Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radovana Vítka, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2015, č. j. 30 Cdo 873/2015-477, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 30 Co 365/2014-425, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2014, č. j. 10 C 30/2013-387, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1 odst. 1, v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 411 939 451,44 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 %. K odvolání Městský soud v Praze citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že poté, co uzavřel smlouvu, jíž se zavázal vložit do základního kapitálu akciové společnosti nemovitosti, které vlastnil, a akcie této společnosti následně úplatně převést na třetí osobu, byl vzat do vazby, současně byl zajištěn jeho majetek a stěžovateli bylo zakázáno jím nakládat. Uvedenou smlouvou byl stanoven termín pro transakci, který však marně vypršel v době jeho vazebního stíhání a zajištění majetku. Poté, co byl z vazby propuštěn, pokusil se převod dokončit, smluvní partner však již nejevil o naplnění smlouvy zájem a dožadoval se smluvní pokuty ve výši 300 000 000 Kč, o které bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 411 939 451,44 Kč. Řízení o následné žalobě na zrušení rozhodčího nálezu nebylo doposud dokončeno (řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 68 C 142/2011), a proto stěžovatel uvedenou částku zaplatil.
Vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno, uplatnil proti České republice nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. O jeho žalobě rozhodly soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v tom, že soudy nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou - v důsledku toho dospěly k chybnému závěru o nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu; k tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být jednotlivec odškodněn za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben, jestliže se prokáže, že trestnou činnost nespáchal ( sp. zn. II. ÚS 1540/11 , sp. zn. II.
ÚS 590/08 , či sp. zn. II. ÚS 1667/12 ). Uvádí také, že hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo svévolné a že tento soud učinil skutková zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování. Argumentuje i tím, že se dovolací soud nezabýval jeho dovoláním v celém rozsahu, nevypořádal se s jeho uplatněnými námitkami a rozhodnutí dostatečně odůvodnil ( sp. zn. II. ÚS 1257/15 ). Polemizuje se závěry odvolacího soudu, celou řadu z nich považuje za hypotetické, ničím nepodložené úvahy, namítá, že Městský soud v Praze neprovedl jím navržené důkazy, aniž by takový postup dostatečně odůvodnil, respektive, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutí, kterým byl vzat do vazby a byl omezen v dispozici se svým majetkem, je bezprostřední příčinou toho, že nedostál svému závazku. Ačkoliv stěžovatel předložil obsáhlou argumentaci, skutečností zjištěnou obecnými soudy je, že měl možnost oznámit orgánům činným v trestním řízení, že mu v souvislosti se zajištěním majetku hrozí vznik škody, avšak této možnosti nevyužil. Nedá se tedy říct, že by vynaložil dostatečné úsilí splnit závazek, pokud vůbec nereagoval na výzvu soudu k tomu, aby sdělil, zda a kdo má předkupní nebo jiné právo k majetku. Stěžovatel byl zastoupen advokátem již při sepisu smlouvy, a přesto nebyl schopen (ochoten), sdělit ani on ani jeho zástupce, že existuje uváděný závazek. Věc začal řešit stěžovatel teprve v okamžiku, kdy byl z vazby propuštěn, tedy až po uplynutí lhůty ke splnění povinnosti. Proto nelze hledat příčinu neplnění povinností ve vydaném rozhodnutí, nýbrž v pasivitě stěžovatele.
Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, k čemuž je vhodné uvést, že Ústavnímu soudu přísluší zasahovat do otázky hodnocení důkazů obecnými soudy jedině ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé (např. sp. zn. III. ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 , sp. zn. II. ÚS 182/02 či sp. zn. IV. ÚS 570/03 ). Projednávaný případ touto výjimečnou situací není, neboť není tvrzený rozpor mezi právními závěry a rozhodnutími.
K další argumentaci stěžovatele nezbývá než dodat, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud v rozhodnutí podrobně reagoval na každou jednotlivou námitku či argument účastníka, ale postačí, že se v rozhodnutí vypořádá s těmi, které jsou pro řízení relevantní, a to takovým způsobem, aby bylo zřetelně odvoditelné, z jakého důvodu nemůže obstát stěžovatelem uplatněný nárok. Všechna napadená rozhodnutí jsou logicky odůvodněná a provedené důkazy korespondují s právními závěry. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné nedostatky, které by nasvědčovaly porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, a ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu