Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t.č. Vazební věznice a ÚVZD Brno, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 6 To 65/2024-510, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatel je obžalován ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl, stručně vymezeno, dopustit tím, že dne 13. 3. 2024 po předchozí slovní rozepři zaútočil za použití šroubováku na poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym), kterého opakovaně bodl do čela, levé nohy, krku a levé paže, čímž mu způsobil, kromě jiného, bodnou ránu krku, zasahující až do průdušnice, přičemž bez rychlého poskytnutí lékařské péče by došlo k ohrožení životních funkcí z důvodu možného masivního krvácení z velkých cév krku či k případnému dušení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2024 č. j. 48 T 8/2024-499 rozhodl, že podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl instanční stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
4. Stěžovatel připomíná, že je vazebně stíhán od března 2024, což považuje za rozporné s tzv. doktrínou zesílených důvodů, neboť obecné soudy nedostály své povinnosti a nepředložily další závažné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho další ponechání ve vazbě. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu představuje zbavení osobní svobody zásah, u nějž musí být prokázáno, že je za daných okolností nezbytné.
5. Stěžovatel poukazuje na obsah rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. 3 T 18/2024, kterým byla podle § 314r odst. 4 trestního řádu schválena dohoda o vině a trestu uzavřena mezi ním a státním zástupcem a jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V této dohodě je stanovena povinnost stěžovatele vykonávat ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Právě otázka závislosti na alkoholu je podle soudů významným faktorem pro jeho ponechání ve vazbě, aby tak byla ochrana společnosti maximalizována. Stěžovatel je přesvědčen, že souhlasil-li s výkonem ústavní léčby, pak jeho další ponechání ve vazbě nemůže být považováno za nezbytné. V této souvislosti cituje nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2090/24 , bod 25. (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého je podmínkou držení ve vazbě přesvědčivé odůvodnění vysvětlující, proč ochranným léčením ani přes jeho ústavní formu nelze dosáhnout účelu vazby. Nedostatečnost takového odůvodnění představuje porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Oproti tomu, vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení (bod 16.) uvedl, že zákonodárce v § 73 trestního řádu, v němž jsou uvedeny instituty, jimiž lze případně nahradit vazbu, ochranné léčení, byť ústavní formou, neuvádí. Vrchní soud se nezabýval relevantní judikaturou Ústavního soudu, ačkoli tak byl povinen učinit, a rozhodl v rozporu s jejími nosnými důvody.
7. Ústavní soud (po doplnění ústavní stížnosti o chybějící přílohu) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
9. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována značná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
10. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
11. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
12. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
13. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokrát ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203)].
14. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [viz nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru. IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Vrchní soud vysvětlil, proč shledal existenci důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž své závěry založil na konkrétních skutečnostech. Opětovně Ústavní soud připomíná, že rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. bude-li z ní propuštěn. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel se měl podle obžaloby dopustit zvlášť závažného zločinu vraždy, spáchaného ve stadiu pokusu, a to v době, kdy již byl trestně stíhán pro přečin ublížení na zdraví, přečin nebezpečného vyhrožování a přečin výtržnictví. Vrchní soud dovodil zřejmé důvody k podezření, že u stěžovatele došlo ke gradaci závažnosti jím páchané trestné činnosti. Dále vrchní soud poukázal na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž vyplývá sklon stěžovatele k abúzu návykových látek, zejména alkoholu a marihuany, přičemž na alkoholu se u něj rozvíjí závislost.
16. Stěžovatel na tyto závěry reaguje námitkami, že obecné soudy nerespektovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů a opomenuly nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2090/24 . Ústavní soud odkaz stěžovatele na tzv. doktrínu zesílených důvodů nepovažuje v jeho věci za opodstatněný. Podle této doktríny je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. To znamená, že při prodloužení vazby buď musí dosavadní důvody být nadále dostatečně "silné", nebo musí být posíleny dalšími důvody. Vazbu trvající delší dobu může odůvodnit složitost věci nebo jiné důležité důvody, které však musejí být v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby konkrétně uvedeny [srov. nálezy ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267) a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79)].
17. Ve stěžovatelově věci trvala vazba v době rozhodování vrchního soudu necelých osm měsíců, což vzhledem k dřívější trestné činnosti stěžovatele (věc vedená okresním soudem pod sp. zn. 3 T 18/2024) a dosavadnímu průběhu trestního řízení, zejména se zřetelem k tomu, že byla podána obžaloba, nelze považovat za časový úsek nepřiměřeně dlouhý ve smyslu shora zmíněné judikatury. Časový odstup od vzetí stěžovatele do vazby není natolik zásadní, aby bylo možné shora uvedenou doktrínu v této věci akcentovat až do té míry, že je z ní nutné dovodit nutnost zásahu Ústavního soudu. Jakkoli je pochopitelné, že s přibývající dobou omezení stěžovatele na svobodě bude doktrína tzv. zesílených důvodů nabývat na svém významu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1925/22 ), je patrné, že stěžovatel nerozptýlil obavy, kterými vrchní soud odůvodnil existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu.
18. Exces nepředstavuje ani argumentace vrchního soudu, podle kterého nahrazení vazby ochranným léčením protialkoholním a protitoxikomanickým v ústavní formě není dostatečnou zárukou. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že úvaha obsažená v bodě 16. usnesení vrchního soudu je zavádějící, neboť z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2090/24 , bod 25., se podává, že bylo-li obviněnému uloženo a má nastoupit ochranné léčení ústavní formou, je podmínkou držení ve vazbě (v souladu s právem na soudní ochranu zaručeného čl.
36 odst. 1 Listiny) přesvědčivé odůvodnění vysvětlující, proč takovýmto léčením ani přes jeho ústavní formu nelze dosáhnout účelu vazby. Vrchní soud nicméně i přes svůj nesprávný předpoklad přistoupil k polemice se stěžovatelem, přičemž poukázal, že stěžovatel je obžalován ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu, a dříve (věc vedená okresním soudem pod sp. zn. 3 T 18/2024) vyhrožoval zabitím několika osobám, přičemž některé z nich i fyzicky napadl, tedy ochranné léčení v ústavní formě vykonávané ve zdravotnickém zařízení - tj. v terapeutickém zařízení bez (slovy vrchního soudu) "zásadní ostrahy", nikoli zařízení detenčním - neposkytuje dostatečnou záruku, že jím bude dosažen stejný účel, jaký v trestním řízení plní institut vazby.
Vrchnímu soudu nelze opodstatněně vytýkat, že v intencích § 67 písm. c) trestního řádu dospěl k závěru, že režim ochranného léčení v ústavní formě by u stěžovatele související rizika na přijatelnou míru nesnížil. Excesivní nejsou ani skutková zjištění vrchního soudu předcházející tomuto konstatování.
19. Na základě uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup vrchního soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které vrchní soud rozhodl výše vymezeným způsobem, jsou v jeho usnesení přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly podle zjištění Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry vrchního soudu jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.
20. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla porušena stěžovatelova základní práva, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu