Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 sp. zn. 22 Co 110, 111, 112/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek ve výrocích týkajících se výživného pro nezl. děti (nezl. V. S., nezl. N. S.) v prvním a druhém odstavci s tím, že se jím cítí dotčen na svém základním právu na spravedlivý proces. Odvolací soud v řízení objektivně nezjistil skutkový stav věci, neprovedl řádně dokazování a nepřihlédl ke změně majetkových poměrů stěžovatele (ztráta zaměstnání, placení finančních závazů, darování nemovitosti rodičům, odůvodněné životní náklady atd.). Soud učinil skutková zjištění, která se nezakládala na pravdivých skutečnostech, a z nich vyvodil nesprávné právní závěry. V rovině podústavního práva vyslovil přesvědčení, že v řízení byla porušena procesní ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. a § 132 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud měl námitky po stránce procesní i hmotněprávní řádně vyhodnotit a dle významu uváděných skutečností případně učinit odpovídající skutkové závěry a řádně se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic. Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (
I. ÚS 3143/08
,
,
I. ÚS 1924/08
) a tvrdil, že v řízení bylo dotčeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ústavní stížností brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 (22 Co 110, 111, 112/2012-359). Odvolací soud ve věci péče o nezl. V. S. a nezl. N. S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů k odvolání stěžovatele i matky nezl. dětí Z. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. září 2011 (20 Nc 2/2011-198). Dále rozhodoval k odvolání matky proti usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. prosince 2011 (20 Nc 2/2011-241) a ze dne 4. ledna 2012 (20 Nc 2/2011-286) ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2012 (20 Nc 2/2011-286). Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo proti soudu I. stupně zvýšeno. Výživné pro nezl. V. stanoveno na 10 000 Kč měsíčně a pro nezl. N. činí 7 000 Kč měsíčně a v ostatním, tj. že stěžovatel je povinen platit stanovené výživné na vedlejšího účastníka nezl. V. s účinností od 15. 12. 2010 a na vedlejšího účastníka nezl. N. s účinností od 23. 3. 2011 k rukám matky nezl. dětí Z. S. do každého 15. dne v měsíci předem s tím, že tato úprava platí i po rozvodu. Současně bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o změně dluhu na výživném pod bodem III. tak, že dluh na výživném pro nezl. V. za dobu od 15. 12. 2010 do 30. 4. 2012 činí 91 503 Kč a pro nezl. N. za dobu od 23. 3. 2011 do 30. 4. 2012 činí 77 032 Kč, které je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezl. dětí ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále byl rozsudkem odvolacího soudu změněn výrok o styku stěžovatele s nezl. V. pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s ním 1x za 3 týdny od pátku 18,00 hodin do neděle 19,00 hodin, jeden týden v měsíci únoru s tím, že termín zimní dovolené matce nezl. dětí oznámí do 15. 12. předcházejícího roku, jakož i jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu s tím, že termín letní dovolené oznámí do 30. 4. toho kterého roku a že v období letních prázdnin a zimní dovolené stěžovatele neplatí běžný styk, jinak byl rozsudek soudu I. stupně ohledně předávání nezl. a povinnosti matky nezl. dětí ke styku je připravit potvrzen. Usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. ze dne 14. 12. 2011 č. j. 20 Nc 2/2011-241 bylo potvrzeno. Odvolání vedlejšího účastníka matky nezl. dětí proti usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. a nezl. N. ze dne 4. 1. 2012 č. j. 20 Nc 2/2011-286 bylo odvolacím soudem odmítnuto. III. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.
Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti. Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně. Zdůraznil (např. nález
sp. zn. III. ÚS 103/99
, N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 94/97
(N 85/8 SbNU 287) uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti. Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nezl. dětem o stanovení širšího styku a nižšího výživného (nezl. V. 2 000 Kč, nezl. N. 1 000 Kč), neboť se podstatně změnily jeho majetkové poměry (stal se uchazečem o zaměstnání a pobírá podporu). Podle ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.
Podle věty první ustanovení § 86 odst. 1 zákona o rodině, nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Dále je v rozhodnutí třeba stanovit počátek vyživovací povinnosti, výši nedoplatku a způsob jak má být nedoplatek uhrazen. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Při rozhodování o výživném se přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče a příjmům reálně možným, ale k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku. S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že odvolací soud do svých úvah o výši výživného promítl veškeré skutečnosti, které měly pro rozhodnutí relevanci. Odvolací soud dospěl k závěru, že od doby rozhodování soudu I. stupně došlo k řadě nových skutečností, jakož i ke změně postojů rodičů k některým otázkám týkajícím se jejich společných dětí, které mohou ovlivnit správnost rozhodování v dané věci. Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že stanovená částka se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení § 91 zákona o rodině. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěrům, které opřel o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnil v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních § 132, § 153, § 155 a násl. o. s. ř. V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Odvolací soud při posuzování majetkových poměrů vzal v úvahu potřeby nezletilých dětí a jejich matky s ohledem na reálné schopnosti a možnosti otce jako odborníka v IT dosahovat nadprůměrného výdělku minimálně 80 tis. Kč čistého měsíčně. Pokud stěžovatel dlouhodobě do února 2012 dosahoval tohoto příjmu a začal podnikat, není to důvodem ke snížení výše stanoveného výživného k nezl dětem. Odvolací soud vzal v úvahu ostatní okolnosti mající vliv na jeho majetkové poměry. Stěžovatel opustil společnou domácnost, v jeho domě bydlela matka i s jeho dětmi. Stěžovatel požadoval doplatky medií po matce jejich nezl. dětí a poté nechal odpojit elektřinu, aby dosáhl jejího vystěhování. Matka musela zajistit jiné bydlení pro sebe i děti. Stěžovatel převedl dům na svoji matku, která nyní hradí jeho hypotéku, kterou převzala z hypotečního úvěru. Stěžovatel dále vlastní byt, který pronajímá a nepochopitelně jeho provoz dotuje z vlastních zdrojů. Žádné náklady spojené s jeho bydlením neprokázal. Odvolací soud vzal v úvahu, že stěžovatel má tři vyživovací povinnosti, a to k dětem a jejich matce. Matka je na rodičovské dovolené, o děti celodenně pečuje a tím zcela vyvažuje svoji vyživovací povinnost k nim. Děti mají právo podílet se na hmotné a životní úrovni rodičů, přičemž zcela jistě při uvažované výdělkové schopnosti otce odpovídá její výše částkám, které určil odvolací soud pomocí dílové metody.
Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a dětem přiznaly výživné a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil rozhodnutí, proč doplnil dokazování, ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. K tomu Ústavní soud dodává, že pro řízení o úpravě výživy a výchovy nezletilých dětí se uplatňuje zásada clausula rebus sic stantibus, podle níž změna poměrů umožňuje kdykoliv nové posouzení a případnou změnu rozsahu dosud stanovené úpravy vztahů. Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Podle § 99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu