Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 5 Tdo 636/2022-2714, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021 sp. zn. 7 To 89/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2021 č. j. 3 T 7/2017-2498, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, práva věcného břemene doživotního užívání nemovitostí specifikovaných ve výroku o trestu. Zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se stěžovatel dopustil tak, že společně s již zesnulou účetní J. P. v době od roku 2009 do roku 2013 upravili jeho účetnictví jako podnikatele tak, aby došlo k ponížení jeho daňové povinnosti, čímž byla zkrácena daňová povinnost celkem o 10 160 243 Kč. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku se stěžovatel dopustil tím, že společně s obviněnou B. a se svou obviněnou manželkou, J. Z., poté, co Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani, vydal dne 30. 9. 2013 zajišťovací příkazy ukládající stěžovateli složit na účet správce daně jistotu k zajištění dosud nestanovené výše daně, namítl stěžovatel chybné doručení těchto příkazů, přičemž dne 14. 10. 2013 podala J. Z. Katastrálnímu úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov návrh na vklad vlastnického práva, a to na základě antedatované darovací smlouvy a antedatovaný notářský zápis o zúžení společného jmění budoucích manželů. Tím bylo dosaženo vkladu vlastnického práva J. Z. k nemovitostem, které však ve skutečnosti byly předmětem společného jmění manželů.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť právní kvalifikace skutku sice byla nesprávně označena, nicméně bylo zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
5. Stěžovatel tvrzené porušení svého základního práva spatřuje v neúplných a nesprávných skutkových zjištěních, v nesprávném hodnocení důkazů, v neprovedení důkazů nutných k náležitému zjištění skutkového stavu a v nenapravení právních vad napadených rozhodnutí.
6. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který neuznal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, čímž zasáhl do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyla správně zjištěna výše rozsahu krácení daně, kdy do výše daně, která měla být krácena, bylo zahrnuto i daňové penále. S ohledem na listinné důkazy v soudním spise krajského soudu je však zřejmé, že výše krácené daně je nižší a neodpovídá škodě velkého rozsahu.
7. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se způsobem, jakým byl hodnocen důkaz trestním oznámením, které stěžovatel podal na svou účetní J. P., v součinnosti s níž měl ponižovat svou daňovou povinnost. Stěžovatel uvádí, že předmětné trestní oznámení podal, protože se domníval, že své daňové povinnosti plní řádně a nebyl si vědom daňových nedoplatků.
8. Stěžovatel dále odmítá zahrnutí roku 2012 do období rozhodného pro výši zkrácené daně, neboť za uvedený rok mu bylo účetnictví odcizeno a daň byla vyměřena toliko tzv. pomůckami, což nemohlo přivodit úmyslnou formu zavinění.
9. Dále stěžovatel brojí proti skutečnosti, že nebyl vyslechnut znalec Ing. Korynta, přestože o jeho výslech žádal.
10. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud věc projednat, jelikož mu nepřísluší dovozovat zásadní či méně zásadní nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně souladné interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky rozporující zjištěný skutkový stav (stěžovatel takto rozporuje zejména rozsah zkrácené daně) a námitky týkající se hodnocení důkazů (stěžovatel zpochybňuje, že daň zkrátil úmyslně, svou vinu přenáší na účetní, zesnulou J. P.). Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu.
Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
To stěžovatel sice výslovně nenamítá, avšak Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i v tomto ohledu, přičemž neshledal rozpor mezi provedenými důkazy, na jejichž základě byl stabilizován skutkový stav, a právními závěry ze skutkových zjištění vyvozenými.
14. Z napadených rozhodnutí, zejména z rozsudku krajského soudu, vyplývá, že skutkový stav byl plně ustálen, neboť v průběhu dokazování v hlavním líčení bylo postaveno najisto, že stěžovatel si byl vědom fiktivních faktur, pomocí nichž docházelo po dobu několika let ke krácení jeho daňové povinnosti (zejména rekonstrukce účetnictví stěžovatele, svědecké výpovědi dodavatelů, kteří potvrdili fiktivnost faktur, svědecká výpověď J. P.). Na tomto závěru soudů by ničeho nemohl změnit ani stěžovatelem navrhovaný výslech znalce Ing.
Korynty, jehož stěžovatel však v průběhu veřejného zasedání před vrchním soudem vyslechnout nenavrhl (jak vyplývá z protokolu z veřejného zasedání ze dne 14. 12. 2021). Rozsah, v jakém byla daň zkrácena, byl taktéž stanoven přezkoumatelným způsobem, když byl dán rozdílem mezi skutečně odvedenou daní a výší daně, která měla být odvedena za předpokladu, že by do účetnictví stěžovatele nebyly zahrnuty fiktivní doklady. Jde-li o zahrnutí penále do rozsahu zkrácené daně, této námitce nelze přisvědčit, neboť penále nebylo do tohoto rozsahu započteno (což si samostatně ověřoval Nejvyšší soud).
15. Poslední námitkou stěžovatel brojí proti důvodu, pro nějž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel v dovolání namítal neúplný odkaz na použité zákonné ustanovení ve výroku o vině pod bodem A (zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby), přičemž ani vrchní soud si tohoto pochybení krajského soudu zjevně nevšiml. Neúplnost citace vyplývala ze změny znění § 240 trestního zákoníku, kterou krajský soud ani vrchní soud nereflektovaly. Nejvyšší soud však uzavřel, že nešlo o zásadní vadu, která by představovala důvod pro kasaci rozhodnutí nižších soudů. Ústavní soud aprobuje závěry Nejvyššího soudu (podrobně popsané v bodech 31 a 32 jeho napadeného usnesení), neboť zrušení napadených rozhodnutí by zjevně nevedlo ke změně právního postavení stěžovatele, když z právní věty a odůvodnění rozsudku krajského soudu i z usnesení vrchního soudu stěžovateli byla známa plná kvalifikace skutku.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu