Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Aleny Konečné, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Vokálem, Bratislavská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014 č. j. KSBR 31 INS 14422/2012-B-21, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že společné jmění manželů bylo k dohodě insolvenčních správců skutečně vypořádáno neproporcionálně, přičemž jak z návrhu insolvenčních správců, tak i z napadeného usnesení insolvenčního soudu není zřejmé, proč se tak stalo.
Ústavní soud se předmětným případem relativně podrobně zabýval, když z insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 31 INS 14422/2012 vedeného u Krajského soudu v Brně zjistil, že největší část dluhu manžela stěžovatelky tvoří částka cca 1,5 mil. Kč. Tento dluh vzešel ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi společností EKVITA MORAVIA B & K a. s. a manželem stěžovatelky. Z dané smlouvy dále vyplynulo, že v roli spoludlužníka zde vystupovala právě stěžovatelka. Nelze tak dospět k závěru, že by stěžovatelka o tomto dluhu manžela nevěděla, jak ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí a v podstatě není důvodu, proč by se na jeho úhradě neměla společně se svým manželem podílet.
Z toho důvodu Ústavní soud nepovažoval za nespravedlivé, pokud insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu rozvrhl vypořádání společného jmění manželů tak, jak vyplývá z napadeného usnesení. To však nic nemění na skutečnosti, že jak insolvenční správce, tak i insolvenční soud, měl svůj postup ve věci v rámci odůvodnění napadeného usnesení blíže rozvést. Tuto skutečnost je třeba jim vytknout, nicméně se nejedná o tak zásadní pochybení, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. I v případě, že by Ústavní soud napadené usnesení zrušil a insolvenční soud ve věci znovu rozhodoval, nelze očekávat, že by se postavení stěžovatelky po novém rozhodnutí soudu nějak zásadně změnilo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu