Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Davídka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2957/2022-429, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022 č. j. 16 Co 430/2021-359, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2021 č. j. 18 C 1/2020-321 a ze dne 17. října 2019 č. j. 18 C 53/2013-318, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu sp. zn. I. ÚS 950/22 , vedeného ve věci jiné stěžovatelovy ústavní stížnosti, následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 (dále též "první rozsudek obvodního soudu") vyloučil nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč k samostatnému řízení (výrok I). V částce 66 301,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nepřiměřenou délku řízení žalobě vyhověl (výrok IV), ve zbytku žalobu zamítl (výroky II, III, V, VI, VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII a IX).
4. Z řízení o jiné stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 950/22 je Ústavnímu soudu známo, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-488 první rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výrocích II, III, VI, VII a VIII a zrušil ve výrocích IV, V a IX a v tomto rozsahu obvodnímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 3762/2021-588 odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 950/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
5. Obvodní soud dále napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 (dále též "druhý rozsudek obvodního soudu") rozhodl o nárocích vyloučených k samostatnému projednání. Zamítl jak žalobu v části týkající se zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč (výrok I), tak v části týkající náhrady nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III).
6. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč (výrok I), ve zbytku druhý rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Jde-li o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy, stěžovatel spatřoval podle městského soudu nesprávný úřední postup spočívající v omezení přístupu k relevantním informacím v tom, že nebyl přizván jako účastník ke stavebnímu řízení, že mu byla poskytnuta nesprávná informace o účastenství v řízení, že došlo ke ztrátě správního spisu, že stavební úřad nevyzýval povinné osoby k předložení stavební dokumentace a že bylo rozhodováno vyloučenými úředními osobami. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že většina vytýkaných pochybení se odrazila nebo v budoucnu odrazí ve správním rozhodnutí. Například opomenutí stěžovatele jako účastníka stavebního řízení bylo důvodem pro zrušení stavebního povolení. V těchto případech je třeba domáhat se náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a nikoli za nesprávný úřední postup. Pokud jde o ztrátu spisu, ta by se odrazila v délce řízení, a ani v tomto ohledu není stěžovatelova žaloba důvodná.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady. Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí městského soudu založeno na závěru, že vytýkaná pochybení se odrazila či odrazí ve správním rozhodnutí, případně v délce řízení, a proto nejde o stěžovatelem tvrzený nesprávný úřední postup. Otázky, které stěžovatel vymezil v dovolání, se míjí s uvedeným závěrem městského soudu, stěžovatel tedy dovoláním brojí proti řešení jiných otázek, než na kterých rozhodnutí městského soudu závisí. Ve zbytku je pak dovolání zatíženo vadami, neboť stěžovatel jen kritizuje rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by formuloval konkrétní právní otázky a vymezil, v čem u nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dále zastavil řízení o dovolání v části směřující proti druhému rozsudku obvodního soudu, neboť rozhodnutí soudů prvního stupně nelze dovoláním napadat.
8. Podle stěžovatele se obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevypořádaly s jeho námitkami a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Jejich pochybení je o to závažnější, že otázky týkající se odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup mají ústavněprávní rozměr s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny. Tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se porušení jeho základních práv, postupoval v rozporu s nálezy ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559).
9. Stěžovatel od počátku řízení před obecnými soudy namítal, že mu ve správním řízení byl nezákonně odpírán přístup k informacím. V důsledku tohoto nezákonného postupu je stěžovatel v důkazní nouzi, což proti němu v řízení před obecnými soudy žalovaní zneužívají a vznáší námitky nejasnosti a neurčitosti jeho žaloby. Podle stěžovatele ale dle nálezu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18 (N 36/93 SbNU 21) nelze odmítnout přiznat náhradu újmy z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně výše újmy, má-li stav důkazní nouze stejné příčiny jako nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Výši náhrady újmy přitom obecné soudy mohly určit na základě "volné úvahy".
10. Konečně stěžovatel namítá, že se v jeho věci "během deseti let vystřídalo již šest předsedkyň senátu [a] dva asistenti soudkyně", v čemž spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení.
12. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I rozsudku městského soudu a výroku II druhého rozsudku obvodního soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V tomto rozsahu tedy ústavní stížnost procesní předpoklady řízení splňuje.
13. V části směřující proti výroku II rozsudku městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Napadáno je totiž kasační rozhodnutí, kterým řízení neskončilo, a jelikož byla věc v dané části vrácena k dalšímu řízení obvodnímu soudu, má stěžovatel možnost domáhat se ochrany svých práv před obecnými soudy [shodně např. nález ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1307/19 (N 103/100 SbNU 194), bod 22].
14. V části směřující proti výrokům I a III druhého rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Uvedené výroky již byly zrušeny městským soudem, a Ústavní soud není příslušný k "rušení již zrušených" rozhodnutí (shodně např. již odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1307/19 , bod 23).
15. V části směřující proti výrokům IV, V a VI prvního rozsudku obvodního soudu rovněž není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Tyto výroky totiž již byly zrušeny rozsudkem městského soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-488 (bod 4 výše).
16. Ve zbytku je ústavní stížnost proti prvnímu rozsudku obvodního soudu opožděná. Stěžovatel již proti prvnímu rozsudku obvodního soudu i navazujícím rozhodnutím brojil ústavní stížností ze dne 7. 4. 2022, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 950/22 (bod 4 výše). Nynější ústavní stížnost, podaná o více než rok a půl později, zjevně nebyla podána ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv.
17. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatel na straně 2 ústavní stížnosti za napadený označuje i již zmíněný rozsudek městského soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-488, což je ale vzhledem k obsahu stížnosti i přiloženým napadeným rozhodnutím zjevný omyl v psaní. Ústavní soud nadto nepovažoval za účelné vyzvat stěžovatele k vyjasnění obsahu ústavní stížnosti, neboť i kdyby stěžovatel uvedený rozsudek skutečně hodlal napadnout, ústavní stížnost proti němu by byla nepřípustná (ve vztahu ke kasačnímu výroku III) a opožděná (jak bylo vyloženo v předchozím bodě).
18. Ústavní soud dále přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v rozsahu, v němž jsou splněny procesní předpoklady řízení (bod 12 výše), tj. jde-li o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč.
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je jeho úkolem přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
20. Obvodní soud a městský soud předně vyšly z dlouhodobě ustáleného výkladu, že (zjednodušeně řečeno) odpovědnost státu za újmu z titulu nesprávného úředního postupu nepřipadá v úvahu, jestliže bylo ve věci vydáno rozhodnutí, v jehož obsahu se bezprostředně odrazila tvrzená pochybení. V takovém případě může vzniknout jedině odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud opakovaně označil uvedené rozlišování mezi nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím za ústavně konformní [srov. např. nález ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07
(N 165/51 SbNU 43), bod 25; nález ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3057/13
(N 188/79 SbNU 131), bod 19; nález ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 3516/20
(N 111/106 SbNU 229), bod 36]. V posuzovaném případě není důvod se od této judikatury odchylovat. Obvodní soud a městský soud tedy nepochybily tím, že z uvedeného rozlišování vycházely.
21. Dále obvodní soud a městský soud uvedly, že tvrzené pochybení spočívající ve ztrátě spisu se může odrazit i v délce řízení. Nepřiměřená délka řízení by představovala nesprávný úřední postup, za který by stěžovatel mohl požadovat náhradu. Jelikož se však stěžovatel náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení již domáhá v jiném řízení (body 3 a 4 výše), obstojí závěr obvodního a městského soudu, že se stěžovatel nemůže téže náhrady domáhat z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v "omezení přístupu k informacím".
22. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako nepřípustné, tedy se v této části námitkami stěžovatele (kvazi)meritorně zabýval. Dovodil, že stěžovatel brojí proti posouzení otázek, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Z ústavního hlediska nelze tomuto závěru nic vytknout. Jak bylo vyloženo, rozhodnutí městského soudu je postaveno na závěru, že tvrzená pochybení se odrazila či odrazí v obsahu správních rozhodnutí, případně v délce řízení, a stěžovatel se tedy nemůže domáhat náhrady za "omezení přístupu k informacím". Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádný argument, který by tuto úvahu vyvracel.
23. Nejvyšší soud odmítl dovolání zčásti i pro vady. Případné pochybení Nejvyššího soudu by ale nemohlo mít ústavní rozměr. Stěžovateli se v dovolání, a zejména ani v ústavní stížnosti nepodařilo zpochybnit klíčový závěr, že za pochybení, která se odrazila či odrazí v obsahu správních rozhodnutí, případně v délce řízení, se nelze současně domáhat náhrady z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v "omezení přístupu k informacím". V posuzované věci tedy nedošlo k tomu, že by se Nejvyšší soud odmítl zabývat námitkou porušení základních práv [srov. opačně stěžovatelem odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 3093/13
a
sp. zn. II. ÚS 1113/16
; v souladu se stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) je nadto třeba v dovolání vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání i ve vztahu k otázkám týkajícím se ochrany základních práv]. Stěžovateli stejně tak nebyla uložena nesplnitelná povinnost tvrzení či povinnost důkazní (srov. opačně stěžovatelem odkazovaný nález II. ÚS 1113/16
). Ani zastavení dovolacího řízení v části, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, není z ústavněprávního hlediska zatíženo žádným pochybením.
24. Konečně námitku, že došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce, opírá stěžovatel toliko o tvrzení, že se v řízení v jeho věci vystřídalo více soudkyň. Tato okolnost ale sama o sobě nesvědčí o tom, že by některé z napadených rozhodnutí bylo vydáno jiným než zákonným soudcem. Stěžovatel svá tvrzení v tomto ohledu nijak nerozvádí a nevysvětluje, proč právě soudkyně či soudci, kteří napadená rozhodnutí vydali, podle jeho názoru nejsou soudci zákonnými. Není úlohou Ústavního soudu, aby za stěžovatele námitku tímto způsobem dotvářel. Námitka, že došlo ke změnám asistentů, pak zcela postrádá ústavněprávní rozměr, neboť ústavní pořádek zaručuje právo na zákonného soudce, a nikoli asistenta.
25. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu