Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREAM SICAV, a. s., sídlem Nuselská 262/34, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1171/2024-286 ze dne 24. září 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 174/2023-243 ze dne 31. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 5 C 28/2023-193 ze dne 31. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1. Štěpána Drhy, 2. Kateřiny Drha Štěpančíkové a 3. Marty Štěpančíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. Stěžovatelka podniká na nemovitostním trhu. Obecné soudy k žalobě vedlejších účastníků posuzovaly, zda má stěžovatelka povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvy o převodu konkrétních nemovitých věcí ("ubytovací jednotky").
3. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem určil obsah smlouvy mezi prvním vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, dále určil obsah smlouvy mezi druhou a třetí vedlejší účastnicí a stěžovatelkou a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka se s vedlejšími účastníky dohodla na tzv. investičním pronájmu ubytovacích jednotek. Ten měl spočívat v tom, že vedlejší účastníci budou jednotky po dobu pěti let užívat (za což budou platit dohodnutou cenu za ubytování a rovněž ponesou náklady na služby spojené s využíváním jednotek) a následně po pěti letech na ně stěžovatelka tyto jednotky převede za dohodnutou kupní cenu.
Tyto podmínky byly splněny, proto podle okresního soudu nastoupila povinnost stěžovatelky vyzvat vedlejší účastníky k uzavření kupní smlouvy na ubytovací jednotky. Okresní soud vyložil text smlouvy, podle něhož stěžovatelka byla oprávněna vyzvat vedlejší účastníky k uzavření smluv o převodu jednotek tak, že stěžovatelka má povinnost výzvu učinit. K tomu dospěl na základě posouzení úmyslu smluvních stran při sjednávání smluv a dalších okolností kontraktace. Nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že se takto zavázat nechtěla, ani námitce, že její závazek zanikl pro závažnou změnu poměrů, jež měla spočívat v růstu míry inflace a cen nemovitostí.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění i právní závěry okresního soudu měl za správné.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. V rozsahu nákladových výroků rozsudku krajského soudu a potvrzení nákladových výroků okresního soudu šlo o dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání nesplnilo podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Ze čtyř otázek předložených stěžovatelkou byl první z nich uplatněn nezpůsobilý dovolací důvod, na čtvrté otázce rozsudek krajského soudu nezávisel. Při posuzování druhé a třetí otázky krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá tři námitky. První námitka směřuje proti neprovedení důkazu výslechem svědka Mgr. Vítězslava Hlůška. Druhou námitkou stěžovatelka soudům vytýká, že určily obsah smluv mezi ní a vedlejšími účastníky a nahradily tak její projev vůle, ač jim ubytovací jednotky prodat nechtěla. Konečně třetí námitkou stěžovatelka soudům vytýká, že nezohlednily výjimečné okolnosti spočívající v nepředvídatelném nárůstu inflace a skokové změně cen nemovitostí, jež podle stěžovatelky měly vést k závěru, že případný závazek převést ubytovací jednotky na vedlejší účastníky by zanikl podle § 1788 odst. 2 občanského zákoníku.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ač stěžovatelka rámuje zejména první dvě námitky jako ústavněprávní, fakticky znovu uplatňuje argumenty, s nimiž neuspěla před třemi soudy, které ve věci rozhodovaly.
9. Okresní soud zjistil skutkový stav z účastnických výpovědí vedlejších účastníků, které vyslechl odděleně, a z listinných důkazů. Stěžovatelka navrhla k okolnostem kontraktačního procesu vyslechnout svědka Mgr. Vítězslava Hlůška. O něm však vedlejší účastníci uvedli, že ho nikdy neviděli a nikdy s ním nejednali, neboť s nimi při sjednávání smluv za stěžovatelku jednal výlučně Pavel Baran.
10. Podle krajského soudu (bod 31 napadeného rozsudku krajského soudu) ani stěžovatelka nikdy netvrdila, že by Mgr. Vítězslav Hlůšek v roce 2017 s vedlejšími účastníky jednal či takovému jednání byl aspoň přítomen. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka netvrdí, že by tomu bylo jinak. Omezila se pouze na konstatování, že okresní soud zamítl návrh na provedení důkazu výlučně na základě účastnických výpovědí vedlejších účastníků, ač ti mohli "beztrestně lhát", a že soudy neprovedly žádný jiný důkaz, z něhož by vyplynulo, že Mgr. Vítězslav Hlůšek se jednání s vedlejšími účastníky neúčastnil.
11. Stěžovatelka ovšem pomíjí, že bylo jejím úkolem tvrdit skutečnosti, k jejichž prokázání by výslech Mgr. Vítězslava Hlůška byl potřebný. Výslech svědka tvrzení nahrazovat nemůže. Stěžovatelka v průběhu řízení nezpochybnila, že za ni s vedlejšími účastníky jednal výlučně Pavel Baran, a nikdy netvrdila, že by se Mgr. Vítězslav Hlůšek těchto jednání účastnil (bod 31 rozsudku krajského soudu). Jeho výslech by tak nemohl přinést informace o průběhu jednání mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou reprezentovanou Pavlem Baranem. Nebyl-li Mgr. Hlůšek v době sjednávání smluv o smlouvě budoucí v kontaktu s vedlejšími účastníky, nemohl by u soudu vypovídat o ničem, co vlastními smysly vnímal ohledně průběhu těchto jednání. Nelze proto soudům vytýkat, že Mgr. Hlůška "preventivně" nevyslechly, pro případ, že by náhodou měl přímé informace o průběhu kontraktace, když ani stěžovatelka v řízení netvrdila (a nečiní tak ani v ústavní stížnosti), že je má mít.
12. Okresní soud podrobně vysvětlil (body 30 až 37 rozsudku), jak dospěl k závěru, že stěžovatelka se zavázala na vedlejší účastníky ubytovací jednotky převést po uplynutí pěti let. Přestože v textu smluv o smlouvě budoucí bylo uvedeno, že je stěžovatelka oprávněna převod uskutečnit, soud vyložil obsah závazku tak, že stěžovatelka má povinnost nabídnout vedlejším účastníkům převod ubytovacích jednotek. Vyšel přitom primárně z dokazování k úmyslu stran při sjednávání smlouvy a z výkladového pravidla, podle něhož má být použit výklad smluvního ustanovení příznivější pro spotřebitele. Tento výklad následně aproboval i krajský soud (body 43 až 57 napadeného rozsudku krajského soudu) a uvedl některé další argumenty, proč tento výklad považuje za správný. V odůvodnění obou soudů neshledává Ústavní soud žádný ústavně právní deficit, je přesvědčivé a z ústavního hlediska nelze jejich závěrům nic vytknout.
13. Argumentaci ke třetí námitce vede stěžovatelka výlučně v rovině podústavního práva. Ústavní soud přitom nemá za to, že by stěžovatelčina ústavně zaručená práva vyžadovala, aby závazky, jež stěžovatelce vznikly ze smluv s vedlejšími účastníky, bylo třeba považovat za zaniklé. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by inflace či růst cen nemovitostí byly mimořádnými okolnostmi, kvůli nimž by mělo k zániku závazku dojít. To, že nyní by měla stěžovatelka možnost na trhu prodat ubytovací jednotky za vyšší cenu, než jakou si sjednala s vedlejšími účastníky, takovou okolností není. Takový vývoj pro ni měl a mohl být předvídatelný, jakožto pro subjekt zabývající se investicemi s realitami (bod 68 napadeného rozsudku krajského soudu). Nechtěla-li stěžovatelka vliv času na cenu nést, mohla tomu přizpůsobit obsah smlouvy, jak již popsal okresní soud (bod 44 rozsudku).
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. prosince 2024
Veronika Křesťanová
předsedkyně senátu