, 50.000 Kč, 100.000 Kč, 24.000 Kč, 16.000 Kč, 13.000 Kč,
50.000 Kč, 10.000 Kč, 15.000 Kč, 15.000 Kč a 5.000 Kč, z nichž vyjma částek
125.174 Kč a 100.000 Kč žádná další nepřevyšuje limit uvedený v § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy částku 50.000 Kč. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání
podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních,
jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok
peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a
exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20,
dospěl k závěru, že „mají-li žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění
společný skutkový základ, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly
vzniknout, pak na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod
nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
nahlížet izolovaně. V tomto ohledu musí být v maximální míře respektován
předmět řízení, jak jej v žalobě vymezil stěžovatel (žalobce) a jak o něm v
době vydání rozsudku rozhodoval městský soud [srov. právní závěry vyslovené ve
vztahu k posuzování přípustnosti odvolání, vyslovené v nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769) a nálezu ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 (N 147/86 SbNU 481)].
Pakliže Nejvyšší soud při rozhodování o
dovolání nezohlednil takto vymezený předmět řízení, jenž spočíval v peněžitém
plnění převyšujícím částku 50 000 Kč, a z tohoto důvodu shledal dovolání v
celém rozsahu nepřípustným, postupoval v rozporu s § 238 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, a současně tím odepřel stěžovateli přístup k
dovolacímu soudu“. Ústavní soud uzavřel, že „napadeným usnesením bylo porušeno
základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“. Tento nález Ústavního soudu je závazný i pro dovolací soud v dané
věci (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle nějž vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby), neboť i v ní mají žalobou
uplatněné nároky na peněžité plnění společný skutkový základ, který se odlišuje
pouze v tom, kdy vznikly. K řešení otázky ad 1):
Ustanovení § 112 obč. zák. stanovilo, že uplatní-li věřitel v
promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném
řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle
zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo
od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně
přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon
rozhodnutí. Podle § 100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou
práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2). Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro
vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného
účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem
přiznán, jestliže se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku
promlčení práva). Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
nevymahatelným. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
187/2013, zdůraznil, že „ustanovení § 112 obč. zák. upravuje stavení promlčecí
doby pro případ, kdy se věřitel rozhodne svůj spor s dlužníkem řešit u soudu
nebo u jiného příslušného orgánu. Uvedené ustanovení přitom stanoví několik
podmínek, které musí být splněny kumulativně. V souladu s citovaným ustanovením
proto dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den,
k uplatnění práva věřitelem, nastává stavení promlčecí doby, a to ve vztahu k
právu, které bylo v řízení uplatněno. Běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl
návrh doručen soudu. Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení
je rovněž skutečnost, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony
nebrání náležitému průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
25 Cdo 874/2005,
uveřejněný pod č. 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho
usnesení ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013; srov. rovněž Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622-624)“. Dovozovala-li žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů, že
návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 5. 10. 2015
došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. ohledně jejího práva na
peněžité plnění - kvalifikovaného odvolacím soudem jako právo na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že žalobkyně za něj plnila v
exekučním řízení to, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.) - pak bylo na
odvolacím soudu, aby posoudil, zda žalobkyně toto právo návrhem na vydání
elektronického platebního rozkazu uplatnila včas tj. ve stanovené promlčecí
době (nejpozději v její poslední den) dle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., a v
kladném případě, zda v elektronickém rozkazním řízení řádně pokračovala. Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a
jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(odstavec 2). U práva na vydání bezdůvodného obohacení je tedy stanovena dvojí,
kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí
doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je
dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a
nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné
bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí
doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu,
že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň
jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (ke
vztahu promlčecích dob upravených v § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze
dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, z nichž vyplývá, že právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh
skončí dříve; stejný názor zastává i odborná literatura - viz Švestka, J. in:
Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vydání
Praha: C. H. Beck 2009, s. 609). Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než právo na
vydání bezdůvodného obohacení vůbec vznikne (aby bylo možno hovořit o promlčení
práva, musí toto právo nejprve vzniknout), tedy dříve než začne běh objektivní
lhůty, jejíž počátek je spjat s okamžikem, kdy jsou splněny všechny předpoklady
vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení, tj. kdy se povinný obohatil (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2001, sp. zn. 25 Cdo
968/99, dále opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33
Cdo 466/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS
1996/08, v němž vyslovil závěr, že „interpretace ustanovení o promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se
subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně
určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak
zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku, že v jejím důsledku
může dojít k porušení práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod“). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku
bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které
mu umožňují podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li
skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení, a osoby, jež se
obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního
hlediska (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, a ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1816/2009). Bezdůvodné obohacení získané tím subjektem, za nějž bylo plněno,
co měl po právu plnit sám (§ 454 obč. zák.), vzniká okamžikem, kdy závazek
toho, za nějž bylo plněno, zaniká splněním, tedy zásadně okamžikem, kdy třetí
osoba přijala na splnění dluhu obohaceného plnění od postiženého subjektu. Tehdy také začíná běžet objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se postižený, jenž neplnil
třetí osobě svůj dluh, dozvěděl, za koho plnil. S ohledem na jeden z
předpokladů tohoto druhu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, spočívající v
tom, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno
za jiného, bude zásadně počátek běhu subjektivní promlčecí doby spadat v jeden
den s počátkem běhu objektivní promlčecí doby. Z ustálené judikatury vztahující se k exekučnímu řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012, dále vyplývá závěr, podle nějž dluh povinného zaniká
okamžikem plnění k rukám (či na účet) soudního exekutora, který je jako osoba
oprávněná plnění jménem věřitele (oprávněného) přijmout, pokud se tak stalo v
rámci pravomocně nařízené exekuce (srov. § 44 odst. 3 citovaného zákona, dle
kterého platilo, že soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří
exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené
předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci,
aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.). Okamžik vyplacení
částky oprávněnému soudním exekutorem je v tomto směru bez právního významu,
protože se jedná o věc vnitřního vztahu mezi exekutorem a oprávněným (k tomu
srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn.
26 Co 504/2005, uveřejněný pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25
Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Otázkou zániku dluhu v případě, kdy třetí osoba plnila vědomě dluh
povinného vymáhaného v probíhající exekuci na účet soudního exekutora (§ 454
obč. zák.), řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32
Odo 970/2006. Pro danou věc ze shora uvedeného především vyplývá, že není správný
právní názor odvolacího soudu, že k uplatnění práva žalobkyně jí běžela od
zaslání každé jednotlivé platby na účet soudního exekutora na úhradu dluhu
žalovaného jakožto povinného v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12
dvouletá subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a tříletá
objektivní promlčecí doba, přičemž nárok byl promlčen již uplynutím dvouleté
subjektivní promlčecí doby, neboť - jak bylo uvedeno shora - subjektivní
promlčecí doba nemůže začít běžet dřív, než objektivní promlčecí doba. Objektivní promlčecí doba pak nemohla začít běžet od zaslání jednotlivých
plateb žalobkyní na účet soudního exekutora, neboť těmito okamžiky ještě ani
bezdůvodné obohacení žalovanému vzniknout nemohlo, nýbrž až od připsání
jednotlivých plateb poukázaných žalobkyní na účet soudního exekutora, přičemž
však dluh žalovaného (povinného) by těmito platbami zanikl za současného
splnění dvou předpokladů, a to, že exekuce proti žalovanému (povinnému) byla
exekučním soudem pravomocně k návrhu oprávněné nařízena v době, kdy žalobkyně
jednotlivé platby poukazovala na účet soudního exekutora, a že plnění
(jednotlivé platby) na účet soudního exekutora žalobkyně neposkytovala proti
vůli žalovaného. V uvedených ohledech vyplynulo v daném řízení z účastnických
výpovědí žalobkyně a žalovaného, resp. z jejich přednesů a písemných podání, že
žalobkyně vědomě zasílala ze svého účtu na účet soudního exekutora jednotlivé
platby na úhradu dluhu žalovaného v předmětném exekučním řízení a že tak
nečinila proti vůli žalovaného. Ke druhému z uvedených předpokladů pak z důkazů
provedených soudem prvního stupně, a to ze zprávy soudního exekutora (viz čl. 53-54 spisu) a ze zprávy zaměstnavatele žalovaného [viz čl. 25 spisu, z níž se
podává, že exekuce byla prováděna srážkami ze mzdy žalovaného (povinného)]
vyplývá, že v rámci exekuce vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12 byly částky
zaslané žalobkyní připsány na účet soudního exekutora následovně: částka
250.348 Kč dne 9. 10. 2012, částka 200.000 Kč dne 18. 10. 2012, částka 100.000
Kč dne 23. 10. 2012, částka 100.000 Kč dne 20. 11. 2012, částka 46.000 Kč dne
17. 1. 2013, částka 32.000 Kč dne 26. 3. 2013, částka 26.000 Kč dne 21. 5. 2013, částka 20.000 Kč dne 31. 5. 2013, částka 30.000 Kč dne 31. 5. 2013,
částka 100.000 Kč dne 6. 6. 2013, částka 30.000 Kč dne 19. 8. 2013, a částka
10.000 Kč dne 30. 10. 2013. Bylo-li tedy v dané věci zjištěno, že žalobci podali u Městského
soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu dne 5. 10.
2015,
jímž se po žalovaném domáhali zaplacení částky 944.348 Kč, z níž žalobkyně v
daném řízení požaduje zaplatit jednu polovinu, pak s ohledem na shora uvedená
data, kdy jednotlivé platby byly připsány na účet soudního exekutora, je
zřejmé, že tyto dílčí nároky - vyjma částky 10.000 Kč připsané na účet soudního
exekutora dne 30. 10. 2013, z níž žalobkyně požaduje zaplatit jednu polovinu,
tj. 5.000 Kč - byly k datu 5. 10. 2015 v důsledku marného uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby již promlčeny (§ 107 odst. 1 obč. zák.), neboť ta
ohledně nároku na zaplacení částky 125.174 Kč běžela od 9. 10. 2012 do 9. 10. 2014, ohledně nároku na zaplacení částky 100.000 Kč běžela od 18. 10. 2012 do
18. 10. 2014, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 23. 10. 2012 do 23. 10. 2014, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 20. 11. 2012 do 20. 11. 2014, na
zaplacení částky 23.000 Kč běžela od 17. 1. 2013 do 17. 1. 2015, na zaplacení
částky 16.000 Kč běžela od 26. 3. 2013 do 26. 3. 2015, na zaplacení částky
13.000 Kč běžela od 21. 5. 2013 do 21. 5. 2015, na zaplacení částky 10.000 Kč
běžela od 31. 5. 2013 do 31. 5. 2015, na zaplacení částky 15.000 Kč běžela od
31. 5. 2013 do 31. 5. 2015, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 6. 6. 2013
do 6. 6. 2015 a na zaplacení částky 15.000 Kč běžela od 19. 8. 2013 do 19. 8. 2015. Závěr odvolacího soudu, že „řízení ohledně návrhu žalobců na
vydání elektronického platebního rozkazu…žalobcům promlčecí dobu nezastavilo,
neboť v řízení řádně nepokračovali, jak požaduje § 112 obč. zák.“, by se tudíž
mohl vztahovat jen k platbě částky 5.000 Kč připsané na účet soudního exekutora
dne 30. 10. 2013; i ohledně ní ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k
jejímu promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák., když řízení bylo řádně zahájeno
teprve žalobou podanou dne 20. 4. 2017. Z dikce § 112 obč. zák. vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí
doby má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že v řízení se „řádně
pokračuje“, přičemž podle ustálené judikatury soudů mají neúplné nebo nesprávné
žaloby hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících od
jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v
řízení je tudíž řádně pokračováno. Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost
žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě
alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné
žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí
(nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla
podána u soudu). K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014,
ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat
striktně podle § 42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř.
s tím, že pokud návrh
neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde
přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavení promlčecí
lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i
občanský zákoník v ustanovení § 112 stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze
tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná
podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval
teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil. Podle § 174a o. s. ř. (ve znění ke dni podání návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu, tj. k 5. 10. 2015) návrh na vydání
elektronického platebního rozkazu musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) a náležitostí podle § 79 odst. 1 obsahovat datum narození fyzické osoby,
identifikační číslo právnické osoby nebo identifikační číslo fyzické osoby,
která je podnikatelem (odst. 2). Návrh na vydání elektronického platebního
rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je
nesrozumitelný nebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro
tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení § 43 se nepoužije (odst. 4). Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu má povahu žaloby
podle § 79 odst. 1 o. s. ř., jenž vymezuje náležitosti žaloby po obsahové
stránce tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a
sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu,
která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z
ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních
vztahů musí žaloba dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby,
identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje
potřebné k identifikaci účastníka řízení. V Důvodové zprávě k § 174a odst. 3 o. s. ř. (nyní odst. 4) zákona
č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž nabyl účinnosti
dne 1. 9. 2011, se uvádí, že vložení nového odstavce úzce souvisí se
skutečností, že zůstává zachována zvýhodněná sazba soudního poplatku za podání
návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Toto zvýhodnění odráží
skutečnost, že soudy mají méně práce se zadáváním dat do svých informačních
systémů, jakož i se zpracováním platebního rozkazu. Výše uvedené však přestává
platit ve chvíli, kdy návrhy podané elektronicky nejsou podány jako bezvadné a
soud musí navrhovatele vyzývat k opravě či doplnění. Proto nová úprava zbavuje
soud této povinnosti s tím, že pokud navrhovatel posléze podá již bezvadný
návrh znovu, bude elektronický platební rozkaz vydán, a to za zvýhodněný soudní
poplatek. V posuzované věci bylo zjištěno, že návrh žalobců na vydání elektronického
platebního rozkazu podaný dne 5. 10.
2015 byl shora citovanými usneseními soudů
odmítnut pro vadu, jež měla spočívat v tom, že navrhovaný petit „nebyl
vykonatelný“, neboť v něm žalobci neuvedli a podle soudů ani uvést nemohli,
jakým způsobem jim má žalovaný plnit (komu jakou částku, rovným dílem, k ruce
společné a nerozdílné). Odvolací soud v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že
v případě plurality na straně žalobců formulář „Návrh na vydání elektronického
platebního rozkazu“ neumožňuje jakoukoliv úpravu žalobního petitu z jejich
strany tak, aby petit byl určitý, srozumitelný a vykonatelný, neboť je
vygenerován automaticky po vyplnění předchozích částí formuláře, a že z
technických důvodů v něm nelze uvést údaj o způsobu, jakým má žalovaný žalobcům
plnit. Podle jeho názoru proto žalobci měli podat návrh na vydání platebního
rozkazu (§ 172 a násl. o. s. ř.), ev. mohli údaj o způsobu plnění uvést např. v
části C návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebo v samostatné
příloze tohoto návrhu, a pak by návrh byl převeden do „agendy C“, případně
mohli způsob, jakým má být plněno, uvést v odvolání, když pro rozhodnutí soudu
je rozhodující stav ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 o. s. ř.), což však
neučinili. Dodal, že za situace, kdy žalobci byli zastoupeni advokátem, mělo
být samozřejmostí, aby si tento zástupce před podáním návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu zjistil, zda a jakým způsobem jej lze podat. Formulář pro podání návrhu na vydání elektronického platebního
rozkazu a podrobný návod na jeho vyplňování je v současné době od 17. 6. 2020
uveřejněn na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz,
webová aplikace ePodatelna v sekci ePlatební rozkaz. V tomto návodu se ohledně
vyplňování „části B) - Účastníci a jejich zástupci“ uvádí, že návrh musí
obsahovat identifikační údaje o žalobci a žalovaném. Návrh může podat více
žalobců nebo může být podán proti více žalovaným. Účastníci řízení musí být v
návrhu označeni tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinou osobou. Počet žalobců
a žalovaných je možné upravovat pomocí tlačítek [+] a [-]. Pokud jde o Část G)
- Petit je v návodu uvedeno, co se petitem rozumí, citace § 174a odst. 4 o. s. ř. a dále informace, že ve formuláři se petit generuje automaticky z údajů,
které uživatel vyplnil. K vygenerování konkrétního znění slouží tlačítko
„Generuj petit“. Tento vygenerovaný petit lze měnit pouze změnou zadaných údajů
v bloku „C) Předmět - právo na zaplacení peněžité částky“ a „D) Náhrada nákladů
řízení“. Ohledně chyb v podání se v části návodu nazvaném „nepřegenerovaný
petit po změně vyplněných údajů“ uvádí, že pokud uživatel vygeneruje petit
pomocí tlačítka „Generuj petit“ a poté dodatečně změní údaje v části „C)
Předmět - právo na zaplacení peněžité částky“ nebo „D) Náhrada nákladů řízení“,
formulář nebude možné podepsat a uživatel bude vyzván k přegenerování petitu,
což provede opětovným stisknutím tlačítka „Generuj petit“.
I kdyby žalobci nemohli v říjnu 2015 jakkoliv upravit petit návrhu
na vydání elektronického platebního rozkazu tak, aby z něj bylo jednoznačně
zřejmé, jakým způsobem jim má žalovaný plnit, mohli tento údaj uvést v části
C), případně též D) formuláře (např. tak, že půjčku poskytli žalovanému rovným
dílem a že se na jednotlivých platbách podíleli každý z jedné poloviny), či tak
učinit z vlastní iniciativy (když § 43 o. s. ř. se v tomto řízení nepoužije)
dodatečně do okamžiku, než soud prvního stupně návrh odmítl (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5034/2015),
případně tento údaj uvést v odvolání, které proti němu podali, což však také
neučinili (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 2989/2013). Byť soudy v dané věci nemohou posuzovat správnost
pravomocných rozhodnutí vydaných v elektronickém rozkazním řízení, je možno
dále uvést, že na žalobcích též bylo, aby zvážili možnost podání dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, pakliže ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
s poukazem na § 512 odst. 1 obč. zák. zaujala a odůvodnila právní názor, podle
nějž exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není – co do
stanovení rozsahu plnění - materiálně nevykonatelný, jestliže neurčuje, zda má
být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo děleně. V takovém případě
platí, že každý věřitel může po dlužníku požadovat jen podíl, který na něho
připadá, přičemž podíly všech věřitelů jsou stejné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, uveřejněné pod č. 82/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1734/2017). Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci v
elektronickém rozkazním řízení zahájeném u soudu podáním návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu dne 5. 10. 2015 řádně nepokračovali, pročež
po dobu jeho trvání ke stavení subjektivní promlčecí doby podle § 112 věty
první obč. zák. ani ve vztahu k platbě částky 5.000 Kč, kterou žalobkyně z
jejího účtu poukázala a která byla připsána na účet soudního exekutora dne 30. 10. 2013, nedošlo. Byla-li tedy žaloba v dané věci podána dne 20. 4. 2017, je
nárok žalobkyně i na zaplacení částky 5.000 Kč s příslušenstvím podle § 107
odst. 1 obč. zák. promlčen. Námitce žalobkyně, že promlčecí doba jí neběžela od října 2012,
kdy se do domu žalovaného s dětmi a tehdejším druhem nastěhovala a kdy začala
za žalovaného platit jeho dluh vymáhaný v exekuci na účet soudního exekutora,
až do 29. 4. 2015, kdy se při ústním jednání před Magistrátem města Brna
dozvěděla, že žalovaný s jejím bydlením v jeho domě nesouhlasí a že jí hodlá
zrušit trvalý pobyt, k čemuž skutečně došlo (jak z obsahu spisu vyplývá),
přisvědčit nelze, neboť žalovaným tvrzená dohoda o bezplatném bydlení výměnou
za uhrazení dluhů žalovaného vymáhaného v exekuci v řízení prokázána nebyla,
resp.
žalobkyně existenci takové dohody výslovně popřela, jak z obsahu spisu
vyplývá, a trvala na tom, že žalobci se žalovaným uzavřeli ústní smlouvu o
půjčce částky 944.348 Kč. Ze shora uvedeného vyplývá, že přestože odvolací soud řešil otázku
promlčení uplatněného nároku žalobkyně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu, nelze v dané věci učinit jiný
závěr, než že tento nárok žalobkyně je podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčen. K otázce ad 2): Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatura Ústavního
soudu dovodila, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení
práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě
v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě,
aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28
Cdo 444/2018, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky
promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté,
co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014,
publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a
pracovního práva pod č. 84/2017). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je
třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení
uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného
nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33
Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými
mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. dovolatelkou
odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I.
ÚS 643/04, či
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí
promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je
třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo
nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné
považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem
neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí
promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s
ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k
poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS
262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
21/2010). V již citovaném nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04,
Ústavní soud dovodil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje,
ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že
uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil. Dále v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že
„spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a
aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem,
který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v
odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor
pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat
pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující
obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci
rozhodovat v souladu s ekvitou („haec aequitas suggerit“), což ve svých
důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti. Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je
třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1174/2004). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o
zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v
případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). V posuzované věci - jak se podává z obsahu spisu - žalobkyně již
před soudem prvního stupně namítala, že žalovaným vznesená námitka promlčení
uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (viz čl. 91 a čl.
248 spisu),
avšak tento soud, ačkoliv dospěl k závěru o promlčení nároku žalobkyně, se
touto její námitkou vůbec nezabýval. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v
tomto směru je pak nedostatečné, když se nikterak nevypořádal s námitkami a
argumenty žalobkyně uvedenými v odvolání (jde o obdobné námitky jako v
dovolání), včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a nevycházel ani z výše citované judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu a z kritérií v nich uvedených, ačkoliv výjimečné důvody pro
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. mohly s ohledem na individuální skutkové
okolnosti v posuzované věci nastat. Jeho závěr, že vznesená námitka promlčení
není v rozporu s dobrými mravy, je tak neúplný a tudíž nesprávný. Protože rozsudek odvolacího soudu není v řešení otázky, zda vznesená námitka
promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, správný, a protože nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v části výroku I. o věci samé, v
další části tohoto výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího
řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž
byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, který se touto námitkou nikterak nezabýval, zrušil
dovolací soud i tento jeho rozsudek ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a věc v tomto rozsahu
vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu