Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kupky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2021 č. j. 6 Afs 263/2020-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatele, jako daňového subjektu, dne 15. 11. 2013 daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), mimo jiné, za zdaňovací období květen 2013. Následně správce daně vydal dne 21. 7. 2017 platební výměr č. j. 1492067/17/2301-52521-405054 (dále jen "platební výměr za květen 2013"), jímž doměřil stěžovateli DPH za zdaňovací období květen 2013. Proti rozhodnutí správce daně stěžovatel nepodal odvolání, a to tak nabylo právní moci dne 5. 9. 2017. Správce daně pak platebním výměrem ze dne 8. 12. 2017 č. j. 2013467/17/2301-52521-401357 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí") vyrozuměl stěžovatele o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na DPH za zdaňovací období květen 2013.
3. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání. Namítal, že platební výměr byl vydán po marném uplynutí prekluzivní lhůty a že úrok z prodlení má povahu trestu. Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2018 č. j. 33974/18/5300-21441-703172 vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Prekluzivní lhůta pro stanovení DPH za období květen 2013 uplynula dne 15. 11. 2016 a prvoinstanční rozhodnutí ze dne 21. 7. 2017 bylo tedy nesporně správcem daně vydáno po jejím uplynutí. Stěžovatel ale nepodal odvolání a rozhodnutí tak nabylo právní moci, což v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů vyvolalo s tím spojené právní účinky. Napadené rozhodnutí, jímž byl sdělen stěžovateli úrok, je rozhodnutím deklaratorní povahy, neboť úrok z prodlení vzniká přímo ze zákona a sleduje osud daně. Otázkou prekluze daňové povinnosti, z níž úrok povstal, bylo možné se zabývat pouze v řízení ohledně platebního výměru za květen 2013. K námitce stěžovatele, že úrok z prodlení je trestní sankcí, vedlejší účastník uvedl, že je zjevně nedůvodná, jelikož penále z daňové povinnosti doměřeno stěžovateli nebylo a stěžovatelem citovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Vedlejší účastník rovněž poukázal na další vydané platební výměry, vůči kterým stěžovatel podal odvolání, přičemž u těchto, s ohledem na prekluzi, došlo k nápravě.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 30 Af 51/2018-43 zamítl. Krajský soud shledal, že platební výměr za květen 2013 je nezákonný, nikoli však nicotný. Nemohl být zrušen, neboť stěžovatel se proti němu neodvolal. Nemohl jej zrušit ani vedlejší účastník v přezkumném řízení, neboť rozhodující právní názor o stavení běhu prekluzivní lhůty vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2017 č. j. 10 Afs 206/2017-39, tedy až poté, co v posuzované věci uplynula lhůta pro přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení ve věci úroku z prodlení nelze úspěšně napadat vlastní daňovou povinnost. K argumentaci nálezy ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2701/08 (N 74/52 SbNU 711) a ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399) krajský soud uvedl, že k žádnému bezdůvodnému obohacení státu nedošlo. Úhradu daně (a úroku z prodlení) na základě existujícího (byť vadného) pravomocného platebního výměru nelze považovat za plnění bez právního důvodu nebo právního důvodu, který odpadl. Dále konstatoval, že úrok z prodlení nemá povahu trestu.
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že dosáhnout změny právních účinků vyplývajících z pravomocného rozhodnutí lze jen cestou mimořádných opravných prostředků. Správce daně se při předpisu úroku z prodlení nemůže znovu zabývat otázkami, které byly s konečnou platností vyřešeny pravomocným platebním výměrem zakládajícím daňovou povinnost. Stěžovatel opravné prostředky proti platebnímu výměru za květen 2013 nepodal. Vyměření daně tak bylo vyřešeno závazně a nezměnitelně. I nezákonné pravomocné rozhodnutí je závazné a nezměnitelné, přičemž tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že daň byla vyměřena po uplynutí prekluzivní lhůty. Ani z nálezů sp. zn. IV. ÚS 2701/08 a sp. zn. IV. ÚS 816/07 nevyplývá, že správní orgány a soudy mají povinnost zabývat se prekluzí práva stanovit daň v navazujících postupech či řízeních a navzdory existenci pravomocného rozhodnutí, jímž byla daň závazně a nezměnitelně stanovena. Nejvyšší správní soud rovněž shledal, že úrok z prodlení nemá povahu trestní sankce.
6. Stěžovatel namítá, že závěry Nejvyššího správního soudu vedou k extrémně nespravedlivé úpravě právních vztahů mezi ním a státem, a to zejména proto, že při prekluzi nemá plnění dlužníka zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení, z čehož dovozuje, že může být i daň zaplacená na základě individuálního správního aktu, který je nadán presumpcí správnosti, bezdůvodným obohacením. Stěžovatel tak předesílá, že z bezdůvodného obohacení státu nemůže povstat úrok z prodlení. Podle přesvědčení stěžovatele je stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty tak těžká vada nalézacího řízení, že překoná tzv. presumpci správnosti správního rozhodnutí. Dále stěžovatel uvedl, že je úrok z prodlení ve srovnání s náklady na obsluhu státního dluhu zjevně přemrštěný, neboť byl úrok v letech 2012 až 2018 více než 4krát až 6krát vyšší, a proto má ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 povahu trestní sankce. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že úrok z prodlení je druhým trestem za nesprávné přiznání daně, když prvním bylo daňové penále sdělené společně s DPH za zdaňovací období květen 2013, čímž dochází k porušení zásady ne bis in idem.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Nejvyšší správní soud uvedl, že právní výklad zaujatý soudy má být aplikován do budoucna i na všechny dosud neukončené případy, avšak nemůže vést ke znovuotevření již ukončených právních případů a není ani důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť se sám rozhodl nebrojit proti platebnímu výměru, jímž mu byla daň doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení, odvoláním a případně následně žalobou ve správním soudnictví, přičemž v těchto řízeních by soud, i bez námitky stěžovatele, prekluzi lhůty pro stanovení daně, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zohlednil. Stěžovatel rovněž argumentuje porušením zákazu dvojího trestání až v ústavní stížnosti. V řízeních před správními soudy argumentoval odlišně, když se domáhal nemožnosti uložit trest za promlčený "trestný čin".
10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty překoná tzv. presumpci správnosti správního rozhodnutí. Vada platebního výměru, způsobená doměřením daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení, zakládá nezákonnost tohoto platebního výměru, avšak nikoli jeho nicotnost. I nezákonné rozhodnutí, je-li v právní moci, je závazné a nezměnitelné. V této souvislosti poukázal vedlejší účastník na zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Skutečnost, že stěžovatel některého svého práva nevyužije, nelze klást k tíži správním orgánům ani soudu, ani po těchto orgánech nelze následně požadovat, aby se v řízení týkajícím se úroku z prodlení zabývaly tvrzenou prekluzí práva stanovit daň, tzn. otázkou nezákonnosti platebního výměru na daň, kterou stěžovatel včas neuhradil, a tedy se dostal do prodlení. Úrok z prodlení povahu trestní sankce nemá.
11. Stěžovatel v replice uvedl další argumenty pro sankční povahu úroku z prodlení a namítal, že k porušení zásady ne bis in idem měl Nejvyšší správní soud přihlédnout sám. Nadto samotné provedení daňové kontroly bylo podle rozsudku krajského soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. 30 A 159/2017-49, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 1 Afs 79/2018-29, nezákonným zásahem. Stěžovatel tak poukazuje na samotnou nezákonnost procesu, z něhož povstalo rozhodnutí o dani. Platební výměr na úrok z prodlení má navíc toliko deklaratorní charakter a pro posouzení jeho existence je významnější okolnost, že byl stěžovateli sdělen, i když daň samotná byla prekludována, tedy jako dluh neexistovala.
12. Ústavní soud předesílá, že není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost rozhodnutí správního (příp. daňového) orgánu nebo správního soudu, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny základní práva nebo svobody a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. V podané ústavní stížnosti Ústavní soud takové pochybení, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. V. a) Úrok z prodlení jako trestní sankce
13. Ústavní soud nejdříve posoudil tu část námitek stěžovatele, v nichž podrobně rozvádí tezi, že ve stanoveném úroku z prodlení, o němž byl vyrozuměn prvoinstančním rozhodnutím, lze spatřovat vzhledem k jeho přemrštěné výši trestní sankci. Tím dle stěžovatele došlo po předepsání daňového penále k druhému potrestání stěžovatele za tutéž věc, což má za důsledek porušení zásady ne bis in idem.
14. Tuto námitku, tj. porušení zákazu dvojího trestání, shledal Ústavní soud nepřípustnou, aniž se jí mohl meritorně zabývat. Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatel tuto námitku neuplatnil (když, jak případně uvádí Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, stěžovatel argumentoval odlišně, neboť se domáhal nemožnosti uložit trest za promlčený "trestný čin"), přestože mu v tom nebránily žádné okolnosti, a nejde o skutečnost, kterou by musely soudy posuzovat ex officio. To že tuto skutečnost Nejvyšší správní soud z vlastní iniciativy posoudit může, neznamená, že musí. Ústavní stížnost nemůže sloužit k uplatnění nových námitek, které nebyly obecným (správním) soudům předestřeny v předchozím řízení.
15. Posouzení námitky učiněné až v řízení o ústavní stížnosti by bylo za těchto okolností porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen v pouhém vyčerpání procesních prostředků, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných (správních) soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu, a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudy nedostaly příležitost rozhodnout. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako křivdu a porušení svých ústavních práv a proti tomuto postupu pak v soudním řízení řádně brojí. Ústavní soud je tedy především v postavení garanta účinné soudní ochrany základních práv stěžovatele, nemá být tím, kdo ústavnost posuzuje jako první v řadě.
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde v posuzované věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu, tedy tzv. vnitřní subsidiaritu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000 , ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 , ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02 , ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 , ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Je-li ústavním úkolem obecných (správních) soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich postavení při ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné (správní) soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, neboť právě jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných (správních) soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod selžou. V. b) Uplatnění námitky uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně v řízení o úroku z prodlení
18. Klíčovou námitkou stěžovatele je, že správce daně nedoplatek DPH za období květen 2013, z něhož začal nabíhat úrok z prodlení úhrady DPH za toto zdaňovací období, doměřil až po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně podle § 148 odst. 1 daňového řádu. I když byla daňová povinnost, doměřená po uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení, přiznána pravomocným platebním výměrem, který nabyl právní moci v důsledku stěžovatelova neodvolání se proti němu, měly podle stěžovatele orgány veřejné moci k prekluzi práva v řízení o odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, resp. v následném soudním přezkumu před správními soudy, přihlédnout a poskytnout tak stěžovateli náležitou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud předně podotýká, že námitka týkající se daňové kontroly jako nezákonného zásahu je, stejně jako námitka ohledně porušení zásady ne bis in idem, materiálně nepřípustná. Ze spisu Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by tuto námitku stěžovatel uplatnil v řízení o kasační stížnosti. Ostatně ji neuplatnil ani v ústavní stížnosti, ale až v replice.
20. Jak již dříve judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 493/05 (N 5/44 SbNU 53), "[ú]čelem zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které, zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy." Ústavní soud konstatuje, a je to ostatně mezi účastníky i vedlejším účastníkem nesporné, že tříletá prekluzivní lhůta pro stanovení DPH za období květen 2013 uplynula dne 15. 11. 2016 a platební výměr za květen 2013, jímž správce daně doměřil stěžovateli DPH za zdaňovací období květen 2013, byl tedy nesporně vydán po jejím uplynutí.
21. Vyměří-li správní orgán daň po uplynutí prekluzivní lhůty, je na místě, aby soud takové rozhodnutí zrušil [nálezy ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387) a ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1464/07 (N 93/53 SbNU 197)]. Nejde ale o takovou vadu, která by způsobila nicotnost rozhodnutí. Vydal-li tedy správce daně platební výměr na daň doměřenou po uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení, nevydal nicotné rozhodnutí. Jak plyne z § 111 odst. 6 daňového řádu, zjistí-li správce daně, že již uplynula lhůta pro stanovení daně, zruší v odvolacím řízení napadené rozhodnutí o stanovení daně a zastaví odvolací řízení. V posuzované věci však stěžovatel platební výměr, jímž mu byla daň doměřena, nenapadl řádným opravným prostředkem. Proto platební výměr nebyl zrušen, ale stal se pravomocným a tedy závazným a nezměnitelným a svědčí mu tak presumpce správnosti správních aktů.
22. K povaze úroku z prodlení podle daňového řádu je na tomto místě nutno uvést, že daňový subjekt je v prodlení, neuhradí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. Pokud jde o doměřenou daň, je splatná v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru. Úrok z prodlení tedy v posuzované věci začal nabíhat poté, co byla daňová povinnost pravomocně stanovena a jako příslušenství věci hlavní (pravomocně přiznané daně), má sledovat osud věci hlavní a touto logikou, zastávanou i orgány veřejné moci i správními soudy ve stěžovatelově věci, by jej tudíž nemělo být možné námitkou prekluze práva stanovit daň napadnout.
23. Stěžovatel v posuzované věci nebrojí proti pravomocnému nezměnitelnému individuálnímu správnímu aktu konstitutivní povahy, jímž mu byla doměřena daňová povinnost, nýbrž právě až proti následnému deklaratornímu rozhodnutí ohledně ex lege vznikajícího úroku z prodlení úhrady této daňové povinnosti. Jak už Ústavní soud uvedl, prekluze nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. V situaci kde existuje pravomocné rozhodnutí o vyměření daně a není zrušeno na základě opravného prostředku a daňový subjekt tuto daň neuhradí, vznikají z této vyměřené daně ze zákona úroky z prodlení, které jsou spjaty s existencí vyměřené daně.
24. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že v době, kdy správce daně vydal dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2013, rozhodný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 206/2017-39 ještě neexistoval a stěžovatel proti tomuto platebnímu výměru ani nepodal odvolání. Učinil tak ale proti platebním výměrům za jiná zdaňovací období, které následně vedlejší účastník zrušil a zastavil odvolací řízení, přičemž o následně vydaných platebních výměrech za úroky z prodlení rozhodl správce daně autoremedurou. Stěžovatel nijak nevysvětlil, proč ve vztahu k platebnímu výměru za květen 2013 postupoval jinak a nevyužil dostupných opravných prostředků. Pokud by tak učinil, na probíhající řízení by už pravděpodobně dopadly účinky výše uvedeného rozsudku a vedlejší účastník, případně správní soud, by musel přihlédnout k prekluzi z úřední povinnosti. Ostatně správce daně k prekluzi přihlédl ve vztahu k dalším 32 platebním výměrům, které stěžovatel odvoláním napadl. Skutečnost, že stěžovatel nevyužil řádného opravného prostředku v posuzované věci, nelze zhojit tím, že bude prekluzi namítat v jiném řízení.
25. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že jak správní orgány, tak soudy ve správním soudnictví jsou povinny přihlížet ve své rozhodovací praxi k prekluzi ex officio, a to právě vzhledem k její významnosti [nálezy ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387), ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399) nebo ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2701/08 (N 74/52 SbNU 711)]. V uvedených věcech šlo ale o soudní přezkum řízení o dodatečném vyměření daně. Lze pochopit, že stěžovatel namítá, že stejný přístup se má uplatnit i v soudním přezkumu navazujících řízení, v této věci konkrétně v soudním přezkumu úroků z prodlení. Stěžovatel ale pomíjí důležitý rozdíl. Rozhodnutí o dodatečném vyměření daně je pravomocné a svědčí mu tak presumpce správnosti aktu veřejné moci.
26. Jelikož se proti správnímu rozhodnutí, jímž bylo (nezákonně) rozhodnuto o samotné daňové povinnosti, stěžovatel neodvolal, pak daňové orgány a správní soudy s odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy práva náležejí bdělým, chránily svými rozhodnutími legitimní cíl, jež spatřovaly v požadavku právní jistoty a uplatnění zásady presumpce správnosti správních aktů, podle níž jsou správní akty považovány za bezvadné, tedy mající právní účinky, nejsou-li stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny.
27. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, právní moc vyjadřuje skutečnost, že určitá otázka je vyřešena s konečnou platností, je v ní nastolena právní jistota. Nezměnitelnost rozhodnutí znamená, že v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, nelze o věci nadále nebo znovu jednat. Je výrazem definitivního skončení rozhodovacího procesu. Závaznost rozhodnutí znamená, že věc je rozhodnuta konečně a nemůže být projednána v jiném řízení s týmž předmětem a subjekty (ne bis in idem). Vytváří se překážka věci rozhodnuté (res iudicata). Ústavní soud dodává, že právní jistota představuje jeden z nepominutelných znaků materiálního právního státu, které dávají jednotlivcům jistotu umožňující jim racionální volbu svého jednání, důvěru v prostředí, ve kterém se pohybují, či jim dávají možnost legitimní předvídatelnosti jednání veřejné moci. Jednou vydaná pravomocná rozhodnutí, která nebyla zrušena, vyvolávají právní následky a jejich správnost nelze zpochybňovat v dalších řízeních. To zaručuje, že pravomocně nastolený právní stav nebude neustále zpochybňován.
28. I presumpce správnosti aktu veřejné moci přitom naplňuje širší princip právní jistoty. Ze zásady presumpce správnosti aktu veřejné moci těží především jednotlivci. Pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, nemůže následně jednotlivce sankcionovat za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné [nález ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855)]. To se projevilo ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 . Z něj vyplývá, že presumpce správnosti aktu veřejné moci může vést i k tomu, že nesprávné poučení daňovým orgánem o možnosti podání mimořádného opravného prostředku může vést k prolomení objektivní prekluzivní lhůty. V uvedeném nálezu Ústavní soud ale zároveň zdůraznil, že stěžovatelka jednala jako bdělý účastník řízení. Jak už Ústavní soud uvedl výše, to samé nelze říci o stěžovateli v nyní posuzované věci a stěžovatel nadto naopak brojí proti presumpci správnosti platebního výměru za květen 2013.
29. Nelze přehlédnout, že prekluze byla založena na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo vydáno až po doměření daně. Tento judikát mohl dopadnout i na stěžovatelovu věc za předpokladu, že by stěžovatel proti platebnímu výměru podal opravný prostředek a řízení o něm by nebylo ještě ukončeno. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. I. ÚS 2331/19 (N 102/106 SbNU 155), při aplikaci principu incidentní retrospektivy dochází k užití nových judikaturních závěrů na probíhající řízení. Stěžovatel opravný prostředek nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci. Princip incidentní retrospektivy se neuplatní na pravomocně skončená řízení. Odlišný závěr by nepřípustným způsobem naboural právní jistotu účastníků řízení a znovuotevírání řízení pravomocně skončených na základě později uskutečněného judikaturního odklonu není bez dalšího v právním státě myslitelné. Ad absurdum by totiž při každém judikaturním odklonu mohla být napadána jakákoli, i několik let stará, pravomocná rozhodnutí. Obdobné zásady platí i v případě změny právní úpravy ve vztahu k pravomocným rozhodnutím vydaným předtím.
30. Stěžovatel se tuto skutečnost snaží překlenout tvrzením, že řízení o úroku z prodlení je jakýmsi samostatným řízením, kde lze pozdější judikaturní odklon uplatnit. Toto tvrzení nicméně popírá dlouhodobou a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které v řízení týkajícím se úroku z prodlení nelze úspěšně napadnout a zpochybňovat samotnou daňovou povinnost. Ústavní soud přitom nebude do této ustálené judikatury správních soudů zasahovat. Nejvyšší správní soud je tím orgánem, kterému přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, jak ostatně předvídá mechanismus popsaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní [nález ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20 (N 233/103 SbNU 372)].
31. V posuzované věci existuje pravomocné rozhodnutí, které nebylo "odklizeno" prostřednictvím opravných prostředků. Jakkoli Ústavní soud ve své dřívější judikatuře konstatoval, že k prekluzi daňové povinnosti musí správní orgány i soudy přihlédnout ex officio, bylo tomu tak pouze v samotném řízení o vyměření daně. Tyto závěry nelze rozšiřovat na případy, jakou je posuzovaná věc. Pokud by tak Ústavní soud učinil, šlo by o výrazný zásah do právní jistoty, která představuje jeden z nepominutelných znaků materiálního právního státu a která zaručuje, že jednou pravomocně nastolený právní stav nebude dále zpochybňován v jiných řízeních.
32. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu