Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jarmila Slámy, právně zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2016 sp. zn. 44 To 294/2016, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor hospodářské kriminality SKPV v Pardubicích ze dne 13. června 2016 č. j. KRPE-49822-5/TČ-2016-170080, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost a odůvodnil ji tím, že napadené usnesení považuje za vnitřně rozporné, nesprávné a nedůvodné. Zajištění náhradní hodnoty považuje stěžovatel za institut předběžný a mimořádně závažně zasahující do práv osob, a to bez rozhodnutí nezávislého soudu o tom, zda je dán samotný základ případného nároku. Poukazuje v souvislosti s tímto na zásadu ultima ratio a presumpce neviny. Městský soud v Praze v neveřejném zasedání rozhodl usnesením ze dne 4. srpna 2016 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel dále namítá, že nebylo dostatečně prokázáno ani osvědčeno podezření, že v případě zajištěných prostředků jde o výnos z trestné činnosti; má za to, že částka musí být přesně vyčíslena, nikoliv jen odhadnuta správcem daně. Namítá dále nedodržení principu proporcionality zásahu státní moci do ústavně zaručených práv jedince a neúměrné zvýhodnění státu jako věřitele.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení.
V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl.
1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2.
12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 , usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 , ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2.
12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). Při posuzování přiměřenosti zásahu je nepochybně nutné zkoumat rovněž jeho časovou dimenzi; zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02 ).
Zajišťovací opatření lze nařídit, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni.
Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14.
12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07
.
Zásah do práva na pokojné užívání majetku je ospravedlněn, je-li ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v posuzovaném případě byla naplněna.
sp. zn. II. ÚS 642/07 ). To samé můžeme konstatovat i v případě principu proporcionality v tomto konkrétním případě. Musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli, což se v této chvíli v posuzovaném případě stalo. Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal s námitkami stěžovatele, lze považovat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu