Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2023 č. j. 4 To 129/2023-303 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. září 2023 č. j. 2 T 84/2021-284, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 17. 8. 2021 č. j. 2 T 84/2021-213 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2021 č. j. 8 To 281/2021-241 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 3 T 25/2021, jehož výrok o trestu byl zrušen, a dále za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž stěžovatele uznal vinným Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. 2 T 10/2021, jehož výrok o trestu byl též zrušen, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu v délce trvání třiceti šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Stěžovateli byla uložena povinnost se v rámci stanoveného dohledu pravidelně hlásit u pověřené Probační a mediační služby (dále jen "PMS"), střediska Karviná, a to s počátečním intervalem dohledu jedenkrát měsíčně.
3. Městský soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel výše uvedený trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců vykoná a podle § 86 odst. 4 trestního zákoníku a § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevyhověl uloženým podmínkám, neboť nedostatečně plní dohled PMS, protože se ke sjednaným konzultacím nedostavuje, aniž by předložil jakoukoliv objektivní omluvu.
4. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely z domněnky, podle které neplnil stanovený program PMS, což se nezakládá na pravdě. Z tohoto předpokladu následně dovodily, že stěžovatel nevedl řádný život. Stěžovatel připouští, že nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Současně však zdůrazňuje, že kdyby soud konkrétní povinnosti odsouzenému nestanovil, je nutné pod pojmem řádný život chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody.
6. Podle stěžovatele obecné soudy k požadavku vedení řádného života přistoupily velmi formalisticky a vyjádřily názor, že měl beze zbytku dodržovat stanovený program PMS, a nečinil-li tak, nemůže očekávat další benevolence ze strany soudu pro svůj laxní přístup; není však namístě požadovat po odsouzených, aby najednou byli dokonalí a beze zbytku dodržovali vytyčený program. Soudy vždy musí posuzovat důvody nedodržení stanovených programů a vývoj pachatele. Tento požadavek vyplývá z principu individualizace, který vyjadřuje základní nastavení právního státu, že s osobou je nutné jednat jako s jedinečným subjektem, a nikoli jako s generickým objektem. Při hodnocení potenciálních překročení podmínek běžného života je důležité reagovat jak na chování, tak na postoje odsouzeného, což je klíčové pro správná rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody nebo o změně alternativních sankcí. Cílem systému by mělo být usměrnění odsouzeného, což odpovídá smyslu trestání, aby se zajistila ochrana společnosti před protiprávním jednáním. K dosažení opravdové změny v chování odsouzeného je nutné umožnit mu vysvětlení jeho činu. Přitom motivace za tímto jednáním je rozhodující pro soudní verdikt o tom, zda nařídit vykonání trestu, či o vhodnosti alternativních opatření, která povedou k návratu k poctivému životu a dlouhodobému zajištění společenské bezpečnosti. Soud by měl mít v tomto procesu rozhodování prostor pro své uvážení a neměl by reagovat pouze formálně na porušení sledovacích pravidel.
7. Stěžovatel připomíná, že dohled původně vykonával u střediska PMS v Karviné, následně v Ostravě. Stanovená frekvence konzultací jednou měsíčně byla prodloužena na setkání jednou za 2 až 3 měsíce, nedostavil-li se stěžovatel na konzultaci, omlouval se včas, nikoliv až s několikadenním zpožděním. Sdělení PMS, že omluvy nebyly včasné, zřejmě vychází z toho, že stěžovatel se na středisko PMS nedovolal. Důvodem neúčasti nebylo to, že na termín zapomněl, ale jeho pracovní povinnosti. Vždy se domluvil na náhradním setkání, které proběhlo. Ze zprávy PMS a v důsledku toho ani z usnesení městského soudu není patrné, zda se dohledová jednání konají aspoň v náhradním termínu či zda k nim už nedocházelo. Nedostavení se na stanovený termín dohledového jednání je porušením podmínek dohledu, avšak nikoli natolik závažné porušení, aby mělo být důvodem pro rozhodnutí, že vykoná trest odnětí svobody.
8. Krajský soud vycházel z obsahu sdělení PMS ze dne 2. 8. 2023, ve kterém bylo uvedeno, že se stěžovatel nedostavoval včas na sjednané schůzky, nekomunikoval a neplnil podmínky dohledu, nicméně z předložených polohových služeb vyplývá, že stěžovatel se opakovaně dostavoval do sídla PMS v Karviné či Ostravě právě za účelem plnění stanoveného dohledu. Tvrzení krajského soudu, že je nutné považovat "za rozhodující" sdělení PMS ze dne 2. 8. 2023, nelze označit za vypořádání rozporů mezi údaji v předmětném sdělení a tvrzení stěžovatele podpořeného polohovými službami jeho mobilního telefonu. Úvahy obecných soudů obsažené v napadených usnesení vedoucí k závěru, že stěžovatel neplnil stanovený program dohledu, nepředstavují odůvodnění, že zavdal příčinu k nařízení podmíněně odloženého trestu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. Námitky stěžovatele směřují proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K tomu Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i při rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody, přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 ).
13. Trestní zákoník v § 86 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi věci a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu.
14. K zodpovězení otázky, zda takovou relevantní příčinu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (srov. stěžovatelem zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 2640/18 ).
15. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení s dohledem na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názory, jež uplatnily, nevykazují nedostatek výstižnosti. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad (včetně dovozených v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatel poukazuje) nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v usneseních obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je jejich výrok založen.
16. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nedostavil-li se na konzultace stanovené PMS, svoji nepřítomnost vždy řádně a včas omluvil a dohodnul si náhradní termín. Oproti tomu, obecné soudy vycházely ze zprávy pověřené PMS - střediska Karviná, podle které stěžovatel dohled zahájil dne 13. 12. 2021 s počátečním intervalem konzultací jedenkrát měsíčně, na první konzultace se řádně dostavoval a zpočátku tak podmínky dohledu plnil, nicméně následně se opakovaně přestal na sjednané konzultace bez omluvy dostavovat, kdy PMS jen telefonicky sděloval s několikadenním zpožděním, že se k dohledu nedostavil z důvodu, že na termín schůzky zapomněl, což se dělo opakovaně, přičemž žádný závažný důvod k neúčasti u dohledu stěžovatel nedoložil, v důsledku čehož neplnil jeho podmínky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s touto zprávou PMS, nicméně její kritiku situuje do obecné roviny tvrzením, že se omluvil vždy řádně (tj. nikoli s několikadenním zpožděním a s vysvětlením důvodů) a na náhradní termín se dostavil. Stěžovatel však Ústavnímu soudu nepředložil důkazy, že tomu tak skutečně bylo, přičemž z přiloženého výpisu polohy mobilního telefonu se toliko podává, že se v konkretizované době nacházel v lokalitě, kde sídlí PMS - středisko Karviná či Ostrava. Obecné soudy však nekonstatovaly, že se stěžovatel vůbec nedostavoval na konzultace PMS, nýbrž mu vytýkaly výše popsaný laxní přístup k dodržování odpovídajících povinností, v němž shledaly neplnění podmínek dohledu.
Ústavní soud v této souvislosti znovu zdůrazňuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva.
17. Obecné soudy též poukazovaly, že v trestní věci vedené Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 134/2021 byl podán návrh na přeměnu trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, neboť stěžovatel odpracoval z trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin pouze 21 hodin a ke dni 20. 8. 2023 mu skončila zákonná roční lhůta pro výkon trestu. Stěžovatel se k tomuto konstatování v ústavní stížnosti nevyjadřuje, tj. ani nezpochybňuje, že z trestu obecně prospěšných praxí odpracoval jen méně než desetinu stanoveného počtu hodin. Není přitom na Ústavním soudu, aby suploval roli navrhovatele a domýšlel vlastní argumentaci, na jejímž základě by napadené akty podroboval přezkumu.
18. Krajský soud rovněž konstatoval, že z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 4. 2022 č. j. 1 T 134/2021-123 vyplývá, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti v období mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku městského soudu ze dne 17. 8. 2021 č. j. 2 T 84/2021-213 a rozsudku krajského soudu ze dne 19. 10. 2021 č. j. 8 To 281/2021-241. Stěžovatel se této trestné činnosti nedopustil po uložení dohledu, nicméně poté, co již byl odsouzen v dané trestní věci k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a poté, co si proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze do výroku o trestu. Podle krajského soudu nelze takovou skutečnost hodnotit ve prospěch stěžovatele, naopak jednoznačně svědčí pro závěr o absenci poučení z trestního řízení a samotného odsouzení a nerespektování řádného vedení života.
19. Obecné soudy též upozornily, že městský soud v předmětné věci (tj. rozhodování, zda stěžovatel vykoná trest odnětí svobody) nařídil veřejné zasedání, avšak stěžovatel, ačkoliv mu bylo vyrozumění o jeho konání řádně doručeno do datové schránky, se k němu nedostavil. Proto městský soud konal veřejné zasedání ve stěžovatelově nepřítomnosti.
20. Porušení stěžovatelových práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že krajský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání [srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů soudu prvního stupně (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání [srov. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10
(N 90/61 SbNU 405)]. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu