28 Cdo 4162/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobců: a) Ch. Č., b) H. D. Č., c) M. L. Č., d) V. E. Č., všichni zastoupeni
Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, Nové
Město, proti žalovaným: 1) KODIAK s.r.o., IČO 25078844 se sídlem Praha 2,
Lazarská 6, zast. Mgr. Vojtěchem Teslíkem, advokátem se sídlem Praha 2,
Lazarská 6/11, 2) JUDr. F. M., 3) B. M., oba zast. Mgr. Dagmar Vrbovou,
advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 6, o zaplacení 1.234.670,- Kč s
příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 62/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č.
j. 17 Co 101/2014-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 26 034,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám právní zástupkyně žalovaných 2) a 3) advokátky Mgr. Dagmar Vrbové.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 16 407,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalované 1) advokáta Mgr. Vojtěcha Teslíka
Odůvodnění (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobci se žalobou ze dne 1. 3. 2013 domáhali, aby jim žalovaní společně a
nerozdílně zaplatili částku ve výši 1.234.670- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že
jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. 11, v P., ulice L., st. parcela 772
a podzemních a nadzemních parkovacích stání na této stavební parcele, v
katastrálním území N. M., obec P., (dále jen „budova“). Celkem žalobcům a) až
d) společně náleží spoluvlastnický podíl odpovídající jedné třetině. Základ
žaloby spočíval na tvrzení žalobců, že jim ze strany žalovaných nebyla
vyplacena část podílu na příjmech z výše uvedené budovy za kalendářní rok 2009.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
10. 2013, sp. zn. 28 C 62/2013, žalobu zamítl. Vyšel přitom ze skutkových
ujištění, že žalovaná 1) vykonává na základě smlouvy uzavřené se všemi
spoluvlastníky dne 4. 12. 2003 činnost správce budovy, aniž by však byla
pověřena inkasováním výnosů z budovy, tedy například výběrem nájemného.
Žalovaný 2) je podílovým spoluvlastníkem budovy a současně jednatelem žalované
1). Také žalovaná 3) je podílovým spoluvlastníkem budovy a současně je dle
smlouvy o správě budovy určena jako zástupce ostatních spoluvlastníků pro
jednání se správcem budovy (žalovanou 1). Z jejího bankovního účtu bylo také
žalobcům pravidelně vypláceno plnění představující podíl na příjmech z budovy s
tím, že v roce 2009 byly tyto příjmy vyplaceny žalobcům v celkové výši
3.600.000,- Kč. Z vyúčtování za tento rok, které bylo žalobcům doručeno dne 4.
3. 2010, však žalobci zjistili, že jim měla být vyplacena částka 4.834.669,70
Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k
závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1) a 2). Ve vztahu k
žalované 3) soud prvního stupně dospěl k názoru, že právo žalobců na vydání
bezdůvodného obohacení bylo promlčeno.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2014,
sp. zn. 17 Co 101/2014, potvrdil prvostupňové rozhodnutí, neboť se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci (dále jen
„dovolatelé“) řádně zastoupeni advokátem včasné dovolání. Splnění předpokladů
přípustnosti dovolaní dovolatelé spatřují ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že
rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, při jejichž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ve smyslu § 241a o.
s. ř. nesprávně posoudil následující otázky: (i) pasivní legitimace žalovaných,
když dospěl k závěru, že pasivně legitimovanou je ve sporu pouze žalovaná 3);
(ii) uplatnění subjektivní promlčecí lhůty, neboť ta ve vztahu k právu
dovolatelů nemusela počít běžet a měla tak být uplatněna lhůta objektivní;
(iii) rozporu námitky promlčení s dobrými mravy; (iv) obrácení důkazního
břemene ohledně účetní dokumentace. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací
soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje,
popřípadě aby napadený rozsudek a případně i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc příslušnému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k podanému dovolání žalovaní 2) a 3) uvedli, že závěry soudu
prvního stupně i soudu odvolacího považují za správné. Žalovaní se zejména
ohradili proti tvrzením dovolatelů, že se dopouštěli zadržování důležitých
podkladů pro vyčíslení nároku a že by uplatněná námitka promlčení byla v
rozporu s dobrými mravy. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul.
Žalovaná 1) se vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalobců je nedůvodné a
rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela správná. Odkazuje přitom na skutková
zjištění soudy nižších stupňů s tím, že tyto závěry nemohou být předmětem
dovolacího přezkumu.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v
ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o.
s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je třeba uvést, že tvrzení dovolatelů lze posuzovat pouze ve vztahu k
žalované 3), která jediná je ve sporu pasivně legitimována. Dovolatelé tvrdili,
že jim nebyl v plné výši vyplacen podíl na výnosech z budovy, která je v
podílovém spoluvlastnictví. Soudem prvního stupně a soudem odvolacím však bylo
zjištěno, že žalovaná společnost 1), která vykonává pro dovolatele a ostatní
spoluvlastníky správu nemovitosti, není pověřena inkasováním nájemného,
rozdělováním zisku z nemovitosti ani jeho vyplácením dovolatelům či ostatním
spoluvlastníkům. Žalovaný 2) má pouze postavení spoluvlastníka, a ač lze
souhlasit s tvrzením dovolatelů, že vztahy mezi ním a žalovanou 1) jsou
provázané, neboť žalovaný 2) je jednatelem žalované 1), ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů nevyplývá, že by nakládal s výnosy z budovy. V předchozím
řízení bylo také zjištěno, že nevyplacené finanční prostředky (výnosy z budovy)
se nacházejí na bankovním účtu žalované 3). Tomuto skutkovému zjištění odpovídá
právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů, že ve sporu svědčí pasivní věcná
legitimace pouze žalované 3). Nárok na vydání těchto prostředků posoudil soud
prvního stupně a soud odvolací jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť
žalovaná 3) zadržovala na svém bankovním účtu prostředky, ohledně kterých
nebylo mezi spoluvlastníky ničeho dohodnuto a které tedy měly být rozdělovány v
poměru spoluvlastnických podílů. Uvedený právní závěr zcela odpovídá konstantní
rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které: „užívá-li spoluvlastník bez
právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody
spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil,
ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.“ (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011,
uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je
– stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uvedené platí také v případě, kdy
některý ze spoluvlastníků neužívá přímo společnou věc, nýbrž ji přenechá za
úplatu k užívání jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2011, sp. zn. 30 Cdo 2194/2009). V projednávané věci žalovaná 3)
částečně vyloučila dovolatele z užívání společné věci tím, že jim nevyplatila v
plné výši podíl na příjmech z budovy, ačkoli k nevyplacení prostředků nebylo
právního důvodu. V rozsahu, v jakém si žalovaná 3) finanční prostředky
ponechala, užívala věc, respektive plody a užitky ze společné věci (budovy),
nad rámec svého podílu, a proto vznikla žalované 3) povinnost vydat to, oč se
obohatila ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného
obohacení.
Námitka nesprávného určení počátku a délky běhu promlčecí doby přípustnost
dovolání také nezakládá. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru,
že nárok žalobců se promlčuje v subjektivní lhůtě podle ustanovení § 107 odst.
2 o. z, dle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí
za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení
a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu je pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví
takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto
vědomostí se přitom míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Pro závěr, kdy se oprávněný
dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, jsou
vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění daného případu. (Viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2009, sp. zn. 28 Cdo
1337/2008.). V souzené věci proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatelů, že
„nemohli vědět, kdo se na jejich úkor obohatil“, byl-li jim 4. 3. 2010 doručen
přehled příjmů a výdajů za rok 2009, ze kterého dovolatelé vycházeli při
vyčíslení žalobního nároku. Dovolatelé společně s ostatními spoluvlastníky
uzavíral nájemní smlouvy a nájemné bývalo placeno na účet žalované 3). Tento
bankovní účet byl v nájemních smlouvách uveden a část podílu na výnosech z
budovy žalobcům byla vyplacena právě z bankovního účtu žalované 3). Ve světle
těchto skutkových okolností není důvod se domnívat, že seznámením se s
přehledem příjmů a výdajů za rok 2009 dne 4. 3. 2010 dovolatelé nenabyli
skutečnou vědomost o tom, že žalovaná 3) se na jejich úkor obohatila a v jakém
rozsahu se tak stalo. Toto datum bylo tedy správně odvolacím soudem určeno jako
určující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Odvolacímu soudu konečně
nelze vytýkat ani to, že se blíže nezabýval otázkou úmyslného bezdůvodného
obohacení na straně žalované 3), neboť ani objektivní desetiletá promlčecí doba
by – vzhledem k výše uvedenému závěru uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí
doby – nemohla změnit závěr o promlčení uplatněného práva. Pro vzájemný vztah
objektivní a subjektivní promlčecí doby totiž platí, že uplynutím jedné z nich
se právo promlčí i vzdor tomu, že by běžela druhá (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).
Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani tvrzení dovolatelů, že odvolací
soud nesprávně právně posoudil věc, pokud neshledal žalovanými vznesenou
námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud se opakovaně zabýval
posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a jeho
ustáleným právním názorem je, že tento rozpor je třeba dovozovat z konkrétních
skutkových okolností, za nichž byla uplatněna (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Uvádějí-li v
projednávané věci dovolatelé, že ze strany žalovaných byly „prokazatelně a
dlouhodobě zadržovány podrobné účetní doklady a další informace“, toto tvrzení
nemá vztah k žalované 3); naopak ze spisu je patrné, že urgence o poskytnutí
uvedených dokumentů zasílali žalobci od závěru roku 2011 žalovanému 2).
Dovolatelé tedy poukazují na skutkové okolnosti, které se k žalované 3)
nevztahují a jako důvod neuplatnění práva dříve uvádějí skutečnosti, o kterých
se nelze bez dalšího domnívat, že by je žalovaná 3) byla vůbec s to ovlivnit.
Lze tedy uzavřít, že výtky dovolatelů k souladnosti uplatněné námitky promlčení
s dobrými mravy se netýkají samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy
a nepoukazují na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu, nýbrž jen
akcentují význam jednotlivých skutkových zjištění a proto nemohou založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011).
Konečně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že postupoval nesprávně, když
nepřenesl důkazní břemeno na žalované, pokud jde o účetní dokumentaci
žalovaného nároku. Dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, v němž se soud věnoval řešení tzv.
informačního deficitu procesní strany v civilním řízení, a to s tím důsledkem,
že za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže
mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí, avšak
protistrana těmito informacemi disponuje, nastupuje vysvětlovací povinnost
protistrany. Tuto vysvětlovací povinnost však nelze, jak se dovolatelé
nesprávně domnívají, zaměňovat s obrácením důkazního břemene (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).
Z provedených důkazů /mj. přehled příjmů a výdajů za kalendářní rok 2009 a
bankovních výpisů/ soudy nižších stupňů zjistily, že na straně žalované 3)
vznikl vůči žalobcům schodek v částce, která jim měla být vyplacena dle jejich
spoluvlastnických podílů, a která jim skutečně vyplacena byla. Žalovaná 3) však
již ve svém prvním vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení a soudy nižších
stupňů ji správně shledaly důvodnou. Za této situace nelze soudu prvního stupně
ani soudu odvolacímu vytýkat, že netrvaly na splnění vysvětlovací povinnosti
žalovanou 3); a tím spíše, že nepřistoupily k obrácení důkazního břemene.
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud
neshledal, že v projednávané věci by byl dán jiný předpoklad přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl
dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah
rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou
součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst.
3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu