Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Michalem Burčekem, advokátem, sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 734/2021-472, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 sp. zn. 9 To 4/2021, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2020 č. j. 1 T 112/2018-352, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 1 T 48/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel navrhuje, aby mu byla podle § 83 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů zastoupení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě účastenství (návodu) podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku, za který ho odsoudil podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně obvodní soud stěžovatele (společně se spoluobviněnými) podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby podané státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 24. 4. 2015 sp. zn. 1 ZT 70/2013 pro skutek, ve kterém bylo touto obžalobou spatřováno spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obvodního soudu inkriminovaná trestná činnost stěžovatele spočívala - ve stručnosti uvedeno - v tom, že stěžovatel nabídkou nové práce s vyšším finančním ohodnocením přiměl konkretizovanou osobu k neoprávněnému získání bankovního úvěru ve výši 250 000 Kč na základě nepravdivého potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, které jí sám vystavil.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali státní zástupce a stěžovatel odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných proti zprošťujícímu výroku a ve vztahu ke stěžovateli také do výroku o trestu. Odvolání stěžovatele směřovalo do výroku o vině a trestu. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve zprošťujících výrocích týkajících se stěžovatele a spoluobviněných a dále ve výroku o trestu uloženému stěžovateli. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl podle § 256 trestního řádu.
4. Stěžovatel proti usnesení městského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1514/2017 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné. Shledal, že za situace, kdy výrok o trestu nenabyl právní moci, je vyloučeno podat dovolání toliko do výroku o vině. Proto je nezbytné vyčkat i rozhodnutí o trestu, případně o ochranném opatření nebo o upuštění od potrestání.
5. V průběhu nového projednání věci obvodní soud usnesením ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. 1 T 48/2015 podle § 23 odst. 1 trestního řádu věc stěžovatele vyloučil ze společného řízení a nadále byla vedena pod sp. zn. 1 T 112/2018. Následně obvodní soud (poté, co jeho další dva rozsudky byly zrušeny městským soudem) rozsudkem ze dne 16. 11. 2020 sp. zn. 1 T 112/2018 stěžovatele uznal vinným zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (jednání pod bodem 1. skutkové věty výroku jeho rozsudku) a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (jednání pod bodem 2. skutkové věty výroku jeho rozsudku). Za uvedené trestné činy a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku z rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uložil obvodní soud stěžovateli podle § 189 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 68 odst. 1, 2 a 5 trestního zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle obvodního soudu spočívalo jednání pod bodem 1. v tom, že stěžovatel jako zaměstnanec obchodní společnosti X, sjednával dívky pro práci v klubu A. na pozice striptýzové tanečnice a VIP společnice, a to osobně i prostřednictvím inzerátů umístěnými na veřejnosti dostupných internetových portálech, následně je lákal k provozování prostituce a blíže popsaným způsobem z této jejich činnosti získával finanční prospěch. Jednání pod bodem 2. podle obvodního soudu spočívalo v e-mailové komunikaci stěžovatele se zájemkyněmi o práci v erotickém klubu D. a ve schůzce s jednou z těchto zájemkyň, kterou zavedl do erotického podniku K., kde jí nabízel, aby poskytovala sexuální služby za úplatu.
6. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 9 To 4/2021 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.
8. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu ve formě účastenství (návodu) v rozporu s ústavněprávními normami. Důkaz výslechem svědka H. nebyl proveden v souladu s § 100 a § 101 odst. 1 trestního řádu, neboť uvedený svědek nebyl řádně poučen při hlavním líčení, a to zejména o povinnosti vypovídat pravdu. Stěžovatel zpochybňuje důkazy, které ho mají usvědčovat (výpověď svědkyně F., výpis z účtu, výpověď svědka H., výpověď spoluobviněného J., značná spotřeba peněz), přičemž vytýká, že netvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, a následně jednotlivé důkazy podrobně rozebírá a hodnotí. Zdůrazňuje, že městský soud usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 přijal za své závěry obvodního soudu a potvrdil je, přičemž se blíže nezabýval jeho obhajobou z pohledu ostatních provedených důkazů, takže soudy hodnotily důkazy jednostranně a v jeho neprospěch. Výpověď svědkyně F., která byla stíhána odděleně, nelze považovat za věrohodnou, neboť měla významný osobní zájem na věci, a vypovídala v rané fázi vyšetřování, když ještě nebylo rozhodnuto ve věci jejího vlastního trestního stíhání. Z hlediska důkazního standardu jde o tvrzení proti tvrzení. O finančních částkách zaslaných jmenované svědkyni uvádí, že tuto skutečnost opakovaně vysvětlil tak, že šlo o půjčky na nájemné, nikoliv o splátky úvěru. Vůči svědkovi H. uvádí, že jeho výpověď je zmatená a bez důkazní hodnoty, přičemž tento svědek nebyl před výslechem u hlavního líčení řádně poučen o svých právech a povinnostech. Rovněž výpověď svědka J. považuje stěžovatel za postrádající důkazní hodnotu. Závěr soudů o jeho značné spotřebě peněz v uvedeném období a implicitně stanoveného motivu jeho jednání považuje za nepodložený a neodpovídající skutečnosti. Namítá rovněž porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
9. K přečinu kuplířství ve stadiu pokusu stěžovatel namítá, že se městský soud nezabýval jeho námitkami, v usnesení vyslovil pouze obecné závěry, což nelze považovat za řádné odůvodnění, proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné a má znaky svévole. Stěžovatel rozebírá výpověď svědkyně M., k pojmu společnice a její věrohodnosti z pohledu toho, jak ona chápe slovo "společnice". Poukazují-li soudy na skutečnost, že svědkyně dokázala poměrně přesně popsat prostory klubu K., nelze vyloučit, že je znala ze své předchozí praxe, jelikož se v minulosti živila jako prostitutka. Protože důkazy, které byly k jeho návrhu provedeny, nezapadaly do předem načrtnutého scénáře orgánů činných v trestním řízení, soudy je vyhodnotily jako nepodstatné (srov. výpověď svědkyně G. či svědka R.). Rozporuje závěry soudů o věrohodnosti jednotlivých svědkyň, když na jedné straně svědkyně I. Č., A. L., M. L. považují za nevěrohodné, na druhé straně výpovědi svědkyně M. pokládají za věrohodné, ačkoliv disponují několika důkazy zpochybňující její věrohodnost. Podle názoru stěžovatele uvedený rozpor, tedy nekritické a jednostranné hodnocení důkazů v jeho neprospěch obecnými soudy, představuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. Ke zločinu kuplířství stěžovatel dovozuje, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům. Soudy podle jeho názoru rezignovaly na prokázání jeho viny a na zásadu bezprostřednosti a ústnosti ve spojení se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudů je založeno na principu kolektivní viny, založené na tom, že byli-li v samostatně vedené věci spoluobžalovaní uznáni vinnými, tak že musí být automaticky vinen i on. Odkaz obvodního soudu na usnesení městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, kterým bylo uloženo obvodnímu soudu hodnotit důkazy komplexně, nikoliv izolovaně, nelze chápat jako pokyn k jednostrannému hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele, avšak soud bezdůvodně relativizoval vypovídající hodnotu důkazů. Stěžovatel namítá, že nebyl proveden žádný důkaz o jeho vědomosti o poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A., když pouze svědkyně B. připustila sex za úplatu. Zdůrazňuje, že žádná ze slyšených svědkyň ho nepoznala. Namítá spekulativní závěry soudů o zlákání žen k provozování prostituce a jeho vědomosti o této skutečnosti. Současně vyjadřuje přesvědčení o předpojatosti soudu k jeho osobě s odkazem na konkretizované body rozsudku obvodního soudu.
11. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu. Dovozuje, že Nejvyšší soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a nevypořádal se s vytýkanými vadami rozhodnutí soudů nižších stupňů způsobem, který je na jejím základě očekávatelný.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Nejvyšší soud přezkoumal k podanému dovolání výroky o vině nejen ohledně přečinu kuplířství ve stadiu pokusu a zločinu kuplířství, ale též ohledně uvěrového podvodu spáchaného formou návodu, kterým byl stěžovatel uznán vinným usnesením městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, výrok o trestu ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu nabyl právní moci usnesením městského soudu ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 9 To 4/2021. V řízení o ústavní stížnosti jsou tedy přezkoumatelná rovněž rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným úvěrovým podvodem.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
18. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
19. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky shora vymezených trestných činů a dokazování k nim.
20. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
21. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
22. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ).
23. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
24. Stěžovatel v souvislosti s těmito skupinami vad uplatnil námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.
25. Jde-li o přečin úvěrového podvodu ve formě účastenství (návodu), stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědkyně F. Obecné soudy nicméně ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že tato svědkyně (jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 3 trestního řádu) po celou dobu trestního řízení vypovídala neměnně, navíc věrohodnost její výpovědi (která podle soudů nevykazovala záměr trestní odpovědnost "přenést" na stěžovatele) podporují další provedené důkazy, zejména výpověď svědka J., který uvedl, že předmětné potvrzení o zaměstnání svědkyně nepodepsal a že použité razítko nikdy neviděl, resp. že si je musel opatřit stěžovatel. Její výpověď potvrdil i obsah výpisu z bankovního účtu, ze kterého se podávalo, že půjčku platil stěžovatel. Oproti kritice uplatňované stěžovatelem tedy nešlo o situaci tzv. "tvrzení proti tvrzení", neboť "tvrzení" jmenované svědkyně měla oporu v dalších důkazních prostředcích, z nichž podle soudů vyplývaly obdobné poznatky (srov. rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015, str. 12-15, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, str. 19-20). Obecné soudy se zabývaly též poučením svědka H. podle § 100 a 101 trestního řádu. Soudy vycházely z jeho výpovědi z přípravného řízení, kde byl poučen řádně. Jeho sdělení ke svědkyni F. přitom soudy považovaly za "poněkud zmatečné" a přikládaly mu jen omezenou relevanci.
26. K přečinu kuplířství ve stadiu pokusu lze konstatovat, že věrohodností výpovědi svědkyně M. se obvodní soud zabýval v bodech 88. až 90. a 96. rozsudku ze dne 16. 11. 2020 sp. zn. 1 T 112/2018, přičemž provedl i důkazy, které stěžovatel navrhl (výpověď svědků S. G., M. R.). Obecné soudy poukázaly též na skutečnost, že dotyčná svědkyně dříve stěžovatele neznala, proto neměla zájem ho křivě obvinit. Podle závěrů soudů její výpověď podporuje též obsah e-mailové komunikace, přičemž byla vyvrácena stěžovatelova obhajoba, podle které předmětnou e-mailovou schránku nepoužíval (srov. body 92. až 94. téhož rozsudku obvodního soudu). Shodně vyznívají poznatky získané ze záznamů telekomunikačního provozu.
27. U zločinu kuplířství obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel o poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. věděl a s ostatními spoluobviněnými se na provozování prostituce podílel. V této souvislosti lze odkázat na body 5. až 8., 11. až 13., 15. až 87., 92. až 95. rozsudku obvodního soudu. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel osobně i prostřednictvím inzerátů umístěných na internetových portálech veřejnosti přístupných nabízel pracovní příležitosti v obchodní společnosti X, když z obsahu těchto inzerátů je zřejmé, že jde o poskytování sexuálních služeb, byť znění inzerátu bylo jistým způsobem zastřené. Dále dovodily, že dívky v podniku A. měl "na starost" právě stěžovatel (obecné soudy odkazovaly na odposlechy ze dne 6. 12. 2012, 24. 12. 2012, 2. 1. 2013 a 10. 1. 2013), který byl v telefonních hovorech označený za "pasáka". O poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. vypovídala řada svědků (i v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 1 T 48/2015). Obecné soudy odkazovaly na SMS zprávy o počtu přítomných hostů, počtu poskytnutých služeb, počtu přítomných dívek, postupech, jak dostat do podniku nové dívky, jak dívky vyplácet, kolik jim platit a kdy, kolik se za večer utržilo, kolik utratilo (srov. odposlechy hovorů ve dnech 30. 12. 2012, 6. 1. 2013 a 4. 2. 2013). O poskytování těchto služeb podle soudů svědčí i odposlechy provedené po zadržení některých obviněných. Dále si soudy všímaly faktur za "mimořádně vysoké množství praných prostěradel a ručníků". Podle závěrů obecných soudů stěžovatel měl několik let na starost reklamační a propagační činnost, ale zejména nabírání nových společnic a tanečnic do podniku A., tudíž mu muselo být a bylo zřejmé, jaké činnosti jsou zde provozovány.
28. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, avšak jeho polemika nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentací řídily.
29. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
30. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
31. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
32. Vzhledem k výsledku řízení nejsou naplněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto Ústavní soud o stěžovatelově návrhu nerozhodoval samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu