Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Postlové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 27 Cdo 2641/2024-710, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 2 Cmo 159/2023-647 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 64 Cm 1/2013-612, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UBAR a.s., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obchodní společnost České lesy a.s. (dále též "původní žalobkyně"), jako právní předchůdkyně vedlejší účastnice, se domáhala po obchodní společnosti M SATURN, spol. s r. o. (dále též "původní žalovaná"), jako právní předchůdkyni stěžovatelky, zaplacení částky ve výši 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku požadovala z titulu regresní náhrady v rozsahu 1/7, neboť jako solidární dlužnice za původní žalovanou a další solidární dlužníky, kteří stejně jako původní žalobkyně dohodami ze dne 17. 12. 2010 a ze dne 21. 2. 2011 přistoupili k závazku ve smyslu § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), poskytla stávající věřitelce (obchodní společnosti MILROY S.A.) na částečnou úhradu dluhu částku ve výši 26 993 160 Kč. Dluh vznikl poskytnutím úvěrů (úvěrové smlouvy ze dne 17. 12. 2010 a ze dne 21. 2. 2011) obchodní společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. (dále též "dlužnice") obchodními společnostmi KKCG a.s. a KKCG Structured Finance Limited (dále též "původní věřitelky"), které postupními smlouvami ze dne 16. 8. 2011 pohledávky za dlužnicí včetně vedlejších práv postoupily na stávající věřitelku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 10. 3. 2016 č. j. 64 Cm 1/2013-297 žalobě zcela vyhověl a původní žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím.
4. K odvolání původní žalované Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 5 Cmo 237/2016-370 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl.
5. K dovolání původní žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3687/2017-426 zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky výkladu § 454 obč. zák. v souvislosti s neplatně uzavřenou dohodou o přistoupení k závazku jedním ze solidárních spoludlužníků (původní žalobkyní). Z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu pro poměry posuzované věci vyplynulo, že i když původní žalobkyně poskytla plnění věřitelce z úvěrové smlouvy na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku [pozn. neplatnost byla způsobena absencí souhlasu valné hromady původní žalobkyně s přistoupením k závazku, tj. porušením § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.")], mohla v souladu s § 454 obč. zák. požadovat vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek nejen po dlužnici (jíž byl úvěr poskytnut), ale také po ostatních spoludlužnících, kteří platně přistoupili k závazku dlužnice z úvěrové smlouvy. Zanikl-li totiž v rozsahu poskytnutého plnění závazek dlužnice, zanikl ve stejném rozsahu i závazek jejích (solidárních) spoludlužníků. I oni se tudíž bezdůvodně obohatili na úkor původní žalobkyně, která plnění poskytla.
6. V průběhu řízení došlo ke změně účastníků jak na straně původní žalobkyně, tak na straně původní žalované, proto bylo rozhodnuto podle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o právním nástupnictví.
7. Vrchní soud následně usnesením ze dne 15. 1. 2021 č. j. 5 Cmo 237/2016-515 zrušil v pořadí první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil s tím, že je třeba doplnit skutkový stav. Nově se tak měl městský soud zabývat námitkou, že na stávající věřitelku byla postoupena pouze pohledávka vůči původní dlužnici z úvěrových smluv, nikoliv pohledávky za osobami, které k závazku přistoupily a dále tím, zda pohledávka z úvěrové smlouvy nezanikla započtením ještě před plněním původní žalobkyně.
8. Poté rozhodoval městský soud a ústavní stížností napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem žalobě opětovně vyhověl, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 580 959,20 Kč (výrok II).
9. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným (v pořadí tedy třetím) rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 58 176,80 Kč (výrok II). Vrchní soud vycházel stejně jako městský soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu a žalobu shledal důvodnou. Dovodil, že uplatněný nárok bylo třeba posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 454 obč. zák.) a s pohledávkou byla postoupena i vedlejší ujednání (dohody o přistoupení k závazku). Naopak námitku stěžovatelky, že část pohledávky zanikla započtením, neshledal důvodnou.
10. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Závěr vrchního soudu, podle něhož nejsou dohody o přistoupení k závazkům z úvěrových smluv neplatné jako celek (ve vztahu ke všem přistoupivším spoludlužníkům) jen proto, že byly neplatné vůči původní žalobkyni (pro porušení § 196a odst. 1 obch. zák.), odpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že je-li (úvěrová) smlouva pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků ve vztahu k němu neplatná, neznamená to, že je neplatná jako celek i vůči dalším (spolu)dlužníkům.
Namítala-li stěžovatelka, že smlouvy o přistoupení k závazkům (§ 533 obč. zák.) měly být částečně neplatné vůči ní z důvodu, že v době podpisu těchto smluv ještě žádný dluh neexistoval, pominula, že dohodou o přistoupení k závazku lze přistoupit i k dluhu, který dosud nevznikl. K námitce, že soudy mají k absolutní neplatnosti přihlížet ex officio, Nejvyšší soud dodal, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví.
Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy nepátrá a nenahrazuje ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Dovolání neučinila přípustným ani námitka, že vrchní soud měl přerušit řízení až do pravomocného vyřešení otázek předestřených stěžovatelkou v jiných řízeních, ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu. Rovněž výtka, že se vrchní soud nevypořádal s veškerými námitkami, nevedla k přípustnosti dovolání, neboť vrchní soud postupoval v intencích vymezených judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Namítala-li stěžovatelka, že rozhodnutí vrchního soudu bylo přijato v důsledku trestného činu soudce, vystihla tím zmatečnostní vadu, která však nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
11. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení včetně jednotlivých učiněných podání (žaloby, odvolání, dovolání nebo repliky k vyjádřením vedlejší účastnice) a v řízení vydaných rozhodnutí. Vysvětluje, proč se původní žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit na úkor původní žalobkyně a nemohla tedy být v řízení pasivně legitimovaná. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl bez věcného přezkumu, ačkoliv obsahovalo jasně vymezené právní otázky. Jeho rozhodnutí je svévolné, neboť nevysvětlil, proč nepovažuje stěžovatelkou tvrzený rozpor rozhodovací praxe za relevantní. Vrchní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně neplatnosti dohod solidárních dlužníků o přistoupení k závazkům. Obecné soudy dále ignorovaly, že předmětem smluv o postoupení pohledávek na obchodní společnost MILROY S.A. byly ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. pohledávky z úvěrových smluv pouze vůči obchodní společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s., ale nikoliv pohledávky za solidárními dlužníky z titulu přistoupení k závazku. Podle stěžovatelky nelze dohodu o přistoupení k závazku považovat za ručení, neboť jde jen o dvoustrannou dohodu mezi věřitelem a solidárními dlužníky, která není právem s pohledávkou spojeným podle § 524 odst. 2 obč. zák. a nelze ji postoupit. Stěžovatelka nebyla k plnění závazků nikdy vyzvána. Podle stěžovatelky není pravdou, že by vrchní soud věc posuzoval jako přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák.
12. Obecné soudy se rovněž nezabývaly tím, zda existoval ekonomický důvod k postoupení pohledávek na stávající věřitelku (obchodní společnost MILROY S.A.) a zda nedošlo ke zneužití při posuzování podmínek procesního nástupnictví. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů jsou arbitrární, formalistická, svévolná a nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádala se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Vrchní soud pominul námitku stěžovatelky, že vedlejší účastnice nemůže těžit z protiprávního jednání původní žalobkyně spočívajícího ve stručnosti v tom, že plnila na neexistující pohledávku a dluh uhradila z finančních prostředků získaných na základě nicotných právních úkonů. Tím, že vedlejší účastnice požaduje po stěžovatelce podíl z údajného plnění za solidární dlužníky, zasahuje do jejího vlastnického práva. Vytvořila tak podle stěžovatelky zdánlivě legální situaci o svém nároku vůči původní žalované. Poukazuje také na roli předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Radima Novotného v řízení a zpochybňuje jeho nestrannost.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
14. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Stěžovatelka sice předložila poměrně rozsáhlou ústavní stížnost (čítající 31 stran), ale z obsahového hlediska její podstatnou část tvoří pouze rekapitulace dosavadního průběhu řízení, popis v řízení vydaných rozhodnutí a opakování již v minulosti uplatněných námitek a argumentů. Přestože stěžovatelka poukazuje na různá ustanovení Listiny, která měla být porušena, její argumentace ústavněprávní roviny nedosahuje.
16. V prvé řadě je třeba uvést, že obecné soudy se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly a rovněž je vypořádaly. K tomu Ústavní soud podotýká, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, je-li z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, na jakých závěrech obecné soudy svá rozhodnutí vystavěly a z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatelky za liché nebo mylné [viz např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
, bod 68 (N 26/52 SbNU 247) nebo usnesení ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09
, bod 4]. Napadená rozhodnutí šíří svého odůvodnění nijak nevybočují z obvyklého a ústavně akceptovatelného způsobu odůvodnění a z mantinelů práva na soudní ochranu.
17. V otázce posouzení plnění za původní dlužnici a ostatní spoludlužníky, kteří se tím bezdůvodně obohatili, vyšel vrchní soud z výše uvedeného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, jehož právními závěry byl vázán. V něm Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí ustálenou judikaturu vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že se stěžovatelka, jako solidární dlužnice, bezdůvodně obohatila tím, že původní žalobkyně plnila za dlužnici (k tomu v podrobnostech body 19 až 30 kasačního rozsudku). K bezdůvodnému obohacení došlo i přesto, že dohoda o přistoupení k závazku uzavřená mezi původní žalobkyní a stávající věřitelkou (obchodní společností MILROY S.A.) byla posouzena jako neplatná pro rozpor s § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. z důvodu jejího neschválení valnou hromadou původní žalobkyně.
Za stěžejní považoval Nejvyšší soud skutečnost, že plnila-li původní žalobkyně v domnění, že je k tomu povinna podle dohody o přistoupení k závazku, která však posléze byla shledána neplatnou, plnila s vědomím, že splácí úvěr poskytnutý dlužnici (Lesy Hluboká nad Vltavou a.s.). Její vůle směřovala k zapravení dluhu a není pochyb, že se na její úkor bezdůvodně obohatila nejen dlužnice, ale i původní žalovaná a ostatní solidární spoludlužníci. Jejich bezdůvodné obohacení spočívá totiž v zániku dluhu.
Následné rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení (body 7 až 9) posoudil jako správné s tím, že se soudy nižších stupňů neodchýlily od ustálené judikatury. Byť se tedy dohoda o přistoupení k závazku mezi původní žalobkyní a stávající věřitelkou ukázala jako neplatná, nemění to nic na tom, že stěžovatelka (i ostatní spoludlužníci) se bezdůvodně obohatila.
18. Obecné soudy tak vycházely z toho, že původní žalobkyně plnila na základě dohody o přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák., nikoliv z titulu jejího ručení. Pasáž v odůvodnění rozsudku městského soudu (body 12 až 15 a bod 23) věnovaná právě ručení, se jeví nadbytečnou. Přistoupením k závazku se třetí osoba stává solidárně zavázaným dlužníkem, věřitel může požadovat plnění po kterémkoliv ze solidárních dlužníků, aniž by byl povinen předtím jakkoliv postupovat vůči dlužníkovi původnímu. Na rozdíl od ručitele, jehož povinnost nastupuje až poté, co byl dlužník vyzván k plnění, musí solidární dlužník plnit kdykoliv jej věřitel vyzve. Byla-li vyzvána k plnění původní žalobkyně, nemusela již být k němu vyzývána stěžovatelka, resp. původní žalovaná.
19. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opakovaně snaží prosadit svůj názor, že je-li absolutně neplatná dohoda o přistoupení k závazku ve vztahu mezi jedním ze solidárně se zavazujících dlužníků, který plnil dlužnici a tedy i za ostatní spoludlužníky, a věřitelem, tedy ve vztahu mezi původní žalobkyní a původními věřitelkami, je neplatná tato dohoda i ve vztahu ke zbývajícím spoludlužníkům, resp. obecné soudy by se měly její případnou absolutní neplatností vůči ostatním spoludlužníkům zabývat z úřední povinnosti.
Tuto námitku zodpověděl Nejvyšší soud (viz bod 11 napadeného usnesení) v obecné rovině v tom smyslu, že soud z vlastní iniciativy nepátrá po takové okolnosti, není-li důvod absolutní neplatnosti tvrzen a ani jinak nevyjde v řízení najevo. Stěžovatelka dovozuje neplatnost dohody o přistoupení k závazku toliko z toho, že byla neplatná dohoda mezi původní žalobkyní a původními věřitelkami, avšak ohledně případné neplatnosti dohody mezi ní, resp. její právní předchůdkyní (původní žalovanou) a původními věřitelkami netvrdí nic.
Dlužnická solidarita navíc už jen pojmově vylučuje, aby neplatnost dohody o přistoupení k závazku vůči jednomu ze spoludlužníků vyvolala neplatnost pro ostatní solidárně zavázané spoludlužníky.
20. Obecné soudy se také věnovaly otázce, jaká práva mohla z hlediska § 524 odst. 2 obč. zák. přejít na stávající věřitelku spolu s postupovanou pohledávkou, tedy zda mohla s postoupením pohledávky přejít i vedlejší práva související s dohodami o přistoupení k závazku. Vrchní soud uvedl (viz bod 11 napadeného rozsudku), že smyslem postoupení pohledávky podle § 524 obč. zák. je, aby na nového věřitele přešla pohledávka ve stavu, v jakém existovala v okamžiku postoupení, tedy včetně veškerých vedlejších práv.
Jak zmiňuje i komentářová literatura, mezi práva spojená s pohledávkou patří především akcesorické vztahy, které jsou na převáděné pohledávce závislé. Nejvýznamnější jsou právní vztahy vyplývající ze zajištění pohledávky (ručení, zástavní právo, zajištění převodem práva či postoupením pohledávky atd.). Na postupníka přechází zajištění pohledávky bez ohledu na typ zajištění a bez ohledu na to, zda zajištění poskytuje dlužník nebo třetí osoba (srov. § 528 odst. 1 obč. zák.). Ačkoliv Nejvyšší soud v minulosti vyslovil (srov. usnesení ze dne 7.
9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1289/2017), že institut přistoupení k závazku není zajišťovacím institutem, neboť jde o jeden ze způsobů změny v subjektech závazku (přistoupením dalšího dlužníka se mění počet dlužníků závazku), přesto z pohledu věřitele do určité míry plní i "zajišťovací funkci", když vedle dosavadního dlužníka přistupuje nový dlužník a oba dlužníci jsou věřiteli zavázáni společně a nerozdílně. Tento vztah není založen na akcesoritě a subsidiaritě (jako je tomu např. v případě ručení), ale představuje způsob jeho utvrzení.
V tomto směru nemá Ústavní soud proti rozhodnutí obecných soudů, které dovodily, že s postupovanou pohledávkou přechází i práva z dohod o přistoupení k závazku, žádné výhrady.
21. Obecné soudy se zabývaly i stěžovatelčinou námitkou možného zániku pohledávky z důvodu jednostranného započtení (body 25 až 27 rozsudku městského soudu a bod 12 rozsudku vrchního soudu). Tuto skutečnost nepovažovaly za prokázanou a vysvětlily, z jakých tvrzení a důkazů vycházely, jak je hodnotily a jaké úvahy je k tomuto závěru vedly.
22. Co se týče námitky, že vedlejší účastnice plnila na nicotnou pohledávku, neboť v době podpisu dohody o přistoupení k závazku žádný dluh neexistoval, je třeba uvést, že i k tomu se vyjádřil Nejvyšší soud (viz bod 10 napadeného usnesení). Konstatoval, že dohodou o přistoupení k závazku lze v souladu s judikaturou přistoupit i k dluhu (závazku), který dosud nevznikl.
23. Námitka stěžovatelky, že všechny úkony, které činila původní žalobkyně (České lesy a.s.), týkající se nakládání s majetkem, z jehož prodeje pak měla uhradit dluh za původní dlužnici a ostatní spoludlužníky, jsou nicotné, nemá pro stávající řízení význam. Případných nároků se mohou eventuálně domáhat ty osoby, které byly takovými úkony poškozeny, ale na závěr o bezdůvodném obohacení stěžovatelky nemá takové tvrzení vliv.
24. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, a tedy ani porušení práva na soudní ochranu, či spravedlivý proces.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu