25 Cdo 1717/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobců a) D. D., a b) A. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
městu Č. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 353.776,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 306/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince
2005, č. j. 42 Co 504/2005-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byli v době od 15. 6. 1998 do
12. 7. 1999 společnými nájemci bytu č. 15 v M. v Č. T., do něhož z důvodu
protékající střechy docházelo k zatékání vody, což si vyžádalo jeho opakované
malování a tapetování. Žalobci požadovali na žalovaném městě (pronajímateli)
náhradu nákladů vynaložených na malování a tapetování, jakožto náhradu vzniklé
škody. Námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný, soud shledal důvodnou, neboť
ke škodě v bytě v M. ul. mohlo dojít toliko před 12. 7. 1999 a řízení bylo
zahájeno až 27. 8. 2004, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí
doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. Dále žalobci uplatnili nárok na náhradu za
poškození zařízení bytu č. 9 na ul. P. čp. 1814 v Č. T., v němž byli společnými
nájemci od 12. 7. 1999. Škoda byla způsobena znečištěním jejich bytu zatékající
vodou s kočičími exkrementy z koupelny a WC bytu č. 12, užívaného manžely P.,
jenž se nachází nad bytem žalobců. Soud dospěl k závěru, že pokud by k tvrzené
škodě došlo zatékáním znečištěné vody z bytu č. 12 v důsledku žalobci uváděných
důvodů, odpovídali by za tuto škodu manželé P. jakožto nájemci bytu, a nikoliv
žalovaný, neboť odpovědnost pronajímatele není odpovědností objektivní, nýbrž
toliko obecnou ve smyslu § 420 obč. zák. Nárok žalobců proti pronajímateli není
tedy důvodný pro chybějící pasivní legitimaci žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2005,
č. j. 42 Co 504/2005-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku žalobců ve vztahu k
bytu č. 15 v M. ul. K námitkám žalobců uvedl, že není rozhodné, zda se žalobci
již dříve domáhali stejného nároku, když jejich podání byla soudem odmítnuta,
proto se běh promlčecí doby podle § 112 obč. zák. nemohl stavět. Odvolací soud
se ztotožnil i se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného ve
sporu o nároku na náhradu škody ve vztahu k bytu č. 9 v P. ul., neboť
rozhodující je, kdo svým protiprávním jednáním zapříčinil vznik škody na bytě,
a dle skutkových tvrzení žalobců byla škoda způsobena počínáním nájemníků
horního bytu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu
nesprávného právního posouzení. Jsou přesvědčeni, že svými podáními z roku 2001
„provedli zastavení promlčecí doby nároku na úhradu částky 54.296,- Kč“ a
domnívají se, že by měla být dovolacím soudem řešena otázka promlčecí doby v
návaznosti na opakované žalobní návrhy v totožné věci. Namítají, že otázka
pasivní legitimace byla řešena nedostatečně a byla jim znemožněna možnost
prokázat navrhovanými výslechy svědků, v jakém rozsahu byl žalovaný informován
o stavu bytového fondu. Podle dovolatelů by v dovolacím řízení měla být
vyřešena zejména otázka míry odpovědnosti majitele objektu za škodu, která
vznikla nedodržováním hygienických podmínek bydlení na společných částech domu.
Navrhli, aby k důkazu byli vyslechnuti svědci a přečteny listiny a aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam
[písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nároku vztahujícím se k bytu č. 15 v M.
ul. vychází ze závěru, že tento nárok je podle ust. § 106 obč. zák. promlčen,
když škoda vznikla před 12. 7. 1999, avšak řízení bylo řádně zahájeno teprve
dne 27. 8. 2004.
Podle ust. § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).
Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Podle ust. § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu,
které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného
příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Posouzení námitky stavení běhu promlčecí doby dle § 112 obč. zák. v
případě nároku žalobců na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Především
žádné podklady o tom, že by dříve zahájená řízení o tomtéž nároku byla důvodem
stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák., z výsledků řízení
nevyplývají a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej v řízení
zjistily soudy obou stupňů. Na běh promlčecích lhůt vymezených v § 106 obč.
zák. nemá vliv okolnost, že stejný nárok u soudu byl dříve uplatněn v podáních,
jež byla jako neprojednatelná soudem odmítnuta. Z dikce ust. § 112 obč. zák.
totiž jasně vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí doby má uplatnění práva u
soudu pouze v případě, že v řízení se „řádně pokračuje“. Neúplně nebo nesprávné
žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících
již od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně
odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, pod C 1416, rozsudek ze dne 29.
7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004, pod č. 182, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3767/2007).
Z uvedeného je zřejmé, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav
se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení
shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Za této situace
dovolací soud neshledal v problematice stavení promlčecí doby v dané věci
otázku zásadního právního významu, jež by byla způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o nárok na náhradu škody vzniklé na zařízení bytu č. 9 v P. ul. čp.
1814 v Č. T. v důsledku zatékání znečištěné vody z bytu č. 12, který se nachází
nad bytem žalobců a jehož uživateli byli v předmětné době jiní nájemci -
manželé P., dovolací soud je vázán skutkovým stavem, tak jak jej zjistil
odvolací, resp. soud prvního stupně a k případně nově uplatněným skutkovým
okolnostem nemůže v dovolacím řízení přihlížet (§ 243a odst. 2, věta první o.
s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20
Cdo 121/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod C 333). Tvrzená škoda v
bytě v P. ul. měla být způsobená zatékáním vody v důsledku počínání jiných
nájemníků v domě, užívajících byt situovaný nad bytem žalobců, tedy škoda
vznikla v příčinné souvislosti s jejich jednáním, popř. opomenutím, a
pronajímatel nenese objektivní odpovědnost za jakékoliv protiprávní chování
nájemců. Vlastník nemovitosti by odpovídal nájemci pouze v případě, že
neodstranil závadu na předmětu nájmu, ačkoliv takovou povinnost měl.
K návrhu žalobců na provedení důkazů v dovolacím řízení lze jen podotknout, že
v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a
odst. 4 o. s. ř.) a dovolací soud může provádět dokazování toliko k prokázání
důvodu dovolání, nikoliv ve věci samé (srov. § 243 odst. 2 o. s. ř., § 241 a
odst. 1, předposlední věta o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku pasivní věcné
legitimace žalovaného správně a nejedná se ani o otázku, která by nebyla v
obdobných věcech v dovolací praxi dosud řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 440/2005). Dovolání není tedy ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vytýkaná vada řízení - neprovedení důkazu výslechem svědků by mohla být
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak podle § 242
odst. 3 o. s. ř. lze k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn.
21 Cdo 65/2000).
Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř., není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b
odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu