Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 sp. zn. 6 Tdo 600/2021 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2021 sp. zn. 3 To 405/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 sp. zn. 3 T 95/2020 stěžovatelku uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Podle závěrů městského soudu inkriminovaný trestný čin spočíval v tom, že stěžovatelka na pobočce Bílého kruhu bezpečí, z. s., v Brně iniciovala sepsání podnětu k prošetření, zda se Adam S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") nedopouští trestné činnosti vůči jejich společnému (tehdy tříletému) synovi. Na základě tohoto podnětu adresovanému Okresnímu státnímu zastupitelství v Blansku a podání vysvětlení stěžovatelkou (u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Oddělení obecné kriminality, a to po řádném poučení i o následcích křivého obvinění), zahájila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Blansko, Oddělení obecné kriminality úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přičemž následně, a to na základě doplnění podaného vysvětlení, které stěžovatelka učinila u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), policejní orgán opatřením ze dne 14. 10. 2019 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA změnil právní kvalifikaci prověřovaného skutku, který byl nadále posuzován jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Následně policejní orgán usnesením ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc odložil, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelkou uváděná tvrzení jsou v rozporu se skutečností. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka učinila tvrzení v úmyslu lživě obvinit poškozeného, a tím mu přivodit trestní stíhání, narušení jeho vztahů se synem a odsouzení, v jehož důsledku by ho nemohl mít v péči.
3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
5. Stěžovatelka namítá, že od počátku informovala orgány činné v trestním řízení toliko o skutečnostech, které jí sděloval syn. Podle ní nebylo prokázáno, že ve svých konzistentních výpovědích lhala, a soudy neučinily spolehlivé zjištění, že jí syn předmětné skutečnosti nikdy nesdělil, případně, že ho nějakým způsobem naváděla. Rozsah dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají zásadám spravedlivého procesu, při hodnocení výpovědi jejího syna u policejního orgánu došlo k hrubému pochybení, neboť nebylo provedené znalecké zkoumání syna a ani poškozeného (což nereflektoval ani dovolací soud). Stěžovatelka má za to, že naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena, zůstalo neprokázané, a v její prospěch měla být aplikována zásada (sc. pravidlo) in dubio pro reo. Vymezuje se též proti závěrům soudů o svých pohnutkách ke spáchání trestného činu. Namítá, že závěry obecných soudů za situace, kdy není v možnostech většiny rodičů ověřovat tvrzení svých dětí a zamezit páchání trestné činnosti jinak než oznámením orgánu činnému v trestním řízení, ze všech potenciálních oznamovatelů činí pachatele trestného činu, a to při neoznámení trestného činu podle § 368 trestního zákoníku, zatímco při oznámení a následném neprokázání trestného činu podle § 345 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky s její argumentací nevypořádal, neboť její dovolání odmítl, ačkoli uznal, že z výslechů nevyplynulo, že syna k něčemu naváděla, popř. že mluvila nepravdu o tvrzeních popsaných ve skutkové větě rozsudku městského soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
12. Stěžovatelka polemizuje zejména se zjištěními obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a jejich dokazování.
13. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.
15. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Jde dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ).
16. Stěžovatelka namítá, že měl být vyhotoven znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie (který by se zabýval poškozeným), jakož i znalecký posudek z odvětví psychologie (o jejím synovi). S její argumentací se však obecné soudy vypořádaly ústavněprávně konformním odůvodněním, podle kterého by bylo předmětné doplnění dokazování nadbytečné vzhledem k tomu, že prověřovaná podezření (o stěžovatelkou tvrzeném nezákonném jednání poškozeného) byla spolehlivě vyvrácena jinými důkazními prostředky.
17. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)].
18. Stěžovatelka v souvislosti s touto skupinou vad uplatnila námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.
Obecné soudy zdůraznily, že policejní orgán trestní věc poškozeného odložil nikoli z důvodu nedostatku důkazů, ale na základě zjištění, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou v trestním oznámení se nestaly. Stěžovatelka však své výhrady (včetně odkazu na právní úpravu obsaženou v § 367 a 368 trestního zákoníku) konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy.
19. Dále obecné soudy dovodily, že ani absence výslovného vyjádření syna stěžovatelky, že jsou obvinění poškozeného smýšlená, není určující, je-li vysvětlená jeho věkem a úrovní vyjadřovacích schopností. Soudy přitom měly k dispozici jiné důkazní prostředky, z nichž se stěžovatelkou zpochybňovaný závěr spolehlivě podává. Argumentace obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) není zatížena vnitřními rozpory, jak tvrdí stěžovatelka, ani jinými nesrovnalostmi, které by mohly věc posunout do ústavněprávní roviny.
Obecné soudy si zapůjčily opatrovnický spis městského soudu sp. zn. 127 P 33/2020, z něhož zjistily, že stěžovatelka poškozeného soustavně obviňovala z různého nevhodného chování vůči ní i vůči jejich synovi a navrhovala znalecké zkoumání poškozeného z důvodu údajného závažného duševního onemocnění, které mělo být vzato v potaz při rozhodování opatrovnického soudu o úpravě styku. Dospěly-li soudy k závěru, že si stěžovatelka "vyjádření svého syna vymyslela" a tuto fabulaci oznámila policejnímu orgánu, a že nepochybně věděla o jejich lživosti a usilovala poškozenému způsobit trestní stíhání, narušit jeho rodinné vztahy se synem a způsobit mu jinou vážnou újmu, byla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu.
20. Stěžovatelka tedy polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, avšak její polemika ústavněprávní roviny nedosahuje. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.
21. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
22. Stěžovatelka napadla ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, avšak ani takové porušení neshledal.
Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, vykládaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu