Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů M. K., A. K., T. K., a H. K., právně zastoupených advokátem Mgr. Milanem Partíkem, Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 64 Co 236/2010, a to v části, v jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů soudního řízení a dále v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zakotven v ustanovení § 18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05
,
,
IV. ÚS 748/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníků řízení, musí předestřené vady řízení dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nespatřuje v napadených usneseních ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti přezkumu pokládá za vyčerpané. Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde tedy zjevně nejsou, a to ani v případě, že by v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti. Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, není povolán k ochraně "prosté" zákonnosti, nýbrž až ústavnosti.
Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Z dikce ustanovení § 150 o. s. ř. neplyne obecným soudům povinnost jej v určitých případech aplikovat, je jim dána pouze možnost, jejíž využití pak musí náležitě zdůvodnit. V případě, že se stěžovatelé neztotožňují se způsobem či rozsahem odůvodnění neaplikace ustanovení § 150 o. s. ř., nezbývá než podotknout, že obecné soudy musí v zásadě odůvodňovat jen jeho aplikaci, neboť se jedná o využití mimořádného institutu, který umožňuje obecným soudům se odchýlit od obecné právní úpravy úhrady nákladů soudního řízení.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu