USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně mikroVOX-daně, s.r.o., se sídlem v Praze 7, U Sparty 512/10 (identifikační číslo osoby 04217641), zastoupené JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalovanému Zámek Skrýšov, z. s., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 202/31 (identifikační číslo osoby 02196301), zastoupenému Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, o zaplacení 19 435 Kč a 42 905 Kč s příslušenstvími, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 345/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 35 Co 67/2024-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 17 C 345/2023-11, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 19 435 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 24. 2. 2023 do zaplacení a 42 905 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 1. 2. 2023 do zaplacení; žalovaného zavázal nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě náklady řízení ve výši 14 533,50 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 35 Co 67/2024-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě plných mocí, které 12. 7. 2017 a 2. 11. 2020 vystavil její jednatelce žalovaný, poskytla žalovanému služby v oblasti vedení účetnictví a daňového poradenství. Tyto služby mu vyúčtovala fakturou č. 60230201 z 13. 2. 2023 znějící na částku 19 435 Kč splatnou 23. 2. 2023 a fakturou č. 60221203 z 31. 12. 2022 znějící na částku 42 905 Kč splatnou 31. 1. 2023. Služby spočívaly ve vedení účetnictví, zastupování daňovým poradcem, ve zpracování a podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob; jednotlivé účetní položky a paušální odměny jsou specifikovány v obou fakturách.
Protože žalovaný faktury ve lhůtách splatnosti neproplatil, vyzvala ho žalobkyně k zaplacení předžalobní upomínkou, na kterou nereagoval. Na podkladě těchto zjištění přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že vztah účastníků řízení byl založen inominátní smlouvou podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože žalovaný za služby poskytnuté mu žalobkyní nezaplatil, dluží jí žalobou požadované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006 a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1622/2022) v otázce uplatnění „výjimky ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba“. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval ustálený judikatorní závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností sice může mít původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a výslovně na ni odkáže, ale jelikož jde o výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat již samotná žaloba, měla by být aplikována restriktivně.
V posuzované věci byla uvedená výjimka uplatněna naopak zcela extenzivně, přičemž nebyly důvody pro její uplatnění. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dále v tom, že vyšel ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že jeho skutková zjištění jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spokojen není ani s kvalitou odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o.
s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele z moci úřední přezkoumával správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu; je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolací soud je tímto vymezením vázán a nepřísluší mu, aby dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Výtkou (podpořenou odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu), že soudy jednaly o žalobě, v níž nejsou náležitě vylíčeny rozhodující skutečnosti (tj. údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout), a tyto čerpaly z listin připojených k žalobě jako důkazy (tedy nesprávně vyhodnotily žalobu jako projednatelnou) dovolatel především nezpochybnil právní závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný neplnil podle účastníky uzavřené inominátní smlouvy), nýbrž viní soudy z toho, že zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nelze přisvědčit názoru, že odvolací soud nerespektoval rozsudek ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k náležitostem žaloby, resp. k její projednatelnosti, a dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže.
Odvolací soud naopak tímto rozsudkem Nejvyššího soudu a dalšími jeho rozhodnutími ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 1089/2000, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016, podpořil svou úvahu, že stručný popis skutkových okolností uvedený v žalobě (v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doplňují podrobné údaje obsažené ve fakturách, které žalobkyně k žalobě připojila jako listinné důkazy a v textu žaloby na ně odkázala, z nichž se zřetelně podává, na základě jakého nezaměnitelně identifikovaného skutku plnění žádá.
Stejně tak kritikou kvality odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. námitkou, že odvolací soud se v něm nevypořádal s námitkami obsaženými v čl. II jeho odvolání z 2. 2. 2024, a že rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné, nezpochybňuje dovolatel žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – jak již bylo výše zmíněno – dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné. Námitky, že faktury připojené k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neobsahují údaje objasňující, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, že mu žalobkyně před 13.
12. 2022 neposkytovala služby daňového poradenství, a že závěr o uzavření inominátní smlouvy nemá oporu v provedeném dokazování, jsou skutkového charakteru; dovolatel jimi odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají.
Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou – jak tvrdí dovolatel – znaky libovůle. Z toho, že dovolatel na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů (faktur a plných mocí) z hlediska jejich závažnosti prosazuje, že jimi nebyly prokázány skutečnosti relevantní pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněných nároků, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn.
IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. V souvislosti s žalovaného kritikou rozsahu dokazování je na místě připomenout, že sám se k žalobě nevyjádřil a souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. Žalovaný sice v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu