Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EFE cz, s. r. o. "v likvidaci", sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 19/2024-61 ze dne 2. října 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 27/2022-68 ze dne 11. prosince 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala kasační stížnost a požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. srpna 2024 žádost o osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení zástupce zamítl, neboť dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o její finanční situaci i o situaci jejího společníka jsou částečně neúplná, částečně rozporuplná a ve svém souhrnu nedůvěryhodná. Současně stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a doložila splnění podmínky zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 soudního řádu správního. Stěžovatelka 23. srpna 2024 požádala o prodloužení lhůty k doložení plné moci. Dne 30. srpna 2024 stěžovatelka zaplatila část soudního poplatku ve výši 600 Kč. V podání ze dne 31. srpna 2024 sdělila, že není schopna celý soudní poplatek v stanovené lhůtě zaplatit, požádala o stanovení nové, náhradní lhůty pro doplacení zbytku soudního poplatku a pro předložení plné moci udělené advokátovi. Uvedla, že hrozí nebezpečí vzniku újmy v případě, že by Nejvyšší správní soud řízení zastavil.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a stěžovatelce vrátil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 600 Kč (výrok III). Uvedl, že stěžovatelka neuhradila soudní poplatek v plné výši současně s podáním kasační stížnosti ani dodatečně v soudem stanovené propadné lhůtě, přičemž jí soud nepřiznal osvobození do soudních poplatků podle § 36 odst. 3 soudního řádu správního, a nejsou splněny ani podmínky pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť stěžovatelka sice tvrdila, že její společník odstraňuje havarijní stav na elektrické stanici, svá tvrzení však ničím nedoložila, jak § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích ukládá. I kdyby stěžovatelka tvrzené okolnosti ohledně odstraňování havarijní události doložila, nelze je považovat za okolnosti představující důvod pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích (nejde o nečekanou mimořádnou událost, která by nastala po doručení usnesení, kterým byla stěžovatelce stanovena náhradní lhůta pro zaplacení soudního poplatku). O žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty k předložení plné moci již nerozhodoval, neboť zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku má přednost před případným odmítnutím návrhu pro chybějící zastoupení advokátem.
4. Stěžovatelka se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a tvrdí, že byly v její věci splněny podmínky § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, když osvědčila, že hrozilo nebezpečí z prodlení (odstraňování havarijního stavu, které nemusí vzniknout ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, ani nemusí jít o nečekanou a mimořádnou událost). Nebezpečí z prodlení doložila písemnými podáními, není v její moci předložit spis policejního orgánu, který událost vyšetřoval. Stěžovatelka sama žádné listiny, které by prokazovaly havarijní stav, k dispozici nemá. Poukazuje na to, že v jiném řízení před městským soudem (sp. zn. 21 C 113/2021) a Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 5 As 88/2024) jí byla k její žádosti založené na stejných důvodech jako v nyní posuzované věci lhůta pro zaplacení soudního poplatku prodloužena. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že městský soud odmítl její žalobu napadeným usnesením projednat s odůvodněním, že vedlejší účastník nevedl řízení, v němž by mu soud mohl uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
5. Ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. K přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského soudu se Ústavní soud vyslovuje návazně v bodu 14.
6. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zopakoval, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. května 2016 nebo sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. dubna 2018). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. března 2021 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) zdůraznil, že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Také v nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. května 2019 (N 88/94 SbNU 148) posoudil Ústavní soud úpravu § 9 zákona o soudních poplatcích jako ústavně přijatelnou. Výslovně uvedl, že zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
8. Právě na závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť jednak soudu nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek dosud zaplatit, a nadto nešlo o nebezpečí z prodlení, jak je má toto ustanovení na mysli, založil Nejvyšší správní soud odůvodnění napadeného usnesení.
9. Argumentací stěžovatelky, že soud nesprávně hodnotil splnění podmínek § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, když ignoroval odkaz stěžovatelky na spis Policie České republiky sp. zn. KRPT-274657/ČJ-2023-070717, který dokládal a prokazoval stěžovatelkou tvrzené skutečnosti (poskytování neodkladné součinnosti při odstraňování a vyšetřování havarijní události na elektrické stanici na statku v Ostravě-Zábřehu jednatelem stěžovatelky Jaroslavem Špačkem), se zabýval Ústavní soud již dříve v usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/24 ze dne 22. ledna 2025. Poukázal na shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 a konstatoval, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nastaly v průběhu dodatečně stanovené lhůty a které by dokládaly, že poplatek bez své viny nemohla zaplatit (např. dlouhodobá hospitalizace jediného společníka). Svou argumentací stěžovatelka naopak znovu hodnotí své majetkové poměry, které ovšem byly relevantní pro původní rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/24 dospěl k závěru, že zopakuje-li poplatník pouze důvody, pro které mu již dříve nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, aniž je doloží a osvědčí, nezakládá to důvod pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
10. Srovnáním ústavních stížností a napadených rozhodnutí v obou Ústavním soudem projednávaných věcech je zřejmé, že jde o stejnou havarijní událost a stejný spis Policie České republiky, jimiž se stěžovatelka snaží prokázat splnění podmínek § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/24 se proto uplatní i v nyní posuzované věci, když Ústavní soud neshledává důvodu se od nich odchýlit. Nejde přitom jen o posouzení toho, zda by mohlo být odstraňování havárie s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci důvodem pro nezastavení řízení ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, ale zejména o to, že stěžovatelce ve skutečnosti zabránila zaplatit soudní poplatek její finanční situace. To vyplývá z jejího postupu, kdy 30. srpna 2024 zaplatila část soudního poplatku a sdělila soudu, že není schopna ve stanovené lhůtě soudní poplatek zaplatit v plné výši. Stěžovatelka tedy za situace, kdy nebyla schopna zaplatit celý soudní poplatek, zaplatila alespoň jeho část a ve zbytku poukázala na § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích (viz bod 4 doplnění ústavní stížnosti). Takový postup ale svědčí o nepochopení smyslu citovaného ustanovení, které míří nikoli na situace, kdy poplatník není schopen z důvodu své finanční situace zaplatit soudní poplatek (ať již zcela nebo zčásti), nýbrž na situace, kdy nemůže z nějakého důvodu fakticky provést úkon zaplacení soudního poplatku vůbec.
11. Nejvyšší správní soud vyšel v odůvodnění napadeného usnesení z toho, že sama stěžovatelka uvedla, že nemá dostatek finančních prostředků a intenzivně sbírá sběrné suroviny, aby mohla soudní poplatek uhradit. Správně dovodil, že uhradila-li stěžovatelka část soudního poplatku ve výši 600 Kč i v době tvrzeného odvracení mimořádné události na elektrické stanici, nezabraňovala jí taková událost sama o sobě soudní poplatek uhradit (jinými slovy, mohla zaplatit 5 000 Kč). Vyložil tedy § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích ústavně souladným způsobem, když odmítl jeho použití za situace, kdy stěžovatelka tvrdí, že není schopna soudní poplatek uhradit z důvodů svých nepříznivých majetkových poměrů, přičemž o její žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se jí osvobození nepřiznává.
12. Poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí soudů v jiných řízeních, v nichž bylo její žádosti o prodloužení lhůty k doplacení zbylé části soudního poplatku vyhověno a řízení nebyla zastavena, již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/24 Ústavní soud uvedl, že není jeho úlohou sjednocovat judikaturu obecných soudů. Z rozhodnutí, které stěžovatelka přiložila k nyní podané ústavní stížnosti, nadto vyplývá, že Nejvyšší správní soud takto postupoval za situace, kdy mu stěžovatelka sdělila, že se obrátila na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta a požádala o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a k doložení plné moci advokátovi. Ve věci rozhodované městským soudem pak šlo o vyhovění včas podané žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k doplacení zbylé části soudního poplatku za dovolání o jeden měsíc, v němž mělo dojít ke zlepšení finanční situace poplatníka. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí není přitom zřejmé, že by soudy rozhodovaly postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Domáhá-li se tak stěžovatelka zrušení usnesení městského soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka, která nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek, ač na ni nedopadal § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, nevyčerpala kasační stížnost jako poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, řádně tak, aby se jí Nejvyšší správní soud mohl věcně zabývat. Na takto podanou kasační stížnost je pak nutno nahlížet, jako by vůbec nebyla podána. V této části tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu