Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů A. K. a J. K., zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2023 č. j. 69 Co 207/2023-187 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 5. dubna 2023 č. j. 3 C 295/2019-138, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a města J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku s tvrzením, že porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po vedlejším účastníkovi zaplacení náhrady bolestného za úraz stěžovatelky způsobený pádem na zledovatělé komunikaci a následnou léčbu zlomeniny pravé nohy vyžadující operaci (celkem ve výši 41 383,50 Kč s příslušenstvím) a současně náhrady nákladů spojených s péčí stěžovatele o stěžovatelku a o její domácnost za dobu, kdy se nebyla schopna postarat o sebe ani o svého psa (celkem ve výši 22 561 Kč s příslušenstvím).
3. Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl, rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud uzavřel, že stěžovatelce i stěžovateli žalovaná škoda vznikla, a to v důsledku absence zimní údržby na dané komunikaci. Soud shledal odpovědnost vedlejšího účastníka porušením povinnosti podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť v době úrazu ještě nezačal s údržbou spojovací uličky. Současně však soud dovodil spoluzavinění stěžovatelky (ve výši 20 %) spočívající v tom, že zřetelně viděla, že komunikace je zledovatělá a přesto na ní vstoupila, jakkoliv mohla jít přilehlou komunikací, která byla již řádně ošetřena posypem. Výši spoluúčasti stěžovatelky soud aplikoval též na nárok stěžovatele.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, pokud jde o vyhovující výroky, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Ohledně zamítavých výroků rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelům povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, který shledal odpovědnost vedlejšího účastníka za zranění stěžovatelky, a to v důsledku porušení povinnosti provádět řádně zimní údržbu. Vedlejší účastník podle soudu postupoval podle plánu zimní údržby, přičemž stěžovatelka na zledovatělé komunikaci upadla ve chvíli, kdy podle daného plánu nemusela být zajištěna její schůdnost (šlo o komunikaci ve druhém pořadí údržby, vedlejší uličku). Krajský soud uzavřel, že vedlejší účastník neporušil plán zimní údržby a nedovodil ani porušení žádné (jiné) jeho povinnosti. K tomu dodal, že nelze dovodit vadné nastavení plánu zimní údržby (ve smyslu § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), tedy že by se vedlejší účastník prostřednictvím plánu údržby vyhýbal své zákonné odpovědnosti. Stěžovatelka měla přitom možnost zvolit jinou cestu, avšak rozhodla se jít po sice kratší, ale neošetřené vedlejší komunikaci.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž své námitky postupně rozvádí v několika ucelených okruzích (pozn.: není přitom možné přehlédnout, že podstatná část argumentace stěžovatelů je téměř totožná s námitkami uplatňovanými týmž advokátem v jiných řízeních vedených před Ústavním soudem, a to v ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS 343/23 a
6. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud posuzoval provádění zimní údržby dané komunikace vedlejším účastníkem. Při zpracování předmětného plánu zimní údržby mělo dojít ke krácení jejich práv, jelikož je nesprávně nastaven. Nadto v důsledku zakotvení neúměrně dlouhých lhůt stanovených k provádění zimní údržby (zde 12 hodin) došlo k účelovému vyhýbání se odpovědnosti. Krajský soud dále podle stěžovatelů nezkoumal význam sporné komunikace a mechanicky uzavřel, že zimní údržba byla provedena v souladu s daným plánem. Dále se stěžovatelé věnují námitkám zaměřeným na řádnou a dostatečnou zimní údržbu pozemní komunikace a bezpečný pohyb chodců. V této souvislosti vytýkají oběma obecným soudům důraz na podmínku předvídatelnosti závady. Odkazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99). Stěžovatelka v daném případě využila obvyklou vysoce frekventovanou cestu a měla obutou vhodnou zimní obuv, tudíž učinila vše proto, aby k pádu nedošlo, avšak vzhledem k intenzitě závady ve schůdnosti nedokázala svému pádu zabránit. Zejména krajský soud při rozhodování navíc nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, zejména - právě nález I. ÚS 2315/15 či nález ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 1991/20 .
7. Stěžovatelé nesouhlasí rovněž s tím, jak okresní soud posoudil míru spoluzavinění poškozené stěžovatelky na vzniku újmy. Podle stěžovatelů soud učinil bez dostatečně zjištěného skutkového stavu a bez opory v dokazování závěr, že stěžovatelka, když viděla, že kratší pozemní komunikace je zledovatělá, měla zvolit alternativní ošetřenou pozemní komunikaci.
8. Poslední okruh námitek stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Zdůrazňují, že vedlejší účastník má mít k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát a zastoupení advokátem není nutné (nejde o účelně vynaložené náklady). Uvedené opírají zejména o nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) či opět o nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 . Argumentují též předvídatelností soudního rozhodnutí a uvádí, že pokud by měli vědomost o tom, že krajský soud přizná vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, předložili by soudu své námitky proti tomuto postupu (zejména důvody pro použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či výše uvedenou judikaturu). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání částečně příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Stěžovatelé však ústavní stížností brojí nejen proti rozsudku krajského soudu, ale rovněž proti rozsudku okresního soudu, a to v celém jeho rozsahu. Stěžovatelé přitom nijak nerozlišují jednotlivé výroky z pohledu úspěchu ve věci, přičemž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí okresního soudu jako celku. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu; ústavní stížnost je v daném rozsahu podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejich žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené úrazem na zledovatělé pozemní komunikaci ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Ústavní soud se posuzované problematice odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích věnoval velmi podrobně ve své předešlé judikatuře, která se postupně vyvíjela, a to i v reakci na posun v judikatuře obecných soudů, zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 č. j. 31 Cdo 1621/2020-138. Lze zde odkázat na popis vývoje judikatury v nálezu ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 1991/20 , bod 16 an.
14. Ústavní soud vyžadoval, aby obecné soudy při posuzování nároku na náhradu újmy na zdraví způsobené pádem na chodníku (místní komunikaci), zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. Při tom se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 102].
15. Zatímco dříve Ústavní soud trval na zohlednění při výkladu odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona pozemních komunikacích [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 , bod 102, nález ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4100/19 (N 99/100 SbNU 149), bod 25], později Ústavní soud ve svém důsledku z hlediska ústavněprávních limitů akceptoval přístup obecných soudů s ohledem na jejich roli při výkladu podústavního práva a odlišení zvláštní odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vedle postupu podle obecné občanskoprávní úpravy ( sp. zn. II. ÚS 1991/20 , body 24 a 25), podobně usnesení ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2378/21 , body 20 a 21.
16. Podstatné je, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník (správce) komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Z ústavněprávního pohledu není samo o sobě rozhodující, v jakém odpovědnostním režimu z hlediska podústavního práva toto hodnocení proběhne ( sp. zn. II. ÚS 1991/20 , body 24 a 25).
17. Z hlediska posouzení této věci Ústavním soudem je proto zásadní, že se obecné soudy zabývaly všemi uvedenými kritérii, přičemž nepostavily svůj závěr pouze na zjištění, zda šlo či nešlo o závadu ve schůdnosti s ohledem na předvídatelnost chodníku.
18. Závadu ve schůdnosti vymezuje § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích jako změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. V nyní posuzovaném řízení dospěly obecné soudy k závěru, že závada na pozemní komunikaci byla pro stěžovatelku předvídatelnou (a fakticky též viditelnou, což sama potvrdila; bod 7 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 3 napadeného rozsudku okresního soudu). Závěry obecných soudů v tomto nejsou v žádném extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obstojí z hlediska ústavněprávních limitů přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
19. V souvislosti s aplikací občanskoprávní odpovědnosti a zkoumáním, zda byla porušena zákonná povinnost podle § 2910 občanského zákoníku, se obecné soudy podrobně zabývaly, jakým způsobem vedlejší účastník prováděl zimní údržbu v dané lokalitě. Krajský soud v napadeném rozsudku uzavřel, že vedlejší účastník prováděl údržbu pozemních komunikací v souladu s plánem zimní údržby, u něhož nevyplynulo, že by byl nastaven špatně, resp. úmyslem vyloučit svou odpovědnost (bod 8 a 10 napadeného rozsudku krajského soudu). Současně při zkoumání spoluúčasti stěžovatelky krajský soud neshledal, že by stěžovatelka porušila povinnost přizpůsobit svou chůzi stavu pozemní komunikace (vhodně zvolená obuv), avšak z provedeného dokazování vyšlo najevo, že bezdůvodně nevyužila jinou vhodnou pozemní komunikaci, která již byla ošetřena (stěžovatelkou zvolená spojovací ulička byla kratší, avšak viditelně zledovatělá; bod 9 napadeného rozsudku krajského soudu).
20. Ústavní soud nesdílí námitky stěžovatelů o tom, že by se krajský soud nezabýval významem pozemní komunikace, když právě tuto skutečnost ve svém rozsudku zdůrazňoval již okresní soud (a krajský soud z jeho zjištění též vycházel). Skutečnost, že krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu, neznamená automaticky porušení práv stěžovatelů. Krajský soud odklon od závěrů okresního soudu odůvodnil, přičemž uvedl, z jakých skutečností při svém rozhodování vycházel, ačkoliv věc odlišně posoudil po právní stránce. Zdůraznil, že šlo o pozemní komunikaci ve druhém pořadí zimní údržby, šlo o vedlejší uličku, u níž bylo třeba zajistit sjízdnost nebo schůdnost do 12 hodin od započetí úklidové doby, tj. od 4.00 hodin. Svou povinnost proto vedlejší účastník neporušil, když stěžovatelka na komunikaci upadla v době, kdy její schůdnost ještě nebyla (případně nemohla být) zajištěna.
21. Ústavní soud v návaznosti na tvrzení stěžovatelů poukazuje na závěry usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1634/21 , rekapitulované dále v usnesení ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 434/23 (bod 11). Ústavní soud v nich dovodil, že po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, která je třeba upravit. Podle názoru Ústavního soudu by takový požadavek byl v rozporu s principem proporcionality, resp. by umožňoval vedlejšímu účastníkovi řízení upravit plán údržby tak, aby byly upravovány pouze některé nezbytné komunikace. K tomu je možné doplnit, že krajský soud rovněž lhůtu stanovenou pro provedení zimní údržby v dané lokalitě posoudil a dospěl k závěru, že ji nelze považovat za evidentně excesivní, a to i s odkazem na výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 .
22. Závěry krajského soudu ve světle výše uvedených kritérií ústavnosti obstojí. Napadená rozhodnutí totiž nejsou založena pouze na tom, že vedlejší účastník nese odpovědnost pouze za "nepředvídatelné" závady ve schůdnosti pozemní komunikace (obdobně jako v usnesení ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 887/21 , bod 10). V posuzovaném rozhodnutí byly naopak aplikovány nosné důvody již citovaného nálezu I. ÚS 2315/15 , jehož se i stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají.
23. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, jak okresní soud posoudil spoluúčast stěžovatelky na vzniku nemajetkové újmy. Tyto námitky jsou však s ohledem na uvedené závěry jak krajského soudu, tak i Ústavního soudu, irelevantní. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů napadeným rozsudkem krajského soudu, který stěžovatelům nepřiznal žádnou náhradu. Je tudíž bezpředmětné zabývat se tím, jak okresní soud posoudil míru spoluúčasti stěžovatelky na vzniklé újmě.
24. Ústavní soud se rovněž zabýval námitkami stěžovatelů směřujícími proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení spočívajících v právním zastoupení vedlejšího účastníka advokátem. Nesouhlasí s tím, že by bylo možné tyto náklady považovat za účelné. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je však otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení zásadně náleží soudům obecným (např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , bod 24). Ústavní soud je obecně v případech rozhodování o nákladových výrocích zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání. Nedává tudíž rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatelů.
25. V posuzované věci je dále podstatné, že námitky stěžovatelů primárně nesměřují proti samotné výši nákladů řízení, ale proti postupu krajského soudu při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatelé tvrdí, že jim nebylo umožněno upozornit soud na postup podle § 150 občanského soudního řádu, jelikož nevěděli, že by soud mohl vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů na právní zastoupení přiznat. Zde je však třeba připomenout, že o nákladech řízení rozhodoval již okresní soud, přičemž náklady vedlejšího účastníka zohlednil. Navíc stěžovatelé byli právně zastoupeni advokátem, který zastupuje v řízeních, kdy byly náklady právně zastoupenému žalovanému městu či obci v podobných případech soudem přiznány (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 Co 112/2021-173, proti němuž byla podána ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 434/23 ). Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na uvedené postup krajského soudu překvapivý nebyl.
26. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že úvahy a závěry krajského soudu nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo.
27. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů v části, směřující proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož podání nebyli stěžovatelé oprávněni, respektive jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu