USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 53/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 36 Co 6/2020-488, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím. Ta sestávala jednak z nároků na náhradu škody vyčíslených na částky 3 864 600 Kč (snížení hodnoty žalobcova pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, v důsledku umístění plynové přípojky na tomto pozemku bez platného stavebního povolení), 200 000 Kč (náhrada za bezúplatné užívání zmíněného pozemku k vedení předmětné přípojky) a 42 000 Kč (náhrada nákladů žalobcova právního zastoupení), jednak z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které žalobce požadoval ve výši 1 000 000 Kč (za zmaření jeho investice způsobené neuskutečněním zamýšleného prodeje pozemku), 200 000 Kč (za obvinění žalobce z podvodu ze strany zájemce o koupi zmíněného pozemku), 347 000 Kč (za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím o dotčené stavbě) a ve výši 453 000 Kč (za nepřiměřenou délku řízení o stavebním povolení
k výstavbě předmětné přípojky a o jejím následném odstranění). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 C 53/2013-318, nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na přiměřené zadostiučinění za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím ve výši 347 000 Kč vyloučil k samostatnému řízení (výrok I), načež ve vztahu k požadavkům na zaplacení zbývající náhrady škody ve výši 3 864 600 Kč a 200 000 Kč, stejně jako k požadavkům na přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč a 200 000 Kč za zmaření investice a žalobcovo obvinění ze strany zájemce o koupi jeho pozemku (vše s příslušenstvím), tj. ve vztahu k nárokům, ohledně kterých za žalovaný stát v řízení jednalo Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „první žalovaná“), žalobu zamítl (výroky II, III, VI a VII).
O posledním nároku odpovídajícím zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení, ve vztahu k němuž za žalovaný stát v řízení jednalo Ministerstvo financí (dále jen „druhá žalovaná“), pak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti druhé žalované zaplatit žalobci částku 66 301,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 11. 6. 2013 do zaplacení (výrok IV), zatímco ve zbývající části tohoto nároku odpovídající částce 386 698,80 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně té části příslušenství z přiznané částky 66 301,20 Kč, jež připadala na dobu od 12.
12. 2012 do 10. 6. 2013, žalobu rovněž zamítl (výrok V). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a oběma žalovanými (výroky VIII a IX). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o požadavcích týkajících se první žalované, stejně jako v nákladovém výroku dopadajícím na vztah mezi žalobcem a první žalovanou, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž též rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
V části řešící žalobcův nárok
na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tedy nárok týkající se druhé žalované, a v tomu odpovídajícím nákladovém výroku pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to za současného vrácení věci v této části prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu (konkrétně jeho výroky I a II) napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady zčásti pak jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Žalobce, který v úvodu svého dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu“, však výše uvedeným požadavkům bezezbytku nedostál. Ve vztahu k nárokům, které odvozoval od tvrzené nemajetkové újmy, jež u něj umístění plynové přípojky na jeho pozemku bez stavebního povolení údajně vyvolalo (v souvislosti se zmařením zamýšlené investice a jeho obviněním ze strany zájemce o koupi pozemku), totiž v textu podaného dovolání žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu, srozumitelně nevymezil, stejně jako nespecifikoval, jakou ustálenou judikaturu má v této souvislosti konkrétně na mysli.
Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze v dotčené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K doplňujícím podáním žalobce ze dne 25. 7. 2021 a 27. 10. 2021 přitom dovolací soud nepřihlédl, neboť obě pocházejí z doby po dni 31. 5. 2021, kdy lhůta k podání dovolání žalobci uplynula. Ve vztahu k otázce způsobu stanovení výše škody, jež měla být nezákonnými rozhodnutími státu žalobci způsobena, kterou však žalobce současně objektivně prokázat nemohl, tj. k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 5.
5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18, jakož i od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, pak nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil).
Odvolací soud totiž na podkladě
zjištěného skutkového stavu věci, který nelze v dovolání zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), dospěl k závěru, že důvodem pro nevyhovění žalobě stran vznesených požadavků na náhradu škody je nedostatek vztahu příčinné souvislosti mezi zjištěnými nezákonnými rozhodnutími Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 30. 6. 2010 a 13. 1. 2017, respektive zjištěným nesprávným úředním postupem příslušného správního orgánu (spočívajícím v nejednání se žalobcem jako s účastníkem řízení o vydání stavebního povolení na stavbu plynové přípojky), a předmětnou škodou.
Žalobcem vymezená právní otázka týkající se stanovení výše škody, kterou utrpěl, tak přípustnost jeho dovolání v dotčené části založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li pak žalobce, že odvolací soud v řízení procesně pochybil, když nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, při svých úvahách zohlednil nezávazné části odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v řízení o žalobcových nárocích proti údajnému vlastníkovi plynové přípojky, řízení k žalobcově opakovaným návrhům nepřerušil a nepřipustil ani jím navržené změny žaloby a konečně se náležitě nevypořádal se všemi zásadními námitkami, které žalobce v řízení vznesl, pročež žalobce jeho rozhodnutí hodnotí jako nepřezkoumatelné, je namístě poukázat na znění § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř., v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. K žalobcovým podáním ze dne 25. 7. 2021 a 27. 10. 2021 přitom dovolací soud ani v tomto případě nepřihlédl, neboť i měnit vymezení důvodu jinak řádně podaného dovolání a rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovoláním napadáno, lze podle § 242 odst. 4 o.
s. ř. jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly první žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy první žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Vzhledem k tomu, že v části týkající se žalobního nároku uplatňovaného vůči druhé žalované nebylo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno, přičemž řízení o tomto nároku nadto dosud není pravomocně skončeno, dovolací soud o nákladech dovolacího řízení ve vztahu ke druhé žalované nerozhodoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu