Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Zámek Skrýšov, z. s., sídlem Brdlíkova 202/31, Praha 5 - Motol, zastoupeného Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2024 č. j. 33 Cdo 2391/2024-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024 č. j. 35 Co 67/2024-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. prosince 2023 č. j. 17 C 345/2023-11, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti mikroVOX-daně, s. r. o., sídlem U Sparty 512/10, Praha 7 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 62 340 Kč s úroky z prodlení a nahradit jí náklady řízení. Ve věci rozhodl bez jednání na základě faktur a plných mocí předložených vedlejší účastnicí. Obvodní soud došel k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena inominátní smlouva. Vedlejší účastnice vyúčtovala stěžovateli odměnu za poskytnuté služby, tu však stěžovatel řádně a včas nezaplatil.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Obvodní soud podle něj opatřil pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, ze kterých vyvodil správné skutkové závěry a na jejich základě i správné právní závěry. Městský soud uvedl, že nepovažuje za zcela vhodné, že vedlejší účastnice vylíčila skutková tvrzení odkazem na přiložené důkazy. Jde však o procesní postup přípustný a judikaturou aprobovaný, je-li patrno, že připojený důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce, neobsahuje-li potřebná vylíčení rozhodujících skutečností sama žaloba. Z přiložených faktur podle městského soudu jasně vyplynulo, na základě jakého skutku vedlejší účastnice plnění žádá. Vedlejší účastnice vylíčila skutkový základ dostatečně, nebylo třeba ji vyzývat k opravě nebo doplnění žaloby. Namístě nebyl ani postup podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel navíc správnost příloh žaloby a údajů v nich obsažených přímo ani nezpochybnil a neprezentoval jiný skutkový stav.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel podle něj nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Námitka, že soudy projednávaly žalobu, v níž nebyly náležitě vylíčeny skutkové okolnosti, které samy dovozovaly z přiložených listin, směřuje k tomu, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. I druhá výtka stěžovatele, že se městský soud nevypořádal s jeho argumenty, směřuje vůči vadnému postupu soudu. Poslední výhrady stěžovatele, ohledně nesprávného nebo neúplně zjištěného skutkového stavu, jsou skutkového charakteru. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy a jeho správnost a samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Uvádí, že vedlejší účastnice na základě předložených důkazů a tvrzení uvedených v žalobě neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Tvrzení vedlejší účastnice ani přiložené faktury nárok na zaplacení odměny po skutkové stránce nepopisují. Obvodní soud tedy za tohoto stavu nemohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že soudy svým postupem fakticky suplovaly procesní aktivitu vedlejší účastnice, pokud jde o splnění požadavků kladených na náležitosti žaloby. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Městský soud se podle stěžovatele také nevypořádal s jeho námitkami.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Postup obvodního soudu, spočívající v rozhodnutí bez nařízení jednání, Ústavní soud neshledává neústavním. Z rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění rozhodl a z jakých důkazů tyto skutkové závěry dovodil. Podrobně se k tomuto postupu vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí i městský soud. Přestože vedlejší účastnice dostatečně nevylíčila rozhodná skutková tvrzení přímo v žalobě a soud tato skutková zjištění dovodil z přiložených listin, je jeho postup v souladu s ustálenou judikaturou. Vedlejší účastnici nebylo třeba vyzývat k nápravě vad žaloby. Rozhodnutí obvodního soudu nespočívalo ani v neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního, jak se mylně domnívá stěžovatel. Ústavní soud k tomu jen pro úplnost dodává, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k zamýšlenému postupu soudu rozhodnout ve věci bez nařízení jednání, ale neučinil tak.
9. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozporuje skutkové závěry, na nichž soudy založily svá rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzovaném případě nedopustily.
10. Skutková zjištění a skutkové závěry soudů mají oporu v listinách předložených vedlejší účastnicí. Pokud stěžovatel na základě vlastního hodnocení provedených důkazů vyvozuje jiné skutkové závěry, nejde bez dalšího dospět k tomu, že hodnocení důkazů soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05
(181/2005 Sb.)]. Ústavní soud se ztotožňuje i s názorem Nejvyššího soudu, že v posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Jen takové pochybení by totiž mohlo odůvodnit přípustnost dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.), bod 54 a násl.].
11. Stěžovatel v neposlední řadě namítá také nedostatečné odůvodnění rozhodnutí městského soudu. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05
(N 108/41 SbNU 349)].
12. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06
(N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06
(N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Městský soud se totiž dostatečně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele a jejich podstatu nijak nepominul. Důvody jeho rozhodnutí jsou zřejmé, a to včetně úvahy, proč není nezbytné zkoumat vznik jednatelského oprávnění (body 14 a 15 napadeného rozhodnutí). Napadené rozhodnutí městského soudu, a stejně tak i rozhodnutí obvodního soudu a Nejvyššího soudu, naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.).
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu