23 Cdo 4275/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce JUDr. K. A., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby
41197518, s adresou pro doručování Praha 1, Na Perštýně 6, zastoupené Mgr.
Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení 88
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C
171/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
března 2010, č.j. 70 Co 65/2010-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které ji mělo
vzniknout tím, že žalobce za žalovanou uhradil v roce 2005 léčivý přípravek
Visudyne 15 mg (generický název verteporfin), který měla podle žalobce uhradit
žalovaná smluvnímu zdravotnickému zařízení na fotodynamickou terapii prováděnou
s tímto přípravkem žalobci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2010, č.j. 70 Co 65/2010-74,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. března 2009, č.j. 6 C
171/2006-40, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba na zaplacení pohledávky ve
výši 44 000 Kč s úrokem z prodlení od 18.11.2005 do zaplacení a pohledávky ve
výši 44 000 Kč s úrokem z prodlení od 5.12.2005 do zaplacení a výrokem II.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žaloba není důvodná, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že by
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce ve smyslu § 451
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. že plnil podle § 454 obč.
zák., co po právu měla plnit žalovaná. Oba soudy vyšly z toho, že úhrada
zdravotního úkonu musí být smluvně sjednána mezi zdravotní pojišťovnou a
smluvním zdravotnickým zařízením, k čemuž v daném případě ohledně léčení látkou
Verteporfin obsaženou v přípravku Visudyne 15 mg nedošlo. Oba soudy
konstatovaly, že ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 589/2004 Sb., o úhradách
léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely, platné v roce 2005, byla léčivá
látka Verteporfin obsažená v přípravku Visudyne 15 mg hrazena ze zdravotního
pojištění při splnění dalších předpokladů. Žalovaná by byla podle závěrů obou
soudů povinna podle § 17 odst. 1 a § 42 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, ve znění v rozhodné době v roce 2005, plnit pouze tehdy,
pokud by jí příslušné zdravotnické zařízení předložilo vyúčtování léčivých
přípravků pro daný případ společně se zdravotním výkonem, neboť uvedený zákon
ukládá zdravotnickému zařízení povinnost předložit zdravotní pojišťovně
vyúčtování léčivých přípravků společně se zdravotním výkonem, nikoliv
samostatně. Jestliže však žalovaná takové vyúčtování pro daný případ
neobdržela, nebyl dán právní důvod, aby pojišťovna v tomto směru vůči
zdravotnickému zařízení (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) něco plnila,
tudíž podle závěru obou soudů nemůže žalobce důvodně tvrdit, že plnil za
žalovanou, co po právu měla plnit žalovaná. Pokud žalobce namítal, že v roce
2005 v příloze č.1 zákona č. 48/1997 Sb., obsahující seznam zdravotních výkonů
nehrazených z veřejného zdravotního pojištění, nebyl uveden žalobci prováděný
úkon, a tudíž měl právo na plnou úhradu takového zákroku, odvolací soud jeho
námitku neuznal za oprávněnou. Za podstatné považoval skutečnost, že žalovaná
neměla se zdravotnickým zařízením, kde žalobce absolvoval fotodynamickou
terapii s přípravkem Visudyne 15 mg, sjednanou úhradu takového úkonu ve smlouvě
o poskytování zdravotní péče. Uvedený léčebný přípravek nebylo možno podle
závěru odvolacího soudu uhradit ani způsobem podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb.,
neboť pro takový postup nebyl dán předchozí souhlas revizního lékaře žalované.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně
nepochybil, jestliže žalobu na zaplacení požadované částky zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. Poukazuje na ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod o bezplatné
zdravotní péči za podmínek stanovených zákonem a nesouhlasí s tím, že tomuto
ústavnímu právu žalobce nadřadil odvolací soud princip smluvní volnosti mezi
žalovanou a zdravotnickým zařízením. Podle dovolatele nelze připustit, aby bylo
zákonem garantované právo pojištěnce na výběr zdravotnického zařízení, jež je
ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, zdravotní pojišťovnou
fakticky omezováno tak, že úhradu určité zdravotní péče některým zdravotnickým
zařízením, jež jsou k ní ve smluvní vztahu, smluvně vyloučí. Žalobce poukazuje
na řadu soudních rozhodnutí, která se podle něj týkají analogických situací a
řešící otázku bezdůvodného obohacení. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen
a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Jestliže je tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Oba soudy při svém rozhodování vycházely z § 451 odst. 1 obč. zák., podle
něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, a § 454
obč. zák., který stanoví, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno,
co po právu měl plnit sám. K problematice aplikace ustanovení § 454 obč. zák. vydal Nejvyšší soud
rozhodnutí již dne 30.6.2003 pod sp. zn. 29 Odo 289/2001, které je publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 23/04, v němž dospěl
k závěru, že k tomu, aby bylo možné uzavřít, že dlužník se bezdůvodně obohatil,
jelikož za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.), musí v
době plnění trvat jeho dluh. Rozsudky Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – nsoud.cz. Je namístě poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2008, sp. zn. 32
Odo 970/2006. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková
podstata § 454 obč. zák.
je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému
(poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil
místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi
subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není
rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít
o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Je možno připomenout též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008, podle něhož předpokladem aplikace ustanovení § 454 obč. zák. je především to, že ten, kdo plnil za jiného to, co měl po právu plnit
sám, plnil povinnost jiného vědomě, tj. že mezi osobou, která plnění
poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn
určitý závazek jiné (povinné) osoby, nikoliv závazek osoby poskytující plnění
ve vztahu k osobě přijímající plnění (tj. osoby oprávněné ve vztahu k osobě
jiné - povinné). S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud
rozhodl v souladu s hmotným právem, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně
dovodil, že žaloba není důvodná, nepodařilo-li se žalobci prokázat, že by
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. z důvodu, že za
žalovanou plnil, co po právu měla plnit žalovaná. Ze skutkových zjištění soudů, tj. především ze zjištění, že v době, kdy žalobce
uhradil léčivý přípravek Visudyne 15 mg, nevyplývá, že by z titulu neuhrazení
tohoto přípravku existovala povinnost plnění, resp. dluh žalované vůči
zdravotnickému zařízení, kde byl žalobci uvedený přípravek aplikován. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně proto správně dovodil, že v posuzovaném
případě nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce ve smyslu §
451 obč. zák. a nebyla naplněna skutková podstata plnění za jiného ve smyslu §
454 obč. zák. na straně žalované, nebylo-li prokázáno, že by žalovaná byla
povinna na základě smlouvy uzavřené s předmětným zdravotnickým zařízením
(Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) uhradit tomuto zařízení poukazovaný
zdravotnický výkon - fotodynamickou terapii s přípravkem Visudyne 15 mg. Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud dovodil, že zdravotní pojišťovně by
vznikla povinnost zaplatit zdravotní výkon až v případě, že by předmětný
zdravotní výkon jí byl vyúčtován zdravotnickým zařízením, k čemuž však v daném
případě nedošlo. Dovolatelem poukazované nálezy Ústavního soudu nemají s přezkoumávaným případem
žádnou podobnost a citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 389/2001
neřeší případ plnění za jiného, ale vztah zdravotnického zařízení a zdravotní
pojišťovny. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným
právem a v souladu s dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu
nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam má. Dovolání žalobce není
tedy přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.