Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hellera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 4 As 73/2023-48 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2023 č. j. 51 A 82/2022-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce L., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, neboť tvrdí, že porušují jeho práva podle čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel je vlastníkem řady pozemků v katastrálním území L. Stěžovatel se návrhem u krajského soudu domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2022 - územní plán s prvky regulačního plánu obce L. vydaného usnesením zastupitelstva obce L. ze dne 30. 5. 2022 č. 04/2022/6 (dále jen "územní plán"), neboť jeho účinností došlo ke změně způsobu využití jeho pozemků, s čímž nesouhlasí.
Považoval to za nedůvodné a nezákonné omezení svých vlastnických práv. Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku návrh zamítl v rozsahu regulujícím pozemky stěžovatele. Výrokem II. ve zbylém rozsahu návrh odmítl, jelikož stěžovatel netvrdil, že se jej regulace ostatních pozemků jakkoliv dotýká a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel formuloval svoji připomínku i námitku k návrhu územního plánu velice obecně, přičemž vedlejší účastnice konkrétně vysvětlila důvody, pro které jeho argumentaci nevyhověla.
Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, neboť nové zařazení pozemků v územním plánu není pro stěžovatele překvapivé, je řádně odůvodněné a nezasahuje nepřiměřeně do jeho práv.
3. Stěžovatel namítá, že podle předchozího územního plánu vedlejší účastnice z roku 2000 se všechny jeho pozemky nacházely v zastavěném území obce (pozemky parc. č. X1, parc. č. st. X/2, parc. č. st. X3 a parc. č. X4 - návrhové plochy podnikatelské činnosti; pozemky parc. č. X5 a parc. č. X6 - plocha veřejné zeleně; pozemek parc. č. X7 - plocha místní komunikace; pozemek parc. č. X8 - plocha luk, pastvin, zeleně ostatní a sadů). Stěžovatel nesouhlasí s žádnou změnou týkající se jeho pozemků oproti původnímu územnímu plánu, protože se podle něj nezměnilo nic, co by jiné zařazení nyní zdůvodňovalo (pozemky parc. č. X1, parc. č. st. X2, parc. č. st. 233, parc. č. X4, parc. č. X8 a parc. č. X5 - plocha smíšená obytná venkovská; pozemek parc. č. X6 - plocha veřejného prostranství s převahou zeleně; pozemek parc. č. X7 - plocha veřejného prostranství s převahou zpevněných ploch a část je součástí plochy občanské vybavení veřejné). Nové zařazení pozemků je pro něj překvapivé.
4. Stěžovatel konkrétně namítá, že pozemky parc. č. st. X2 a č. st. X3, na kterých byla povolena stavba "Stavební úpravy rodinného domu č. p. X9 a přilehlého objektu dílny na pozemcích parc. č. X2 a X3 v k. ú. L.", byly původně zařazeny do ploch podnikatelské činnosti, přičemž nyní jsou tyto pozemky zařazovány do ploch smíšených obytných venkovských. Nové zařazení pozemků omezuje stěžovatele ve využívání řádně povolené stavby k zamýšleným účelům, a tedy omezuje jeho právo na podnikání. Pozemek parc. č. X6, na kterém je umístěno parkovací stání pro bytový dům, byl původně zařazen do plochy veřejné zeleně, je nyní územním plánem zařazen do plochy veřejného prostranství s převahou zeleně.
5. Stěžovatel namítá porušení zásady legitimního očekávání, neboť důvodně a v dobré víře očekával, že vedlejší účastnice bude respektovat postup stavebního úřadu, který v minulosti povolil stěžovateli oplotit část jeho pozemků parc. č. X1 a část pozemku parc. č. X7. Nyní je rozhodnutí stavebního úřadu negováno novým územním plánem, který na celém pozemku parc. č. X7 a na části pozemku parc. č. X1 umísťuje místní komunikaci jako součást veřejného prostranství.
6. Soudce zpravodaj v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že při svém rozhodování jednal v souladu se zásadou zdrženlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 1 As 161/2018-44) a také v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že zařazení pozemků stěžovatele v novém územním plánu, potažmo rozhodnutí správních soudů ve věci návrhu stěžovatele na zrušení územního plánu, nemělo za následek stěžovatelem namítané porušení jeho práv chráněných ústavním pořádkem.
8. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že v ústavní stížnosti vznesené obecné námitky, které fakticky konkrétně nereagují na odůvodnění napadených rozsudků, nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost tak navrhl odmítnout pro neopodstatněnost.
9. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice uvedl, že s vyjádřením účastníků řízení zásadně nesouhlasí, přičemž opakoval argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti a i nadále trvá na jím podané ústavní stížnosti v plném rozsahu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu vícekrát zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný [srov. usnesení ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2194/15 ); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře [blíže např. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 482/02
(N 52/33 SbNU 39)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků je přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně nedotknutelné.
Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým se rozumí zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva lze rovněž vlastnické právo omezit, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. nález ze dne 15.
12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94
(N 61/2 SbNU 175)]. Výše uvedené závěry lze vztáhnout i ke stěžovatelem namítanému porušení práva na ochranu vlastnictví.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11
(N 76/69 SbNU 291) též vyzdvihl, že územní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat.
13. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120) aprobovanou Ústavním soudem, v případě, kdy je územním plánem zasaženo do vlastnického práva osob, je třeba zkoumat, zda byly odpůrcem v daném případě dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Ty jsou dodrženy, pokud zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod; zásah je činěn v nezbytně nutné míře; zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli; zásah je činěn nediskriminačním způsobem a zásah je činěn s vyloučením libovůle (podmínky musí být splněny kumulativně). V posuzovaném případě územní plán má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, neboť územní plánování samo o sobě lze v zásadě vždy považovat za ústavně legitimní a v posuzovaném případě nic nenaznačuje, že by mělo jít o výjimečný případ.
14. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatnil tytéž námitky, jaké uplatnil v řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Ústavní stížnost tak z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů.
15. Právní závěry správních soudů jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba do nich nijak zasahovat. Správní soudy ověřily, že vedlejší účastnice náležitě zdůvodnila zvolené zařazení pozemků stěžovatele do jednotlivých ploch s rozdílným způsobem využití; změny ve využití území stanovené územním plánem nejsou ve vztahu k pozemkům stěžovatele pro něho nevýhodné a citelně jej omezující, přestože stěžovatel tvrdí opak; regulace v územním plánu týkající se pozemků stěžovatele navazuje na dosavadní stav a nejde o náhlou, zásadní ani nepředvídatelnou změnu ve funkčním určení plochy, v níž se nacházejí dotčené pozemky stěžovatele.
16. Ústavní soud z vyžádaných spisů ověřil, že stěžovatel námitky vyjmenované v bodě 24 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neuplatnil v návrhu na zrušení územního plánu, včetně argumentace ohledně povolení stavebního úřadu k výstavbě plotu oddělujícího část jeho pozemku parc. č. X1 a část pozemku parc. č. X7 od asfaltové cesty, která se nachází na jiné části těchto pozemků. Z tohoto důvodu k nim Nejvyšší správní soud nepřihlížel. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatel řádně neuplatnil v předchozích řízeních před soudy, aniž mu v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že správní soudy náležitě posoudily všechny aspekty tvrzeného zásahu do vlastnických práv stěžovatele (viz bod 13), s tím, že nepřiměřený zásah do vlastnického práva neshledaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze obecně konstatuje porušení jeho práva na podnikání podle čl. 26 Listiny, avšak k tvrzenému zásahu do jeho práva nepodává žádnou ústavněprávní argumentaci.
18. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postrádá ústavně právní rozměr a stěžovatel činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy se s námitkami stěžovatele náležitě a přesvědčivě vypořádaly a Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
19. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu