Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Hrkľové, zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2025 č. j. 20 Cdo 2178/2025-108, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2025 č. j. 17 Co 187/2025-88 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. prosince 2024 č. j. 16 EXE 11/2024-73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodních společností a) Twix s. r. o., sídlem Pražská 3222/11, Bratislava, Slovenská republika, a b) Uni-builders s.r.o., sídlem Boleslavská třída 1692/79, Nymburk, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující: Stěžovatelka se u civilních soudů domáhala zastavení exekuce vedené proti druhé vedlejší účastnici, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl stěžovatelčin bývalý manžel. V exekuci byly příkazem prodeje postiženy pozemky a několik staveb ve výlučném vlastnictví uvedené obchodní společnosti. Stěžovatelka tvrdila, že exekucí byl nezákonně postihován nemovitý majetek, který sice nespadal do společného jmění manželů (dále jen "SJM"), avšak podíl na uvedené obchodní společnosti tvořil součást doposud nevypořádaného SJM. Provedením exekuce by byl majetek nenávratně vyveden z obchodní společnosti, čímž by se výrazně snížila hodnota SJM, které má být po rozvodu manželů vypořádáno. Vymáhaná povinnost druhé vedlejší účastnice byla podle stěžovatelky vytvořena zcela účelově: (bývalý) manžel (ve spolupráci s jeho blízkým přítelem) zneužil korporátní formu za účelem způsobení škody stěžovatelce.
3. Okresní soud v Nymburce návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla účastnicí exekučního řízení, a proto nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na zastavení exekuce (viz ústavní stížností napadená usnesení uvedených soudů).
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nelze vykládat extenzivně tak, že účastníkem exekučního řízení na straně povinného je i ten, do jehož majetkové sféry má exekuční řízení přímý dopad.
5. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její základní práva, neboť neústavně dovodily nedostatek její aktivní legitimace k podání návrhu na zastavení exekuce. Napadená rozhodnutí jsou formalistická a nepřezkoumatelně odůvodněná: nerespektují ústavní limity zásahu do vlastnictví, neboť postrádají zhodnocení proporcionality mezi sledovaným cílem exekuce a intenzitou zásahu do vlastnické sféry stěžovatelky.
6. Byť je pravdou, že exekuce byla "formálně vedena proti obchodní společnosti bývalého manžela", nelze pominout, že hodnota majetku této společnosti přímo determinuje hodnotu obchodního podílu tvořícího součást nevypořádaného SJM. Soudy svévolně ignorovaly materiální účinek exekučního řízení, rezignovaly na princip materiální spravedlnosti a otevřely prostor ke zneužití "korporátního závoje" k obcházení ochrany SJM.
7. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna pouze formalistickou citací § 36 odst. 1 exekučního řádu. Ústavně konformní interpretace procesních norem ovšem nesmí vést k faktickému vyloučení soudní ochrany. Ustanovení § 36 odst. 2 exekučního řádu výslovně předpokládá účast manžela povinného v exekučním řízení v případech, kdy je exekucí postihován majetek v SJM, a to právě za účelem zajištění ochrany SJM i druhým manželem. V posuzované věci je obdobně snižována hodnota SJM, avšak pouze zprostředkovaně snižováním majetku obchodní korporace, respektive zneužitím formy kapitálové společnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že bývalý manžel vystupoval rovněž jako vedlejší účastník sporného smluvního vztahu (jako ručitel a zároveň druhý povinný z exekučního titulu); exekuční titul byl podle ní vytvořen v rozporu s dobrými mravy.
8. V důsledku napadených rozhodnutí stěžovatelka nemá žádný účinný prostředek ochrany jejího vlastnického práva, čímž jí soudy odepřely spravedlnost (denegatio iustitiae). Závěr, podle kterého má stěžovatelka vyhledat ochranu v řízení o vypořádání SJM, nemůže z ústavního hlediska obstát, neboť jde o ochranu zcela nedostatečnou. Takové řízení poskytuje pouze ochranu ex post a není způsobilé odvrátit bezprostřední a často nevratnou újmu vznikající probíhající exekucí. Měly-li soudy dostatek indicií o důvodu pro zastavení exekuce, musely exekuci zastavit ex offo podle § 55 odst. 5 exekučního řádu.
9. Odkaz Nejvyššího soudu na rozsudek ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 22 Cdo 206/2020 nebyl podle stěžovatelky přiléhavý, neboť ten řeší odlišnou situaci (rozlišení mezi dispozicemi s obchodním podílem a výkonem korporačních práv).
10. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
11. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zaručuje "každému", že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (čl. 36 odst. 4 Listiny).
12. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. června 2016 č. 20261/12, § 120]. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27].
13. Procesní předpisy provádějící Listinu musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno naplnění práva na soudní ochranu (nález sp. zn. IV. ÚS 410/20
ze dne 16. 6. 2020, bod 27). Přepjatý formalismus je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (rozsudek ESLP ve věci Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. listopadu 2002 č. 47273/99, § 50-51).
14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti obsahu § 36 exekučního řádu, které striktně vymezuje okruh účastníků exekučního řízení na oprávněného a povinného (§ 36 odst. 1), respektive na manžela povinného, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek v SJM (§ 36 odst. 2). Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že soudy v posuzované věci zákonné ustanovení neústavně formalisticky neaplikovaly a stěžovatelčino právo na přístup k soudu neporušily.
15. Nejvyšší soud - který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost soudního rozhodování - stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, proč nebyla k podání návrhu na zastavení exekuce aktivně legitimována: její manžel nebyl povinným v exekuci, ve které nebyl postižen podíl na obchodní společnosti, nýbrž nemovitý majetek ve vlastnictví této korporace.
16. Byť se stěžovatelce uvedený výklad může jevit jako příliš restriktivní, odpovídá znění § 36 exekučního řádu. Podle Ústavního soudu přitom nelze na základě argumentace stěžovatelky dovodit, že by smyslem a účelem řešené procesní úpravy mělo být poskytnout možnost navrhovat zastavení exekuce každému, jehož majetková sféra by jejím provedením mohla být dotčena. Stěžovatelka se svojí konstrukcí snaží popřít rozdíl mezi právním postavením jejího manžela a samostatně existující obchodní společností. Takovou koncepci ovšem zákonodárce pro účely vedení exekuce v zákoně nezakotvil. Od nakládání manžela s podílem obchodní společnosti je proto nutné odlišit jednání manžela, jímž vykonává práva korporátního společníka (viz str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
17. Pro Ústavní soud je rozhodné, že zvolený výklad stěžovatelce nebrání v ochraně jejích práv jinou procesní cestou. Stěžovatelka může proti účelovému vyvedení nemovitého majetku z manželovy obchodní spolčenosti, respektive ze SJM, brojit primárně v řízení o vypořádání SJM; druhým prostředkem ochrany jejího vlastnického práva je uplatnění nároku na náhradu škody. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 206/2020, na který v napadeném usnesení rovněž odkázal, přímo uvedl:
"[Nejvyšší soud] si je vědom toho, že soudní praxí i odbornou literaturou respektované zdůraznění autonomního výkonu společnických práv manžela-společníka s omezenou možností zásahu druhého manžela v rámci institutu společného jmění manželů může v konkrétních případech vést ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů. V takových případech lze však v rámci vypořádání SJM příslušné jednání - při přísném a individuálním posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění - poměřovat optikou zneužívajícího jednání či jednání vedeného nepoctivým záměrem, jehož primárním úmyslem je vyvedení aktiv ze SJM.
Toto vyvedení hodnot ze SJM je pak možné poměřovat v zásadě dvěma způsoby: 1) disparitou podílů - bylo-li by prokázáno, že šlo o jednání účelové, je možné, aby soud nastalý stav kompenzoval disparitou podílů ve prospěch nepodnikajícího manžela, nebo 2) může nepodnikající manžel snahu druhého manžela o znehodnocení SJM kompenzovat uplatněním nároku na náhradu škody, zejména tam, kde nelze uplatnit disparitu podílů vzhledem k tomu, že částka, o kterou byla hodnota SJM snížena, je větší než zbývající majetek, který je předmětem vypořádání.
18. Právě s ohledem na existenci dalších - na první pohled nikoliv zcela neefektivních - prostředků ochrany vlastnického práva stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje zákonem striktně vymezený okruh účastníků exekučního řízení za ústavně nepřiměřené omezení práva stěžovatelky na přístup k soudu. Napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
19. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení, o návrhu na odložení vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu