25 Cdo 23/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Ing. H. B., zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 9, Prosecká 412/74, proti žalovanému JUDr. P. L., o 500.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C
358/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. dubna 2010, č. j. 51 Co 587/2009-244, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co
587/2009-244, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
% úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 1999, č. j. 1
T 195/96-339, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2.
2000, č. j. 10 To 571/99-363, pravomocně odsouzen za trestný čin porušování
povinností při správě cizího majetku, který spáchal tím, že jako advokát v
rozporu s dohodou o správě majetku uzavřenou dne 1. 1. 1992 s Ing. J. H. proti
vůli svého klienta uzavřel s Obecním úřadem Veleň dodatek č. 1 ke smlouvě o
pronájmu pozemku z 25. 3. 1992, v němž bylo mimo jiné ujednáno, že obec provede
demolici objektu cihelny ve Veleni, a poté, kdy dne 20. 10. 1992 vypověděl Ing.
H. plnou moc, jednal i nadále jeho jménem, v dubnu 1994 vyjádřil jeho jménem
souhlas s demolicí, převzal rozhodnutí stavebního úřadu o povolení demolice a
vzdal se odvolání proti němu; v důsledku toho byla ve dnech 27. a 28. 4. 1994
provedena demolice cihelny, čímž zaniklo spoluvlastnické právo Ing. H. k této
cihelně. Žalobkyně, která je právní nástupnicí zemřelého Ing. H. i jeho
manželky, se v tomto řízení domáhá náhrady za zdemolovanou nemovitost. Soud
dovodil, že Ing. H. se o vzniku škody a o tom, že za škodu odpovídá žalovaný,
dozvěděl 28. 4. 1994, kdy byl ve Veleni a zjistil, že objekt cihelny je
zdemolován, téhož dne na Městském úřadu v Brandýse nad Labem zjistil, že
povolení k odstranění stavby cihelny, které vydal stavební úřad, převzal
žalovaný, ačkoliv mu předtím Ing. H. vypověděl plnou moc. Vzhledem k tomu, že
Ing. H. se 8. 8. 1995 připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu
řízení vedenému proti žalovanému, soud podle § 106 a § 112 obč. zák. dovodil,
že tím došlo ke stavení běhu promlčecí doby, který pak pokračoval od 29. 4.
2000, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla s
nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Žaloba byla podána
dne 27. 11. 2000, z promlčecí doby celkem uběhlo 681 dní, nárok žalobkyně byl
tedy uplatněn ve dvouleté subjektivní promlčecí době, takže není promlčen. Soud
dospěl k závěru, že žalovaný podle § 420 obč. zák. odpovídá za škodu způsobenou
žalobkyni, jejíž výše byla stanovena znaleckým posudkem a činí ? obecné ceny,
kterou měla cihelna v době poškození, neboť Ing. H. byl podílovým
spoluvlastníkem cihelny s podílem o velikosti ?.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp.
zn. 51 Co 587/2009-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po částečném zopakování
důkazů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen vzhledem k tomu, že její
zástupkyně byla přítomna jednání Krajského soudu v Praze dne 14. 2. 2000 ve
věci sp. zn. 10 To 571/99, kdy bylo vyhlášeno usnesení, jímž bylo skončeno
trestní stíhání žalovaného a žalobkyně byla odkázána se svým nárokem na náhradu
škody na občanskoprávní řízení, a toto usnesení nabylo právní moci dnem
vyhlášení. Běh promlčecí doby tedy pokračoval již od 15. 2. 2000, žaloba byla
dne 27. 11. 2000 podána po uplynutí celkem 754 dnů, tedy po uplynutí dvouleté
promlčecí subjektivní promlčecí doby.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její
nárok je promlčen, a namítá, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo již od 22.
12. 1994, kdy podal její otec Ing. H. trestní oznámení, a trvalo do 27. 4.
2000, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2.
2000. Namítá, že soud nepřihlédl ke všem krokům, které její otec podnikl, ke
stanoviskům, jež si vyžádal, a ke všem procesním úkonům, které učinil v průběhu
přípravného řízení, než bylo nade vší pochybnost jasné, kdo za škodu odpovídá.
Ve věci bylo vydáno několik rozsudků, trestní řízení trvalo 5 let a nelze
dovodit, že by její otec již dne 27. 4. a 28. 4. 1994, kdy došlo k demolici
cihelny, věděl, kdo za škodu odpovídá. Dále namítá, že usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 10 To 571/99-363, bylo jí a její matce
doručeno 28. 4. 2000, jejich zástupkyni 2. 5. 2000 a ve výroku o náhradě škody
nabylo právní moci až 27. 4. 2000. Odvolací soud nesprávně uvedl, že Ing. H.
vypověděl žalovanému plnou moc, ačkoliv to bylo obráceně. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže promlčení práva uplynutím subjektivní
promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj.
osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Poškozený se o osobě škůdce dozví,
jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která
konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění (o
nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby), postačuje, aby skutkové
okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení
odpovědného subjektu. Vědomost poškozeného není naplněna již na základě pouhého
podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na
základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil
právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo
2891/2007; obě rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází ze zjištění, že Ing.
H. byl dne 28. 4. 1994 ve Veleni, kde zjistil, že objekt cihelny byl
zdemolován, a téhož dne na Městském úřadě v Brandýse nad Labem zjistil, že
stavební úřad vydal povolení k odstranění stavby cihelny, které převzal
žalovaný. Pokud dovolatelka tato skutková zjištění napadá, uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto
směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry
a namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i
procesního) práva.
Skutkové zjištění, že Ing. H. na Městském úřadě v Brandýse nad Labem dne 28. 4.
1994 zjistil, že žalovaný převzal povolení k odstranění stavby cihelny, má
oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývá především z výpovědi Ing. H. v
trestním řízení dne 8. 8. 1995 i z výpovědi V. V., pracovnice stavebního úřadu,
učiněné dne 13. 6. 1995 před orgánem Policie ČR. Skutkové zjištění o tom, že
Ing. H. věděl, že žalovaný nebyl oprávněn jednat jeho jménem, je rovněž
podloženo těmito důkazy, jakož i dopisem žalovaného Ing. H., který, jak Ing. H.
uvedl ve své výpovědi, obdržel 20. 10. 1993.
Skutková okolnost, zda Ing. H. vypověděl žalovanému plnou moc nebo zda to byl
naopak žalovaný, kdo Ing. H. vypověděl plnou moc, není z hlediska hmotného
práva významná, neboť rozhodným pro posouzení věci je zjištění, že smluvní
vztah mezi nimi zanikl a žalovaný již nebyl oprávněn Ing. H. zastupovat.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl z tohoto důvodu naplněn.
Závěr odvolacího soudu, že Ing. H. již dne 28. 4. 1994 věděl o tom, kdo za
škodu způsobenou demolicí cihelny odpovídá, spočívá na zjištění, že již tohoto
dne získal od příslušného úřadu informaci, že žalovaný za něj neoprávněně
převzal rozhodnutí o povolení odstranění cihelny a vzdal se i práva odvolání,
což jsou skutkové okolnosti, z nichž bylo možno učinit právní závěr o
odpovědnosti konkrétní osoby za způsobenou škodu.
Podle § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Návrh na náhradu škody v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze
podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. řádu uplatnit nejpozději u hlavního líčení
před zahájením dokazování, ale i dříve, a to i v trestním oznámení, pokud má
náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody (je z něj patrno, z
jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje [srov. např. Zhodnocení
praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení
poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem
(adhezní řízení), publikované pod č. III Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1967, str. 239, popř. Zprávu o rozhodování soudů o náhradě
škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, publikovanou pod č. 22 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, str. 506 - 507]. Řádným
uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání
trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla
uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, jenž je na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Námitka dovolatelky, že stavení běhu promlčecí doby započalo již 22. 12. 1994
podáním trestního oznámení, není důvodná. Jak vyplývá z výsledků řízení, Ing.
H. v trestním oznámení ze dne 21. 12. 1994 sice uvedl, že jednáním JUDr. P. L.
mu byla „způsobena značná škoda“, nebyla však ani orientačně vyčíslena a nebyl
vznesen požadavek, aby povinnost k náhradě škody byla žalovanému uložena;
teprve dne 8. 8. 1995 před orgánem Policie ČR Ing. H. uvedl, že škoda mu
způsobená činí 2.000.000,- Kč a že žádá, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil
obžalovanému povinnost tuto škodu nahradit. Vzhledem k tomu, že k uplatnění
nároku ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu došlo až dne 8. 8. 1995, právní
názor odvolacího soudu na počátek stavení běhu promlčecí doby je správný.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, č. j. 10 To 571/99-363,
jímž byl rozsudek Okresního soudu v Praze-východ ze dne 15. 9. 1999, č. j. 1 T
185/99-339, ve výroku o náhradě škody podle § 258 odst. 1 písm. f) a odst. 2
trestního řádu zrušen, žalobkyně byla podle § 265 trestního řádu odkázána se
svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání poškozených bylo
zamítnuto, bylo vyhlášeno při veřejném zasedání dne 14. 2. 2000 za přítomnosti
zmocněnkyně žalobkyně JUDr. H. Vzhledem k tomu, že proti usnesení podle § 265
trestního řádu není přípustná stížnost a toto usnesení bylo dne 14. 2. 2000
vyhlášeno za přítomnosti zmocněnkyně žalobkyně, nabylo toto usnesení tohoto dne
právní moci, a to bez ohledu na to, že poté byl jeho opis doručován žalobkyni a
její zmocněnkyni.
Nicméně samotný fakt právní moci uvedeného rozhodnutí neznamená automaticky
konec stavení běhu promlčecí doby a jeho pokračování ve smyslu § 112 obč. zák.
Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je ochrana poškozeného v případě, že
uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu
způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z
toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení
trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním
řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v
přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž
závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí
v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen.
Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh
na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba
nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním
řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení
trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním
řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci
rozhodnutí v trestním řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žaloba na náhradu škody nebyla sice podána bezprostředně po pravomocném
skončení trestního řízení, to však samo o sobě neznamená, že poškozený v
zahájeném řízení řádně nepokračoval. Z hlediska „řádného pokračování v řízení“
odvolací soud aplikaci § 112 obč. zák. v dané věci neposuzoval, když
automaticky s datem pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti
žalovanému spojil počátek pokračování běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na
náhradu škody, a nezvažoval konkrétní okolnosti případu významné pro posouzení
„přiměřené lhůty“ dané poškozenému k pokračování v občanskoprávním řízení,
jakými v dané věci je zejména okolnost, že žalobkyně je právní nástupkyní
poškozeného po jeho smrti, jakož i význam usnesení soudu v trestní věci pro
žalobkyni, jež nebyla jeho vyhlášení přítomna, a bylo jí doručeno, když navíc z
obsahu tohoto usnesení se podává, že bylo projednáno odvolání obžalovaného,
státního zástupce a poškozených proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního
stupně, avšak z jeho výrokové části není zřejmé, že jím bylo o vině a trestu
obžalovaného pravomocně rozhodnuto, což mohlo vyvolat důvodné pochybnosti
poškozených.
Za této situace neobstojí závěr odvolacího soudu, že k datu podání žaloby
uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání správný, dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o
věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu