Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., t. č. vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. září 2025 č. j. 21 As 101/2025-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025 č. j. 15 A 111/2024-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice, Česká advokátní komora (dále jen "ČAK") rozhodnutím svého představenstva ze dne 9. 9. 2024 vyškrtla stěžovatele ze seznamu advokátů, protože jej trestní soudy odsoudily za dva trestné činy (podílnictví podle § 214 trestního zákoníku, ve znění do 31. 1. 2019, a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku). ČAK své rozhodnutí opřela o § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tedy že advokáta vyškrtne ze seznamu advokátů mj. pokud jej trestní soudy pravomocně odsoudí za úmyslný trestný čin, který advokát sice nespáchal v souvislosti s výkonem advokacie, ale jeho trestná činnost ohrožuje důvěru ve výkon advokacie.
Byť stěžovatel spáchal činy ještě předtím (2012, 2013 a 2015), než se stal advokátem (2018), jeho odsouzení za závažnou trestnou činnost (způsobení škody ve výši cca 219 mil. Kč) a soudem uložený trest ohrožuje důvěru v řádný, čestný a svědomitý výkon advokacie. Na advokáty se kladou vysoké nároky, které je třeba dodržovat nejen při výkonu advokacie, ale i mimo ni. Očekává se, že advokát bude ctít zákony a vnitřní předpisy komory, jejímž je členem. Stěžovatelova předchozí trestná činnost negativně dopadá na všechny jeho kolegy a advokátní stav jako celek.
Veřejnost může nabýt dojem, že všichni advokáti běžně porušují zákony a že nemusí nic dodržovat.
2. Stěžovatelovu správní žalobu Městský soud v Praze zamítl. Stěžovatel nenašel zastání ani u Nejvyššího správního soudu, který zamítl jeho kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zopakoval, že ČAK neprováděla žádné správní uvážení. Jestliže zákonné podmínky (zde neurčitý právní pojem ohrožení důvěry ve výkon advokacie) byly splněny, neměla ČAK na výběr. Městský soud nedoplňoval rozhodnutí ČAK o vlastní úvahy ani nenapravoval vadu nepřezkoumatelnosti. Pouze reagoval na stěžovatelovu rozmanitou žalobní argumentaci. Není ani pravda, že městský soud opomenul některé žalobní námitky. ČAK odůvodnila, proč stěžovatel ohrožuje důvěru ve výkon advokacie, stěžovatel totiž páchal trestnou činnost dlouhodobě a promyšleně, způsobil při ní škodu více než 200 mil. Kč. To vše našlo svůj odraz v nepodmíněném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že městský soud doplnil rozhodnutí ČAK o vlastní úvahy, aby nemusel napadené správní rozhodnutí rušit pro nepřezkoumatelnost. Jinak řečeno, městský soud suploval činnost žalované ČAK. Stejného pochybení se dopustil i Nejvyšší správní soud. Tam, kde bylo rozhodnutí ČAK nejasné, podrobnějšího vysvětlení se stěžovateli dostalo až od správních soudů. Tím však stěžovatel nemohl řádně reagovat na další argumenty. Opětovně trvá na tom, že ČAK prováděla správní uvážení, že ČAK opomenula důkazy a že se správní soudy nevypořádaly s jeho žalobními námitkami.
4. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že správní soudy nesmí za správní orgány domýšlet argumenty. Vše podstatné, co chtěl správní orgán říci, musel vtělit do textu odůvodnění správního rozhodnutí. Opačný postup by popíral podstatu soudní kontroly veřejné správy, příčil by se přezkumné, resp. kontrolní roli správní soudů (takto např. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 1/2010-53). Stěžovatel nicméně prosazuje představu, že správní rozhodnutí se musí vyjádřit ke všem dílčím, byť nevýznamným, námitkám, jinak jsou nepřezkoumatelná.
V tom se ale se mýlí. Judikatura Ústavního soudu neklade přehnané požadavky na rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní pořádek nebrání správním orgánům, aby svoji argumentaci uspořádaly tak, že vytvoří vlastní ucelený argumentační systém, který vyvrací, byť mlčky, všechny protiargumenty. Orgány veřejné moci se nemusí vypořádat s jednotlivými námitkami košatě a obsáhle, což platí především pro reakci na podání obsáhlá. Vada nepřezkoumatelnosti se musí vykládat v jejím skutečném smyslu: odůvodnění musí trpět takovými nedostatky, které brání věcnému přezkumu, např. pro strohost jednotlivec neví, proč orgán veřejné moci rozhodl tak, jak rozhodl (srov. nálezy ze dne 12.
2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
, bod 68, ze dne 6. 8. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
, bod 23 a ze dne 12. 3. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2691/24
, bod 22 včetně tam cit. judikatury).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel cituje odstavec správního rozhodnutí, který je podle jeho názoru nepřezkoumatelný (povaha a závažnost trestné činnosti se odrazila v podobě trestu). Pomíjí však, že šlo o střípek argumentace, který správní soudy v reakci na jeho žalobní námitku zasadily do argumentačního celku. Byl to naopak stěžovatel, kdo vytrhl danou pasáž z kontextu. Pokud správní soudy propojily jeden argument se zbývajícími argumenty, nešlo o nepřípustné doplňování argumentace. Naopak, správní soudy zopakovaly stěžovateli již jednou řečené, jen jinými slovy a srozumitelněji. V každém případě stěžovatel dobře věděl, proč nemůže dále působit jako advokát a že trestnou činností ohrožuje důvěru veřejnosti v advokacii. Ústavní soud ve stručnosti odkazuje stěžovatele na příslušné části napadených rozhodnutí (bod 42 rozsudku městského soudu k § 17 zákona o advokacii a čl. 4 Pravidel profesionální etiky; bod 46 tamtéž k významu dosavadní advokátní praxe stěžovatele).
6. Závěrem Ústavní soud obrací pozornost na druhou hlavní námitku, tj. zda při použití § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacie ČAK provádí správní uvážení nebo zda šlo o výklad neurčitého právního pojmu. Jakkoli v obou případech správní orgány činí úvahy, kvalitativně jde o zcela odlišné myšlenkové pochody (srov. nález ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 2556/07
). U správního uvážení úvahy správního orgánu směřují k tomu, jaké z vícero zákonem předvídaných právních řešení se zvolí (např. zákon umožňuje advokáta vyškrtnout, ale umožňuje i jiné rozhodnutí). U neurčitého právního pojmu se nečiní žádná volba. Správní orgán toliko zvažuje, zda jím projednávaný případ spadá pod pojem, jehož význam a obsah si nejprve ujasnil. Pokud nejde o případy kombinace neurčitého právního pojmu a správního uvážení, správní orgán nesmí postupovat opačně, než jak říká zákon. Musí rozhodnout tak, jak zákon předvídá. Vztaženo na nynější případ to znamená, že pokud ČAK uzavřela, že trestná činnost stěžovatele ohrozila důvěru v řádný výkon advokacie, musela ho vyškrtnout ze seznamu advokátů, zákon jí totiž jiné rozhodnutí neumožňoval. Rozhodla-li by ČAK jinak, porušila by zásadu legality (čl. 2 odst. 3 Ústavy).
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu